Psychiatr Jan Cimický: „Depresi může odsuzovat jen hlupák“

S naším předním psychiatrem doktorem Janem Cimickým jsem se sešel v jeho pracovně Centra duševní pohody Modrá laguna na Praze 6. Přijal mne s úsměvem, který mu z tváře nezmizel po celou dobu našeho rozhovoru, v němž jsme se dotkli nejrůznějších otázek. Jan Cimický totiž není jen psychiatr, ale také básník, spisovatel, překladatel a velký milovník vína.

Reklama

Pane docente, většina lidí si představuje psychiatra jako doktora Chocholouška. Co tomu říkáte?
To by mi vůbec nevadilo, docent Chocholoušek je sympatická postava! Lidé si totiž často zlehčují to, co zavání tajemnem, možná i proto, že se toho trochu obávají. Psychiatrie patří do téhle kategorie. A obvykle to není „zlá“ legrace, ale dobrácká nadsázka, ta všechno polidšťuje. Problém je ale v tom, že na psychiatrii se moc legrace nezažije, spíš zcela výjimečně. Setkáváme se tu s různým trápením a hlavně duševní bolestí a to je mnohdy mnohem silnější a trýznivější, než bolest tělesná.

Jak jste se vůbec dostal k psychiatrii? Nelákaly vás jiné medicínské obory, třeba chirurgie?
Inu lákaly! Medik touží především po tom, aby zachraňoval životy. Ale já jsem měl to štěstí, že jsem poznal vynikajícího psychiatra profesora MUDr. Vondráčka, polyhistora, člověka s tak širokými znalostmi a záběrem, že si ho museli všichni studenti doslova zamilovat. Však na jeho volné přednášky ve čtvrtek odpoledne chodily na kliniku davy ze všech oborů a fakult, malíři, herci, filosofové… A když jsem zjistil, že pan profesor se narodil ve stejném dni jako já – bylo rozhodnuto!

Jednou jste s trochou nadsázky řekl, že národ dělíte na potenciální pacienty a na ty, kteří u vás už svoji kartu mají. Je tomu tak doopravdy? Jsme opravdu všichni vašimi potenciálními pacienty?
Ano, je to nadsázka, ale není daleko od reality. Podle statistik to v civilizovaném světě je tak, že každý druhý až třetí člověk potřebuje v průběhu života psychiatra či psychologa, případně psychoterapeuta nebo analytika. Za ta léta u mne má svou kartu mnoho mých kamarádů, dokonce jsem – opět v nadsázce někde řekl, že všichni už kartu mají, až na Jirku Žáčka. A Jirkovi to bylo líto, tak mi poslal básničku s přiloženou douškou: „Až si ji přečteš, tak mi taky kartu uděláš, viď?“ Přečetl jsem a už ji má…

Jak vlastně vůbec vznikají psychické poruchy? Jsou vrozené, dědičné, nebo si je lze postupem času tzv. vypěstovat?
Psychické poruchy mají různou etiologii, příčinu. Obvykle dělíme tyto stavy do dvou kategorií, nemoc a porucha. Nemoc je dynamický stav, který vnímáme jako vážnější, v psychiatrii sem řadíme choroby, které mohou být dědičné, ale mohou se také objevit jen na základě zátěže. Vyvolávající mechanismy u jedné i u druhé skupiny mohou být různorodé, individuální. Někdy probudí chorobu vyčerpání, jindy exces třeba v drogách nebo je to odpověď na dlouhodobou frustraci.

Stres, úzkost a deprese, to jsou slova dnes s oblibou často užívaná. Kterými příznaky se projevují a kdy je člověk ještě může zvládat sám – a jak?
Stres je vše, co nás obklopuje a v čem žijeme, z toho se velice těžko můžeme nějak uvolnit. Musíme se naučit se stresem žít. Deprese je již stav hlubokého smutku, snížené motoriky a životního tempa, celková ztráta energie. Úzkost je nepříjemné tušení, vnitřní neklid, obava, které nemá obvykle předmět, ale člověku sedí na „prsou či na žaludku“ a působí podivnou tíseň. Myslím, že takové stavy by člověk měl vždy konzultovat s odborníkem: Ostatně, když člověka bolí zuby, jde k zubaři, není tedy nic divného, že když začne bolet duše, měl by zajít k příslušnému odborníkovi.

„V případě stresu má každý člověk nějaké limity, které když se překročí, projeví se na jeho zdraví.“

Podzim a jeho často sychravé dny a méně slunce i světla představuje pro mnohé i velký nápor na psychiku. Jak se s tím má jedinec vypořádat?
Záleží na tom, zda jsme si naspořili za letního slunečna dost energie a světla do zásoby. Hypothalamus totiž funguje v našem mozku jako spolehlivá fotobuňka. Když máme sluníčka dost, vydrží nám ta energie déle. Ale je-li už dlouho sychravý podzim, musíme dosazovat energii ze zásob a může se nám brzy vyčerpat. Měli bychom si brát příklad z Keltů: ti již od poloviny října přestali válčit a vydávat nadprahovou energii. Odpočívali, připravovali se na příští rok. Zkrátka uměli hospodařit s energií. Po nás dnešní civilizace požaduje, abychom se chovali a pracovali pořád stejně, a to není rozumné. Měli bychom tedy, pokud to jde, zvolňovat a po vzoru dávných předků na podzim a v zimě spíše více odpočívat.

Člověk v obtížné situaci může snadno podlehnout vlivu alkoholu, tišících léků nebo závislosti na druhých, kdy alespoň zpočátku nalézá zapomnění a určitou úlevu. Co mu můžete v takové situaci doporučit?
Alkohol je lehké anxiolytikum, ale jeho účinek rychle pomine a naopak potíže ještě zhorší. Takže vždy je rozumnější potíže konzultovat s odborníkem a nepodléhat dobře míněným radám sousedky či samoléčitelství. Auto si také neopravuje člověk sám…

Říká se, že stres negativně působí jen na slabochy, zralý člověk si s ním musí přece snadno poradit…
Stres působí na všechny. Pokud je to stres mírný, stimulující, říkáme mu eustres a ten nás posiluje, udržuje v kondici. Jakmile však přejde do chorobné fáze a stane se z něj disstres, již škodí. V důsledku stresu se objevuje mnoho psychosomatických chorob a poruch, mezi něž patří třeba žaludeční vřed nebo infarkt myokardu. Vždy záleží na individuální odolnosti, někdo vydrží více, jiný méně, ale u každého člověka jsou nějaké limity, které když se překročí, projeví se na jeho zdraví.

Zdraví lidé depresi často odsuzují jako bolestínství s tím, že dotyčný by měl spíš něco pořádného dělat a hned by se z toho dostal.
Depresi může takto odsuzovat jen hlupák. Paradoxní je, že deprese jako choroba není rozhodně povrchní záležitost, není to rozmazlenost či zhýčkanost, ale opravdu velice závažná choroba, která nezřídka končí sebevražedným pokusem nebo dokonce sebevraždou. Utrpení, které cítí člověk s těžkou depresí, je srovnatelné s bolestmi u nejtěžších tělesných chorob! Zlehčovat anebo zesměšňovat depresi je zrůdné! Depresi nelze rozmluvit! Je to stejné, jako kdyby člověku v diabetickém komatu někdo domlouval, aby nechrčel a vstal!

Jak vy sám odoláváte stresu a psychickým náporům?
Mám štěstí, že mohu využít svůj „druhý životní úděl“, což je psaní. Pomáhá mi to, protože mohu využít snovou fantasii, na rozdíl od medicíny, kde je všechno dáno. Jako autor mohu přece změnit jakékoliv tragické události, mohu učinit zázrak! Jako lékař nemohu. Jsem limitován možnostmi, které naše kultura a civilizace nabízí. Neoživím mrtvé dítě ani nevrátím čas nazpět. Ale když sedím nad rukopisem, mohu. Mohu cokoliv. A to mi zase dodává energii, abych mohl ve své původní profesi pokračovat.

Na svém kontě již máte více než stovku knih. Která z nich je vaše nejzamilovanější?
To je moc těžká otázka! Copak můžete říct, které z dětí je vám  nejmilejší? Každá z mých knížek má v sobě něco jiného. Verše v sobě mají vzpomínky a emoce, próza fantasii příběhů. Poslední návrat, Srdce a skalpel, Oběti života, Mansarda v podkroví… musel bych jich vyjmenovat víc, ale na to by rozhovor nestačil.

Co v současnosti píšete a co v brzké době chystáte nového pro čtenáře?
Aktuálně vyšla knížka v nakladatelství Baronet, jmenuje se „Kamarádi“ a odevzdal jsem nový rukopis, který vyjde shodou okolností přesně k mým nadcházejícím kulatinám a jmenuje „Tržnice Tang freres“. V nakladatelství Olympia možná vyjde reedice knihy „Jeřabiny z Hangzhou“ a v nakladatelství Šulc a Švarc příběh pod názvem „Najdi mne…“

Píšete lehce nebo se k rukopisu často vracíte, opravujete?
Jak kdy, někdy se stane, že příběh vypadne rychle, ale u románu nebo novely se to musí “vysedět“… Svoje texty po sobě čtu strašně nerad a patří to k těm nejvíce mučivým okamžikům. Zajímavý je okamžik, kdy se už rukopis završuje, už vím, jak to skončí, a na jednu stranu je mi líto, že ta práce už skončí, a na druhou to chci mít za sebou a odpočinout si. Skoro schizofrenní situace.

„Doktor, který nemá vedle své profese nějakého zásadního koníčka, nemůže ani dobře dělat svou vlastní profesi.“

Jak moc čerpáte ve svých knihách z pracovního prostředí?
Kdepak, to nejde. Já se potřebuji naopak zbavit vždycky všeho, co na mne dolehne během dne v rámci mé profese! Pro mne je nutné radikálně změnit myšlení a popustit fantasii, vymýšlet příběh, který se postupně sám mění, a někdy mne i překvapí, jak odvádí původní úmysl jinam. Baví mne, jak se někdy proměňují i postavy. Psaní je pro mne životně důležitá rehabilitace.

Kdo patří k vašim oblíbeným autorům?
To se těžko dá vyjmenovat – je jich hodně, záleží na situaci a náladě. Od Huga, O ́Henryho, Leacocka, přes Maupassanta po Karla Michala nebo Čapka. A nestačím vyjmenovat řadu dalších!

Jak si vysvětlit, proč tolik lékařů jako vy tíhne ke psaní? Jmenujme namátkou Vančuru, Durycha, Langera, Nesvadbu, Plzáka, Součka, Holuba… Je psaní pro ně únikem před náročným povoláním?
Myslím, že ano. Dokonce jsem slyšel, že doktor, který nemá vedle své profese nějakého zásadního koníčka, nemůže ani dobře dělat svou vlastní profesi. Mnoho lékařů píše, ale řada také maluje, věnuje se hudbě.

Jste znám rovněž jako milovník dobrého vína. Jakému vínu dáváte přednost jako lékař a jakému jako básník a spisovatel?
Mám rád dobré víno a nemohu říci, že by to bylo buď červené, bílé či snad rosé. Je to podle chuti a kondice. V létě mám mnohem raději vychlazené bílé, třeba ryzlinky nebo sauvignon, zvláštní řecké víno retsinu se smolnou příchutí a z červených pak především vína francouzská, plné Bordeaux anebo se vzpomínkou na studentská léta víno od Rhony…

Hraje víno nějakou roli ve vaší tvorbě, představuje pro vás jistý druh inspirace?
Básník František Hrubín mi jednou dával rady do uměleckého života a kladl mi na srdce, abych nikdy nevěřil někomu, kdo tvrdí, že v alkoholu je inspirace. Dodával, že jediný, kdo dokázal psát opilý, byl Jaroslav Hašek, jinak to nedokázal nikdo. Ale sklenku vína si na terase na chalupě dám rád, když zapadá slunce, všude je klid a mohu psát. Ale říká se, že víno je společenské a má se pít s dobrými přáteli. A těch já mám, především na Moravě, dostatek!

Profesoři Šamánek a Pirk hovoří o příznivých vlastnostech vína v prevenci kardiovaskulárních chorob. Vy jako znalec lidských duší, myslíte si, že lze vínu přisoudit i v tomto směru nějaké pozitivní vlastnosti?
Milan Šamánek i Honza Pirk jsou skvělí odborníci a mají samozřejmě pravdu. Víno je lehké anxiolytikum, dovede odstranit napětí a zábrany, které brání nesmělým a podporují jejich statečnost! Třeba jen takové vyznání krásné dívce zní mnohem lépe, když je dokresleno lahodným douškem vína. Odvaha je najednou větší. A obvykle i úspěch se dostaví.

Kdy tedy pozvedáte pohár vína nejčastěji?
Příležitost se najde často. Vracím se k příteli profesoru Šámánkovi, s nímž se v hodnocení pití vína lišíme pouze v jedné zásadní věci. Já tvrdím, že víno mají muži pít 3 až 4 dcl šestkrát v týdnu a Milan Šamánek hájí pozici, že sedmkrát….

Jste znalec vína. Co na něm oceňujete především?
Kdepak znalec, spíš milovník vína, to je lepší kategorie. Slovo konzument mi trochu zavání nějakou počínající závislostí a já tvrdím, že víno musí být dobrý společník, ale nikoliv bezpodmínečný pán. Myslím, že k tomu se nejlépe hodí vystihující verše básníka Liu Jü – hsi:

 

Zas piju dnes po dlouhém, dlouhém čase

navečer sám před keřem růžovým:

Dnů kalná mha zas jednou rozpukla se,

zkoralé srdce v číši namáčím.

Pelyňku kapka do číše přec kane:

Kdyby ty růže mluvit dovedly,

snad řekly by: ne pro vás, starý pane,

my, růže, dnes jsme tak pěkně rozkvetly!

 

Jan Cimický

– Narodil se 23. února 1948 v Praze.

– Vystudoval Lékařskou fakultu University Karlovy v Praze a od počátku své lékařské dráhy se specializoval na psychiatrii.

– Až do roku 1996 pracoval v Psychiatrické léčebně v Bohnicích, kde byl v letech 1981–1996 primářem socioterapeutického a rehabilitačního oddělení.

–  V roce 1996 si otevřel privátní Centrum duševní pohody Modrá laguna

– Věnuje se psaní prózy, kde čerpá především ze své praxe.

Před 26 minutami
Opravy schodiště vedle hlavního vchodu do vestibulu metra omezují od tohoto týdne cestující na zastávce...
Před 1 hodinou
V termínu od 23. 10. do 27. 10. 2017  bude probíhat pravidelná podzimní uzávěra hlavní dráhy Letiště Václava...
Před 1 hodinou
V pondělí 16. října krátce po deváté hodině byl na linku tísňového volání Hasičského záchranného...
Před 1 hodinou
Klánovický les můžete pohodlně projít díky naučným stezkám Lesní galerie I. a II. Cedule na...
Před 2 hodinami
„Interní oddělení v českých nemocnicích již fungují v krizovém režimu“ – v otevřeném dopise adresovaném...
Před 2 hodinami
16. říjen je Světovým dnem potravin. Vyhlásila ho Organizace pro výživu a zemědělství OSN. Studii...
Před 3 hodinami
U soudu kvůli slánskému parkovacímu domu, který město přestalo pro jeho poruchovost a dlouhou dobu...
Před 3 hodinami
V budoucnu budou všechny stanice metra pokryty mobilním signálem. První na řadě je linka C.
Dnes, 11:04
Oblíbený předvánoční jarmark proběhne v sobotu 18. listopadu ve Vestci u Prahy a je tradičně spojený...
Dnes, 10:41
V Újezdu nad Lesy byla postavena skautská klubovna oddílu Douglaska. Objekt bude zároveň sloužit Městské...
Reklama