Michal Prokop: Politika mi víc dala než vzala

Michal Prokop (70) je žijící legenda české hudební scény. Zpěvák, kytarista, skladatel, textař, později i televizní moderátor a politik, poprvé zazářil už v 60. letech se skupinou Framus Five. Druhé výrazné období přišlo v 80. letech při spolupráci s Petrem Skoumalem, další návrat na výsluní se mu povedl v polovině první dekády 21. století a trvá vlastně dodnes. Z jeho písní si nejspíše vybavíte Kolej Yesterday, Bitvu o Karlův most, V baru jménem Krásný ztráty nebo třeba Blues o spolykaných slovech. Ve středočeských Holubicích vystoupí tento občan Velké Dobré u Kladna se skupinou Framus Five v sobotu 22. července.

 

Která z vašich písní je vaší největší „srdcovkou“?

To by byla vlastně jakási Sofiina volba naruby. Myslím ale, že ty nejlepší písně z mého repertoáru napsali pánové Skoumal a Šrut. Snad se mi povedly i ty moje. Preference nechávám spíš na posluchačích.

Mění se nějak časem váš vztah k jednotlivým písním?

Kupodivu ani ne. Někteří kolegové říkají, že je ty jejich často požadované a hrané starší hity už nebaví, že jsou na ně občas i alergičtí. Já to tak nemám.

Držíte se raději trvalého repertoáru?
Samozřejmě hraju i novější věci, zejména z těch posledních dvou alb Poprvé naposledy a Sto roků na cestě, člověk nemůže věčně hrát jen tu Kolej Yesterday, i když lidi to pořád chtějí nejvíc. Je potřeba se vyvíjet, myslím, že ty novější věci nejsou o nic horší než ty více než třicet let staré. V akustickém triu s Lubošem Andrštem a Honzou Hrubým sice na rozdíl od kapely Framus Five hrajeme už léta stejné věci, ovšem pokaždé trochu jinak, tam je to založeno na momentální inspiraci dvou virtuosů, kteří tu mají velký prostor pro improvizaci, a tak je každý koncert trochu jiný.

Skládáte stále ještě nové písničky?

Už více než dva roky jsem nic nenapsal, něco málo tu mám v záloze, ale nevím, jestli ještě dostanu nějaký zásadní impuls k nové tvorbě. Čím je člověk starší, tím je k sobě kritičtější.

Ve filmu „Jen ho nechte, ať se bojí“ skládá autor písně vždy v nějaké stresové situaci. Jak přicházejí múzy k vám?

Většinou jsou vyvolány texty, které se mi dostanou do ruky a zajímají mě. Ale jsou i jiné impulsy, technické, instrumentální, osobní, ovšem žádný úlek nebo podobný nesmysl v tom nehraje roli.

Kdo jsou vaše hudební vzory?
V počátcích zejména slepý americký zpěvák Ray Charles, ale bylo jich mnohem více. Obecně jsem hodně ovlivněn americkou muzikou, bluesem, jazzem a samozřejmě rock and rollem, dokonce i moderní americkou country. Mám ale rád i jiné muzikanty, třeba Stinga, Petera Gabriela, Rolling Stones, Erica Claptona a celou bluesovou scénu v Americe i v Británii. Bylo by toho moc, co mám rád, ovšem nevím, jestli bych mohl dnes, po padesáti letech vlastní kariéry, označit někoho ještě jako svůj vzor.

Líbí se Vám nějaký současný zpěvák, zpěvačka, kapela?

Z  těch současných našich? Moc už toho neznám, ale líbí se mi -123 min. se Zdeňkem Bínou, Dan Bárta, ovšem ani ti už dnes nejsou zrovna teenagery, ale snažím se dál poznávat. A zvu některé mlaďochy třeba na náš letní festival Krásný ztráty live, letos na Konopiště 14. a 15. července, nebo na tradiční vánoční koncerty.

Jakým profesím jste se v životě věnoval?

Řečeno slovy klasika – vším, čím jsem byl, tím byl jsem rád, ovšem moc toho zase nebylo. Kromě muzikantské profese, které se s drobnými přestávkami věnuji už padesát let, jsem byl dvakrát poslancem Parlamentu, náměstkem ministra kultury, ředitelem projektu Praha – Evropské město kultury 2000, televizním moderátorem a taky jsem externím pedagogem na katedře produkce Divadelní fakulty AMU.  Ekonomii, kterou jsem v šedesátých létech vystudoval, jsem se nikdy profesně nevěnoval.

Na která svá životní období nejraději vzpomínáte?
Na začátky v 60. letech, pak na období poloviny let osmdesátých, kdy jsme připravovali a rozjížděli projekt Kolej Yesterday a ty další desky, pak samozřejmě na listopad 89, stávku a všechny ty události vedoucí i k mé vlastní politické dráze v devadesátých letech, a pak na Krásný ztráty, televizní talk show. No a v neposlední řadě na ten můj druhý hudební comeback v roce 2006, který vlastně trvá dodnes, už více než 10 let.

Můžete nějakou osobnost označit jako svůj životní vzor či svého guru?

To je příliš silné slovo. Potkal jsem ohromné množství úžasných lidí, kteří mě v životě ovlivnili, byl jsem u mnoha významných věcí, které se tu udály. Ale mám–li jmenovat jen jednu z těch osobností, je to moc těžké. Hodně mě ovlivnil v mnoha směrech Petr Skoumal.

Co vám dala a vzala politika?

Myslím, že mi ve výsledku více přinesla, než vzala. Možná mi vzala pár iluzí, i když jsem jich až zas tolik nikdy neměl. Určitě mi dala spoustu obrovských zážitků, zkušeností, setkání a vědomostí o tom, jak fungujeme. Byl jsem v ní skoro deset let, v době, kdy podle mého názoru existovaly cíle, kam chceme tu naši společnost dostat, i když mnozí měli na tu cestu názory hodně rozdílné. Dnes se mi zdá, že společnost, ale nejen ta česká, neví kudy a kam dál.

Jste ještě v politice nějakým způsobem aktivní?
Dnes jenom v politice komunální, jsem členem našeho obecního zastupitelstva ve Velké Dobré, kde bydlím.

Jak se udržujete v kondici?

Nijak zvlášť. Hlavně denně chodívám na procházky se psem, chůze je prý nejzdravější pohyb. A taky už dvacet let nekouřím.

Jak rád trávíte volný čas?

Rodinka, čtyři vnoučata – občas, když nám je s manželkou rodiče svěří. To si užívám, na svoje děti jsem moc času neměl, některé fáze dětského vývoje teprve teď objevuji. Ale přiznám se bez mučení, že výhodou dědečkovství je i to, že děťátka zase můžete hezky zpátky zaparkovat u rodičů.

Máte kromě muziky nějaké koníčky?

Jedině lyže, ale teď už se hodně bojím, nevím, jestli to ještě půjde.

Na co se mohou těšit návštěvníci vašeho červencového koncertu v Holubicích?

Určitě to bude takový průřez naší tvorbou, bude tam i ta Kolej, i ty novější věci, ale i pár těch úplně nejstarších, ještě z 60. let.

 

(red)

foto: Kryštof Kalina

Share