Petra Janů prožívá úžasné období

Trojnásobnou zlatou slavici Petru Janů jistě není potřeba dlouze představovat. Stálice naší hudební scény slaví v letošním roce životní i profesní jubileum. Sobě a svým fanouškům nadělí nejen nové CD, ale také narozeninové turné Léta bláznivá, se kterým projede napříč Českou i Slovenskou republikou. V novém koncertním programu bude Petru Janů doprovázet skupina Amsterdam, složená z vynikajících hudebníků. Kromě známých hitů uslyší posluchači i nové písničky a samozřejmě duety s hosty.

 

Na podzim vyrazíte na nové koncertní turné s názvem Léta bláznivá. Podle čeho ten název vznikl – prožíváte léta bláznivá?

V podstatě jsem ve věku seniorů. Na seniory se ale bohužel pohlíží tak, že už by měli jen odpočívat, neměli by se moc do ničeho motat, protože vlastně už mají všechno za sebou a ostatní lidi by se o ně měli starat, pečovat o ně… Já ale cítím, že tohle si ještě nezasloužím. Prožívám teď úžasné období. Pořídila jsem si novou kapelu a vrátila se k rytmičtější a trošku hlasitější muzice. Snažím se upozornit, že jsou i senioři, kteří žijí naplno i v tom svém věku. Navíc, když se řekne senior, rovnou se také udělá rovnítko – dechovka apod. Jenže já i moji vrstevníci jsme vyrůstali na rockové muzice. Tak proto léta bláznivá.

 

Na co se mohou návštěvníci koncertů těšit, prozradíte i hosty?

Novináři mi pořád vyčítají a ptají se, jestli už mám nějakého chlapa. Často dostávám otázky jako tenkrát, v televizním pořadu – „sporťáku, už máš chlapa?“, tak mě se ptají „Petro, máte už nějakýho chlapa?“ Proto jsem si řekla, že po těch turné, který jsem dělala se ženskejma, si teď pořídím chlapy. Celé turné na přelomu října a listopadu se mnou pojede Vašek Noid Bárta. Na koncert v Lucerně, který bude den před mými narozeninami 18. listopadu, jako třešnička přibude ještě Péťa Kolář. Takže budu mít hned dva chlapy a své 65. narozeniny si pořádně užiju, jak se má.

 

Připravujete také nové CD. Kdy vyjde a co na něm bude?

Deska vyjde na začátku října k tomu turné a bude tam šest úplně nových věcí. Krásných. Jsem ráda, že jsem natrefila v mé nové kapele Amsterdam na tvůrčí potenciál. Strašně jsem si to natáčení užila, a jestli se mi podařilo na desku dostat atmosféru, která byla ve studiu, tak si myslím, že by to mohlo být opravdu strašně dobrý.

 

Letos oslavíte nejen životní, ale i profesní jubileum, 45 let na scéně. Pojďme si tedy trochu zavzpomínat. Měla jste někdy trému?

Ne, trému jsem nikdy neměla. Hned jak se někde sešlo víc lidí, tak jsem si stoupla a bez předchozího varování začala zpívat. Byla jsem takový nedomrlý děťátko, a jako každý správný, pořád nemocný dítě, jsem otravovala babičku, která mě vychovávala a musela být se mnou často doma. Babička hrozně ráda a dobře zpívala, tak se mnou začala zpívat a naučila mě spoustu krásných písniček. No a mně se, dejme tomu ve třech, čtyřech letech, zdálo, že lidi to taky zajímá, jaký umím hezký písničky, tak jsem prudila, že jim je zazpívám.

 

Vzpomenete si ještě na své první veřejné vystoupení?

Takové větší vystoupení bylo asi na základce, protože celou devítiletku jsem prolezla různými školními sbory. Pamatuju si na jedno zásadní vystoupení. Na konci školního roku se pokaždé pořádaly takové ty školní besídky. My jsme tehdy dělali rok, a každé dítě představovalo jeden měsíc. Měla jsem být duben, a jako dubnu mi vymysleli, že budu mít hnědé tepláky a k tomu deštník. Jenže já deštník neměla, tak jsem poprosila dědečka, aby mi půjčil svůj památeční. Půjčil, ale kladl mi na srdce, že jestli se tomu deštníku něco stane, roztrhne mě jako hada. No a já samozřejmě besídku nestíhala, rychle jsem utíkala, utíkala, a samozřejmě zakopla… Obličejem jsem ryla v dlažbě, ale pořád jsem chránila a držela deštník, protože v duchu jsem viděla ten zdvižený dědečkův prst. Na tohle vystoupení opravdu nikdy nezapomenu. Velmi statečně jsem je celé odzpívala a odrecitovala i s odřeným obličejem, ale hlavně, deštník zůstal celý, nepoškozený.

Petra Janů

zpěvačka
  • Narodila se 19. listopadu 1952 v Praze
  • Od malička zpívala ve sboru. V roce 1972 získala druhé místo v pěvecké soutěži Mladá píseň Jihlava a v náchodské talentové soutěži. Svou uměleckou dráhu započala v divadle Semafor, kde působila šest sezón.
  • Od roku 1977 zpívala se skupinou Pro-rock, se kterou vydala své první album Motorest.
  • V roce 1980 vydala album Exploduj. Stala se ojedinělou rockerkou na naší hudební scéně.
  • V 80. letech spolupracovala se skupinou Bumerang, s německým Expressem a poté skupinou Golem. Ztvárnila jedny z hlavních rolí ve filmech Koncert a Můj hříšný muž.
  • V 90. letech účinkovala především v muzikálech, v roce 2004 byla nominována na Cenu Thálie za roli královny Anny v muzikálu Tři mušketýři.
  • V roce 2012 oslavila své životní jubileum beznadějně vyprodaným turné po Čechách a Moravě, které zakončila megakoncertem v pražské Lucerně.
  • Na podzim roku 2014 odstartovala mimořádně úspěšnou série beznadějně vyprodaných koncertů, kdy vystupovala na jednom pódiu společně s Věrou Špinarovou. Obrovský úspěch tohoto projektu si vynutil jeho opakování koncem roku 2015.
  • Od roku 2015 vystupuje s novou doprovodnou skupinou Amsterdam.
  • Za svou kariéru získala tři zlaté slavíky, vyhrála Bratislavskou lyru, nazpívala desítky hitů a vydala řadu úspěšných desek.

 

 

Měla jste nějaké pěvecké vzory, idoly?

Ne, nikdy jsem neměla žádný vzor. Měla jsem své „miláčky“, v mém mládí to byla hlavně Marta Kubišová. Tehdy se sem moc západní muziky nedostávalo, až potom, když to trošku povolilo, a konečně sem ta zakázaná muzika dorazila, tak to byla Tina Turner. Viděla jsem všechny její tři koncerty v Praze. Ten třetí, v Edenu, si budu asi pamatovat až do smrti, protože jsem se na něj dobelhala skoro po čtyřech i se sešroubovanou nohou. Ale obecně, prostě mám ráda „velký hlasy“.

 

Po úspěchu v náchodské talentové soutěži a na festivalu Mladá píseň v Jihlavě jste v roce 1972 dostala angažmá v divadle Semafor. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Bylo to úžasný. Semafor byl tehdy pojem, a já si připadala jako v sedmém nebi, protože to pro mě byla ikona, jako asi pro každého v té době. V Semaforu jsem hrála šest sezón. Byla to pro mě vlastně konzervatoř, protože i tak dlouho to trvalo. Všechno, co jsem se tam naučila, co ze mě, z toho telete ze Sekyrkových louček vytloukli Jiří Císler a všichni ti profesionálové, kteří tam tenkrát byli, tak to používám dodnes. Včetně pokory a dochvilnosti atd.

 

V Semaforu jste si zahrála také Bludičku v legendárním představení Kytice. Viděla jste obnovené představení Kytice, jak se dnes v Semaforu hraje? Líbí se vám?

Kytice je obnovená po už několikáté, viděla jsem dvě nová představení. V Semaforu je dnes spousta šikovných, talentovaných lidí, který to dají, ale atmosféru toho původního představení to už prostě nemělo. Na tu starou Kytici mám nádherné vzpomínky, protože byla opravdu krásná. Paní Jarmila Konečná tenkrát přes Mladý svět oslovila všechny babičky a lidi, kteří měli nějaké dědictví po svých předcích, protože sháněla krajky na ty éterické kostýmy. Bylo to prostě nádherné představení a je škoda, že kromě desky není zachycené na nějakém filmovém pásku.

 

V osmdesátých letech jste byla jednou z nejpopulárnějších zpěvaček, ale také jste si zahrála ve dvou filmech. V obou jste hrála sama sebe. Proč?

Protože mi jinou roli nenabídli a já jsem si chtěla vyzkoušet, jaké to je filmovat, jak se filmy točí. Později jsem dostala ještě jednu nabídku. Do dneška, když si na to vzpomenu, bych si ale nafackovala. Dušan Klein mi nabídl roli zpěvačky ve filmu „Dobří holubi se vracejí“, a já, tenkrát pitomá, zaťatá bigbíťačka, jsem řekla ne. Je to bolavé dodnes, i když už je to nějaký ten pátek.

 

Přijala byste dnes nějakou další nabídku na roli ve filmu?

Opravdu nevím. Nedávno jsem dostala nabídku na takovou malou roli v seriálu a nejdřív jsem si řekla, že to zkusím. Pak jsem si ale uvědomila, že bych se tam asi necítila dobře, protože i když jsem hrála v muzikálech, tak přeci jenom činoherní role, kdy se má člověk převlíknout do někoho jiného duševně, je něco jiného. Tak jsem to vzdala. Tu roli pak hrála Valinka Zawadská, a já si říkám, že je to dobře, protože ona je hrozně šikovná a mám ji ráda.

 

Vy máte těch profesí ale ještě víc. Pokud se nepletu, máte vystudovanou ekonomickou školu a pak jste se navíc vyučila v oboru kuchař – číšník. Proč?

Vyučila jsem se na číšníka, kuchař jsem amatér, ale podle reakcí okolí dobrej. Byl to obor kuchař – číšník, ale byli jsme rozdělení na kuchaře a na číšníky. Mám tedy papír, výuční list v oboru číšník a můžu si založit živnosťák na nošení piva. Po roce 1989, když se otevřely hranice a všechny ty zakázaný muziky se sem hrnuly plným proudem, bylo takový trochu vzduchoprázdno, takže jsem měla víc volnýho času. Ne, že bych nepracovala, ale té práce tehdy nebylo tolik a tak, když mi zavolal kamarád z Mariánských lázní, že tam otvírají takový kurz, a že za rok si udělám výuční list, řekla jsem si – proč ne. Za ta léta co vystupuju a hodně cestuju, jsem poznala restaurace z té jedné strany. Zajímalo mě, a hrozně jsem chtěla vidět, jak to vypadá taky z druhé strany. Tak jsem si ten kurz udělala a vím, co můžu vyčíst kolegovi číšníkovi, co je dobře a co špatně…

 

Jste tedy vlastně profesionál v oboru gastronomie. Co ráda jíte a vaříte?

S mojí postavou bojuju s každým dekem. Právě teď jsem zjistila, že jsem zase přibrala, takže musím nasadit velmi tvrdý režim. Vařím ale strašně ráda, hlavně na chalupě, kde na to mám klid a čas. Ráda vařím i taková časově náročná jídla, ty kalorický bomby jako je česká svíčková, španěláky a kančí gulášky nebo bramborový knedlíčky a tak. Těmi pak ničím návštěvy a sama si udělám třeba salát, kuskus nebo něco lehčího. Ale zvěřinovej gulášek nebo kačenku si dám taky a ráda.

 

Vraťme se ale k vaší profesi. V devadesátých letech jste se začala věnovat muzikálům, za roli královny v muzikálu Tři mušketýři jste byla dokonce nominována na cenu Thálie. V kolika muzikálech jste účinkovala, a který jste měla nejraději?

Hrála jsem ve třinácti muzikálech. Ten úplně první byla vlastně Kytice, což byl regulérní muzikál. Můj nejoblíbenější je asi ten první, který se u nás hrál, krásné a poctivé představení Bídníků ve Vinohradském divadle. Jsem moc šťastná a hrdá, že jsem se mohla zúčastnit otvírání českých muzikálových bran světovým představením Les Misérables v „áčkové“ licenci. Tedy ve stejných kulisách a s velkým orchestrem, stejně jako se hrají v Londýně, Japonsku a všude po celém světě.

Žádný další muzikál už neplánujte?

Od muzikálů jsem si dala pokoj. Řekla jsem si, že těch třináct stačilo, teď si zase pojedu sama na sebe a musím říct, že mě to hrozně baví.

Začínala jste jako rockerka, pak přišel Semafor, popmusic, muzikály, Gershwin a zase rock… Změnilo se nějak publikum v průběhu vaší kariéry? Kdo dnes chodí na vaše koncerty, jací jsou vaši fanoušci?

Publikum se mi nemění. Vlastně to bylo tak, že rodiče trápili děti mýma písničkama, až si chudinky na ně zvykly. Takže teď chodí na moje koncerty pomalu už tři, možná čtyři generace. Nemám specifické publikum, mám takové mezigenerační, vícegenerační fanoušky, kamarády, a to je nádherný.

 

Máte na repertoáru řadu hitů, spoustu písniček. Je mezi nimi nějaká vaše nejoblíbenější a naopak nějaká, kterou už vás zpívat nebaví?

Bohužel sama neskládám, ale měla jsem a mám štěstí na skvělý autory, to musím zaťukat. Nemůžu vypíchnout jednu písničku, protože všechny ke mně patří. A hlavně, člověk musí děkovat tomu nahoře, že mu dal písničky, které chtějí lidi několik desetiletí poslouchat. Musím se smát těm mladým, kteří mají jeden hit a říkají: „já už to nemůžu ani slyšet“, místo toho, aby děkovali každé ráno, že jim byl nějaký hit dopřán.

 

Jste rodilá Pražačka. Co máte na Praze nejraději a co vám na ní vadí?

Prahu mám strašně ráda. Hlavně, a to jsem opravdu jako malý dítě, když jdu po nábřeží k Národnímu divadlu, vidím to úžasné panorama, a slyším turisty a všechna ta „bella“, „nice“ a „schön“, „das ist aber schön“, „wunderbar“, a bůhví co ještě, tak já si říkám „to čučíte co, a to je taky trošku moje“. V tomhle jsem velký patriot se vším všudy a jsem na Prahu hrozně hrdá. Rozhodně ale nejsem hrdá na to, že hlavní dopravní tepna vede přes centrum města a doprava v Praze je prostě strašidelná. Navíc řidiči jsou opravdu den ode dne agresívnější. Například je teď strašná móda, že se nedává blinkr, takže musíte odhadovat, kam vlastně kdo míří. Když se začne vrtět, tak si říkám „pozor, pozor, neuhýbej, on tam vjede“, a taky že jo. Ale v globálu Prahu zbožňuju a nikde jinde bych žít nechtěla.

 

Řadu let bydlíte v Dejvicích. Jak se vám tu žije?

Jsem na šestce vlastně skoro celý život. Narodila jsem se sice v Motole, což je pětka, ale celé mládí jsem žila v Ruzyni, než jsem se odstěhovala do Českého ráje. Pak jsem se vrátila sice zase na pětku, protože chvíli jsem byla v Ženských domovech, to ale bylo strašně depresivní místo. Na Praze 6, pořád ve stejné ulici, bydlím od roku 1974, takže už nejsem žádná náplavka, jsem na šestce patriot.

 

Kdybyste měla možnost něco na Praze 6 vylepšit, změnit, co by to bylo?

Myslím, že tady se dějí v podstatě jen pozitivní věci, mění se spíš k lepšímu. I když dřív jsme tu měli víc kytek, v tom teď na nás šetří, ale to se dá přežít. Lidi hodně nadávají na modré zóny. Já je ale zbožňuju, protože tady konečně zaparkuju. Dřív tu nebylo místečko, protože sem jezdili lidé ze všech okrajů a satelitů okolo Prahy, tady nechali auto a jeli krtkem do města.

 

Před lety jste vystupovala také jako jedna z hvězd koncertu Královny popu na Karlštejně. Dokonce jste prý měla možnost procházet nějakou tajnou chodbou. Jaké to bylo, jaký je váš vztah ke Karlštejnu?

To bylo úžasný. Pan kastelán nás protáhl všemi místy, kam se normální návštěvník nedostane. Naše památky jsou ale všechny krásné. Jen v okolí Prahy je hradů a zámků hodně, navíc v krásné přírodě, takže člověk nemusí jezdit bůhví kam, a dostane se do přírody. Kromě Karlštejna mě napadá třeba Křivoklát nebo Okoř. Když vejdu do nějakého hradu nebo zámku, tak na mě padne atmosféra té doby. V těch místech se prostě tak nějak zklidníte a zavzpomínáte. Vždycky si představuju, a v duchu vidím ty vznešené dámy v krásných šatech, jak se prochází po těch dlouhých chodbách. Akorát si myslím, že jim tam musela být zima, asi musely být odolnější, než jsme dnes my.

 

Máte v okolí Prahy nějaká místa, která se vám líbí, kde si třeba odpočinete?

Taková místa mám hned u domu. Celý Dejvice jsou krásný a odpočinkový, ideální na příjemné procházky. Když si chci ale opravdu pořádně odpočinout, tak jedu na chalupu do jižních Čech, do lesa.

 

Pracovně jste hodně vytížená, kde čerpáte energii, co vás nabíjí?

Nabíjí mě hlavně lidi, publikum. I když jsem po koncertě unavená a vyčerpaná, tak jsem nabitá energií. Vůbec ta výměna energií, atmosféra, muzika, to je zázrak, a publikum další.

 

Jak se udržujete v kondici a jak nejraději odpočíváte?

Snažím se té své tělesné schránce příliš neubližovat, být na ni hodná, protože už si za ten život zažila dost. Hlavní je, rozčilovat se jen věcma, který můžu ovlivnit. Kdybych se rozčilovala věcma, které nemůžu ovlivnit, bylo by to stejně naprosto zbytečný. Člověk je pak zapšklej a proč?

 

Co vás ve vašem životě nejvíc štve a co vás v současnosti dokáže nejvíce potěšit?

Na mém životě mě neštve nic, to musím velmi zaťukat. Naopak, až se bojím, odkud něco přijde, protože si prožívám období, který mě hrozně baví. Až se bojím toho, jak je mi dobře. Jsem Štír, znamení, co se bojí, že by se mohlo něco pokazit. Kdybyste se zeptala: „jak je?“, tak říkám: „fakt dobrý“.

 

Máte ještě nějaký cíl, kterého byste chtěla dosáhnout nebo sen, který byste si chtěla splnit?

Všechno se mi splnilo. Opravdu všechno, co jsem si kdy jako holka vysnila, se mi splnilo, povedlo. To co si teď prožívám, to je takový bonus. Nemusím se už za ničím honit, a to je krása. Co víc si přát. Myslím, že si můžeme přát jen zdraví. Zdraví je to nejdůležitější, pak už se o sebe postaráme.

 

Autor: Renata Říhová

Foto: Lenka Hatašová

 

Share