15℃
Dnes je 22. srpen , svátek má Bohuslav

Hercem jsem se stal, protože jsem ve škole zlobil, říká Robert Jašków

Další fotky

Charismatický herec Robert Jašków se zapsal do povědomí diváků řadou skvěle zahraných záporných rolí. Rodák z Trutnova je kmenovým hercem Švandova divadla v Praze na Smíchově, kde také se svou rodinou žije. V současné době mohou diváci Roberta Jaškówa vidět kromě jeho domovského Švandova divadla i v roli Osudu v obnovené premiéře muzikálu Krysař nebo jako Jana Masaryka ve filmu Milada.

Reklama

Proč si sestry Hruškovy dodnes hrají na princezny?

Divadlo jste hrál ochotnicky už v mládí. Vzpomenete si ještě na svou první roli?

Bylo to ještě blahé paměti na gymnáziu v Trutnově, kde jsem se začal věnovat poezii
a ochotnickému divadlu, a to z velice prostého důvodu. Jak už jsem mnohokrát řekl, propadl jsem ve třetím ročníku z chemie. S učením jsem problémy neměl, učil jsem se poměrně snadno, lezlo mi do hlavy docela dobře. Na gymnáziu do Trutnova jsem musel každý den tam a zpět tři čtvrtě hodiny dojíždět. Cestou autobusem ze školy jsem si vždycky zopakoval, co jsme ten den probírali. Akorát ta chemie mě prostě nebavila a navíc jsme si tenkrát jaksi nesedli s paní profesorkou. Celý ten opakovaný třetí ročník jsem se nudil. Všechno, co jsme probírali, jsem už uměl a měl zapsané, tak jsem poměrně zlobil. Lítal jsem po škole s kytarou do své bývalé třídy, a na vyučování do té nové chodil většinou až ve chvíli, kdy už tam byl profesor nebo profesorka. Takže průsery nad průsery. Aby mě učitelé nějak zabavili, vymysleli poezii. Konkrétně češtinářka Jana Petráčková. Naučil jsem se tedy básničku od Ortena a začal obrážet všechny možné soutěže a začalo mi to jít a bavilo mě to. Pak jsem se dal dohromady s partičkou amatérských divadelníků okolo pana Bergmana a Honzy Hančila, a začali jsme zkoušet Goldoniádu. Hrál jsem v ní takového zteplalého barona, doslova zamilované „pako“. To byla moje první role na prknech, která znamenala tehdy Trutnov. Divadlo mě začalo strašně bavit. Vyřádili jsme se, a dodneška si pamatuji i spoustu věcí ze zkoušení, z navazování nových přátelství. Dokonce jsme s tím představením byli i na zájezdě v Praze v Branickém divadle. To bylo tenkrát pro mě úplně něco nepředstavitelného.

Rozhodnutí přihlásit se ke studiu na DAMU tedy byla jasná volba?

Nebylo co řešit. Ve čtvrťáku na gymplu jsem se divadlu začal věnovat už vážněji. Právě Honza Hančil, který tenkrát dělal dramaturga kulturního domu v Trutnově, pak byl dramaturgem v Národním divadle a teď je rektorem Akademie múzických umění, mě chytil za flígr a začal se mnou připravovat nějaké monology. Díky němu jsem se přihlásil ke zkouškám na DAMU. Dostal jsem se, a teď jsem tam, kde jsem.

Patricie Solaříková: Všichni herci jsou tak trochu psychicky narušení

Měl jste nebo stále máte nějaké herecké vzory?

Víte, a na to se možná budete chtít také zeptat, ale rovnou vám řeknu, ať se neptáte, nemám ani vzory, ani vysněné role. Mojí rolí, kterou se snažím plnit co nejzodpovědněji, je role otce a manžela. Vysněné role, to je hrozně ošemetné, protože ty vysněné role jsou většinou nějaké velké. Zodpovědnost ze všech Hamletů, Othellů a dalších takových postav vůči těm dílům a rolím je potom velikánská. Nechci to bagatelizovat a neříkám to proto, že bych právě proto neměl vysněnou roli, že bych se bál. To v žádném případě. Nebojím se ani velkých, ani malých rolí, jak už je toho má práce snad důkazem. Potíž ale bývá pak to velké zklamání, když vysněná role nepřijde. Já mám role, na které nesmírně rád vzpomínám.

A jak je to tedy s těmi vzory?

Co se hereckých vzorů týče, jsou dobří herci a špatní herci. Jak říkal Martin Huba: „jsou herci, kteří vědí, jak to říct a jsou herci, kteří vědí, co říkají“. To se mi nesmírně líbí. Já se snažím být herec, který ví, co říká. Herců, kteří vědí, jak to říct, těch je mnohem víc. Neměl jsem a nemám žádné vzory, ale mám lidi, kteří mě svým způsobem nějak ovlivnili. Ať už to byla za studií Věra Galatíková, Petr Čepek, Jaroslav Vostrý, nebo mimo školu to byl třeba Pepíček Abrhám, se kterým jsem stál na jednom jevišti nebo Ivuška Janžurová, se kterou jsem točil pár věcí, a další. Takovým lidem, když máte možnost nahlédnout takzvaně do kuchyně, když stojíte vedle nich, říkáte si: „no teda“. V televizi to působí jinak, člověk to má za nějakou magii, a ono je to úplně obyčejné, normální, jen to ti lidé prostě umějí. A to se mi líbí. Tak je to se mnou a mými vzory. Mám lidi, kterých si nesmírně herecky vážím. Líbí se mi někteří herci, jak hrají. Můžu oči nechat třeba na Johnu Malkovichovi a tak dál a tak dál, mohl bych je vyjmenovávat hodinu. Vzory jako takové ale nemám, a doufám, že ani já se nestanu pro nikoho vzorem.

Muzika mne nikdy nepřestala bavit, říká Michal David

Často se objevujete v rolích záporných drsňáků. Herci většinou tvrdí, že záporné role se ztvárňují lépe než ty kladné. Máte to také tak?

S tímhle obličejem už prince hrát nikdy nebudu. Paruku jsem měl naposledy před patnácti lety. Nasadili mi ji, protože jsem hrál čerta Drmáše a museli k něčemu přidělat rohy. To byl asi jediný důvod, proč jsem měl paruku. A kdybych hrál furt jen prince jako třeba někteří mí kolegové, je pak těžké se z toho vymanit. Umím zahrát i dobráky, chrabré a poctivé lidi, ale záporné role mě baví. Mám ty darebáky rád. Každý, ať už seberomantičtější film nebo sebenavoněnější seriál, musí mít svého Cvacha, záporáka, anglicky řečeno svého badguy.

Setkáváte se s reakcemi lidí na ty záporné role, které tak často hrajete?

Jsem takový typický badguy. Těší mě, že takové lidi můžu hrát, protože ve skutečnosti jsem hrozně hodný a sympatický kluk. Vezměte si, kdyby to bylo obráceně. Tak tu nesedíme, protože lumpové a darebáci prostě dobráky nehrají. Bylo by to totiž poznat. Těm, co jsou zlí od přírody, prostě moc nejde, když se snaží zahrát dobrého. Pokud totiž člověk má jen trochu IQ, tak jim to prokoukne. Mě naopak ty záporné role nesmírně baví. Dosáhnout toho, že vás půlka národa osloví: „vy jste můj nejoblíbenější záporný, zákeřný herec“, to je přece skvostné. Potěší vás, když vám někdo řekne, že vás má rád přesto, co hrajete.

Gentlemanství je dnes spíše výjimkou, říká Michal Dlouhý

Cítíte se lépe v roli záporáka, nebo klaďase?

Jestli se v těch záporácích cítím líp, to nevím. Když hraji, snažím se především o to, abych toho, komu vtisknu svoje já, i když je to darebák, nějak polidštil. Zároveň, když mám zahrát klaďase, snažím se mu zase dát nějakou neřest. Tak ať třeba trošku pije, nebo chodí pozdě domů, co já vím… Každý jsme přece nějaký, nikdo nejsme jen černý nebo bílý.

A jak se vám natáčí akční scény?

Akční scény mi chybí. Je to adrenalin, který mě nesmírně baví. Pokud nehrozí, že bych tím ohrozil celé natáčení, tak si je dělám sám, málokdy se nechávám zastupovat. Samozřejmě, když mám uskakovat těsně před rozjetým vlakem, tak to je na kaskadérech. Mohlo by se stát cokoli, a to si nemůžu dovolit ani já, ani producent. Partička kaskadérů, kteří takové scény dělají pořád, je přece jen mnohem zkušenější. Já to dělám opatrněji a trvá mi třeba déle, než se to naučím, ale když mám skočit z pěti metrů do krabic, udělám to sám, protože mě to baví. Na scény, kde například lítám po střeše, i když jsem jištěný lanem, se těším, protože si zaběhám, to pro mě není problém. Baví mě to a chybí mi to, rád bych si zase něco takového dal. Je to skvělá práce v tom smyslu, že takové věci nezažijete každý den.

Petra Janů a její turné s Noidem: Nejen hezký chlap, ale i dobrý zpěvák

Ve vašem domovském Švandově divadle měla v listopadu premiéru hra Ztracená čest Kateřiny Blumové. Jak se podle vás divadelní dramatizace podle světoznámé novely Heinricha Bölla z roku 1974 a stejnojmenného filmu z roku 1975 povedla?

Nedokážu posoudit, zda je ta dramatizace lepší nebo horší než film, ale je to udělané skvostně. Musím říct, že když jsme se k té hře v září dostali, nebyla to láska na první pohled. Postupem času v tom ale nacházíme spoustu věcí a vlastně si myslím, že nakonec se z toho stala hořká komedie. I když to téma je děsivé, strašlivě nepříjemné, zažrané do krve, míst k pobavení je tam opravdu mnoho. Třeba už jen tou absurditou, o které hra vypovídá. Jsou to sedmdesátá léta minulého století v západním Německu. Doba, kdy působila nechvalně známá frakce Rudé armády, která byla schopná udělat během čtrnácti dnů na různých místech Německa třeba osm nebo deset atentátů, různé útoky, žhářství atd. Něco neuvěřitelného. Myslím si, že to muselo být děsivé. Nicméně měli nějaké ideály, za které bojovali, a to jakými prostředky, to už je jiná věc. Ale ta hra není jen o tom. Vypovídá také o tom, jak snadno se dá manipulovat médii, kdo má cestu k jakým informacím, a jak se toho dá v těch bulvárních využít. Jak málo stačí, abyste zničili život někomu, kdo si to třeba vůbec nezaslouží. V současné chvíli, kdy jsou i naše média ovlivňována a jsou v rukou mocných a bohatých, to jsou věci, které vás nemůžou nechat klidným. A o tom především ta hra je.

Jaká je vaše role v té hře?

V té hře je napsáno celkem šest rolí. Mája Štípková hraje Kateřinu Blumovou a Alena Štréblová Trudu Blornovou, manželku advokáta Blorny. Tomáš Petřík a já máme oba dvojroli. Já hraji advokáta Huberta Blornu, který je advokátem Kateřiny Blumové a zároveň jejího vyšetřovatele Ervína Beizmenna. Tomáš hraje politika Aloise Straübledera a novináře Ernera Tötgese. Nám ty dvojrole nevadí, naopak se v tom vyžíváme. Máme skvělé převleky a opravdu se nenudíme. Je to krásný úkol a už asi měsíc před premiérou jsem byl nadšen z toho, co vlastně tvoříme, co vzniká. I když to asi nebude téma pro každého, věřím, že hra bude mít úspěch. Myslím si, že nezapadne úplně pod koberec po pěti reprízách.

La Putyka a Dejvické divadlo představily unikátní inscenaci podle skutečné události

Od září hrajete Osud v obnoveném muzikálu Daniela Landy Krysař. To bylo docela překvapení. Je to vaše první muzikálová role?

Mě to také překvapilo. Ano, je to moje úplně první muzikálová role, i když zkusit si muzikál mě lákalo už dřív, aniž bych věděl, co všechno to obnáší. Viděl jsem, a to bez přehánění, asi osmdesátkrát Drákulu, když se hrál v Pakulu a říkal si, že to vlastně nic není, že bych vtom klidně hrál. Pak mi jednou o pauze mezi odpoledním a večerním představením Dan Hůlka půjčil port a já si zkusil zazpívat jednu písničku. Zpívám docela dobře, mám hudební sluch, hraji asi na dvacet nástrojů, učím děti hrát na všechno možné, ale vzal jsem si ten mikroport, stoupl si na jeviště a bylo to něco úplně neskutečně strašného, tón, půltón, všechno špatně. Tak jsem se zařekl, že už nikdy.

Přesto ale v muzikálu nakonec hrajete…

Před prázdninami se mi ozvali z Kalichu, že se bude dělat obnovená premiéra Krysaře a jestli bych si roli Osudu nezkusil. Říkali, že má šest písniček, žádné tancování, jen chodí v kapuci po jevišti. Nejsem sice žádný moc velký fanda písniček Dana Landy, ale když jsem si poslechl Krysaře, líbil se mi, a tak jsme začali s Miriam Landovou v srpnu zkoušet. Zjistil, jsem, že to zase není tak úplně jednoduché a těch písniček je trošičku víc. Celý měsíc jsme byli skoro denně deset, dvanáct hodin zavření v Kalichu a Miriam do nás bušila. Opravdu jsme si užili v tom nejlepším slova smyslu své, ale musím říct, že to byl jeden z nejkrásnějších srpnů v mém životě. To, co tam někteří lidé předvádějí, je opravdu nebetyčně neskutečné. Kdybych měl jmenovat, tak za všechny snad choreografka Linda Rančáková, Zuzka Havrlantová, Dee, nebo perfektní výkony třeba Přemka Pálka, Máji Křížové, těch dětí a všech co tam účinkují. Takže jsem se stal muzikálovým hercem. Je to úplně jiný druh práce než ta divadelní. Celé to představení je nesmírný, nabušený, dokonale namazaný stroj a vyžaduje obrovskou dávku soustředění. Jsem mezi nimi ale moc šťastný, protože mě to nesmírně baví. Je to fakt paráda, super představení, ze kterého sálá energie.

Mezzosopranistka Randová si občas zazpívá i metal

Ve filmu Milada, který měl premiéru v listopadu, hrajete Jana Masaryka. Jak jste se na tuto roli připravoval? Studoval jste i nějaké historické materiály?

Ano, samozřejmě že studoval, v tomhle jsem pes. Nedokážu vytrhat svoje stránky ze scénáře a naučit se jen a pouze ty vytrhané, což dělá spousta lidí. Nesoudím je, prostě to tak dělají, ale já to musím znát, celé přečíst, všechno vědět. Jsem už tak vycvičený, ani bych to jinak neuměl. A je jedno jestli mám hrát Jana Masaryka nebo někoho jiného. Samozřejmě jsem si o něm, i o tom, co se tenkrát dělo v Černínském paláci, nastudoval spousty věcí. Dokonce jsem měl možnost být přímo v té koupelně, ze které ho vystrčili ruští agenti, o čemž jsem přesvědčený. Bohužel moje plocha v tom filmu nebyla tak velká, jak bych si třeba představoval, protože přece jenom film je o Miladě Horákové a ne o Janu Masarykovi. Přesto jsem chtěl vědět co nejvíc, protože pro mě je vždycky nejlepší vědět, že pro tu roli udělám všechno, co je v mých silách, i kdybych tam měl mít dvě věty. Tak to prostě mám.

Pracujete i žijete na Praze 5. Jak dobře ji znáte, máte na pětce nějaká oblíbená místa?

Pokud nemusím, tak vlastně na druhý břeh ani moc nejezdím. Vyjma občasných návštěv rodičů mé ženy, kteří bydlí na Karlově náměstí nebo návštěvy mé maminky, která bydlí na Žižkově. Teď ještě od září jezdím na druhý břeh do Kalichu hrát Krysaře, a to podotýkám, že moc rád. Smíchov a vůbec Prahu 5 si myslím, že za ty roky, co tu bydlím, znám jako své boty. Máme už občas problém najít nějaké místo, kam vyrazit s dětmi, kde jsme ještě nebyli. Právě nedávno jsme ale objevili krásný kousek nahoře okolo semmeringu. Nechodíme se procházet na Lužiny, nebo jiné sídliště, to rozhodně ne. Ale třeba takové Dívčí hrady, Cibulku, na druhou stranu Vidoule nebo kopce nad Motolem, ten krásný lesopark na Barrandově nad Prokopským údolím, tak to všechno máme docela zmáknuté. Na pětce to mám moc rád také proto, že je tu všechno, co potřebujeme. Anděl, jak všichni víme, se už dávno stal centrem města. Není jím už Václavák s Václavem, kde se pod koněm dneska už lidi nescházejí, ale dávají si spicha na Andělu. Zaplať pánbůh, to tu ale ještě pořád není tak turisticky a komerčně zahlcené, jako ten Václavák, i když těch kanceláří je tady také víc než dost.

Tátovi šli soudruzi po krku! Protekci jsem nikdy neměl, říká Jan Hrušínský

Je něco, co byste tu vylepšil, změnil?

Co mě snad trápí, jsou modré zóny a parkování, a to nejen na pětce. Nevím, jestli to někoho zajímá, ale nedomyšlenost toho, že když například jedu k někomu na návštěvu, potřebuji odvézt maminku na vyšetření nebo dovézt jí nákup, a je tam zóna, a není mi ani umožněno, abych tam jakýmkoli způsobem zaparkoval, mě štve. V modré zóně prostě člověk musí mít trvalé bydliště. Vím, že modrá zóna je pro rezidenty, ale i rezidentovi může přece přijet návštěva, řemeslník nebo lékař, a kde mají zaparkovat? Nechápu, proč například nejsou nějaké přenosné kartičky, za kterou bych si zaplatil třeba na pět let deset tisíc korun, a když tam někdo musí přijet, tak bych mu ji půjčil. Nebo parkoviště. Na Plzeňské u benzinky, u chrtího závodiště, kde jsem v životě žádného chrta neviděl, je obrovské odtahové parkoviště. Koukám na něj z okna a je úplně prázdné. Vešlo by se tam klidně asi tisíc aut, ale stojí tam většinou tak dvacet odtažených. Proč tam neudělat parkoviště pro ty ubožáky, kteří nemají kde zaparkovat? Ať je tam klidně parkovací automat, každý si to rád zaplatí.

Na nedostatek práce si stěžovat nemůžete, zbývá vám vůbec čas na nějaké zájmy, záliby, koníčky?

Máte pravdu, že volného času moc nemám, ale na moji práci se dřevem, upravování a vylepšování bytu, na to si vždycky čas najdu. Nedávno, vloni v létě jsme se přestěhovali. Mám krásnou, velkou garáž a teď si tam postupně, pomalinčičku buduji. Vždycky, když se nastěhujete do nového nebo zrekonstruovaného bytu, tak se řeší ty nejzákladnější věci, jako aby měly děti kde spát, aby byla kuchyň a fungoval záchod. Popřípadě aby v koupelně bylo alespoň jedno umývadlo. Tak tyhle všechny zásadní věci už jsme pořešili, a teď je na řadě předsíň. Vymýšlíme, vybíráme botník, věšáky, zrcadlo… To, co se prodává, je buď hnusné nebo drahé, proto si ty věci dělám sám, aby se to líbilo mně a mé ženě. Těším se, jak budu kutat, vyrábět a vrtat, všechno jsem se naučil. A jak říká otec mé ženy, akademický sochař Jan Bartoš: „drobná nerovnost oku lahodí neb je důkazem ruční práce“. Nevyrobím si sám třeba kuchyňskou linku, to ne, ale věšáky nebo postele, to si udělat umím a ještě mě to baví. Na moje další koníčky, toho času opravdu moc nezbývá. Třeba strašně dlouho jsem nehrál kulečník. S dětmi si ale člověk rozmyslí, jestli půjde s kamarádem na kulečník, nebo se bude věnovat jim. To se raději věnuji dětem, protože je vídám hrozně málo. Dřevo a moje kutění doma, to si ale vzít nenechám, na to si čas udělám vždycky.

Máte tři děti, jak se těšíte na blížící se vánoční svátky?

Hlavně děti se těší, já se taky ale těším, to víte že, ano. Na Vánoce se těšíme velmi. Prostě ta svítící dětská očička… Věkový rozdíl mezi našimi dětmi je malinký, všechny jsou rok a půl od sebe. Honzíkovi je devět a půl, Kubíčkovi osm a Marjánce šest a půl. Měli jsme trošku strach, aby se nějak blbě nedozvěděli, že Ježíšek není, tak jsme jim to vloni vysvětlili. Řekli jsme jim, ne že Ježíšek není, ale že Ježíšek je, jen my jsme jeho zástupci, protože ten chudák jeden stařeček by všechno přece nemohl stíhat. Děti to pochopily, ani moc neplakaly a jsou šťastné. Myslím, že prostřední Kubíček z toho byl trošku špatný, ale jenom chvíli a i malá Marjánka, které bylo pět a půl roku to vzala a říkala, že je to vlastně pravda, že ten jeden Ježíšek by chudák všechno nestihl.

Lidé si myslí, že jsem jako Chocholoušek, ale to mi vůbec nevadí, říká psychiatr Jan Cimický

A jak u vás probíhají Vánoce?

Přestěhovali jsme se do nového, velkého bytu, a minulé Vánoce jsme se v něm sešli, celá velká rodina. Bylo nás šestnáct u jednoho stolu. Pro mě to byl neskutečný zážitek, protože takhle jsem si to vždycky přál. Jsa jedináčkem, kdy Vánoce v Peci byly velmi skromné a velmi málo početné, co se lidí týče, vždycky jenom s maminkou, tak tohle byl pro mě zážitek. Ne, že to tak budeme dělat každý rok, to bychom se z toho asi zbláznili, ale do té doby byly pro nás Vánoce o tom, že jsme furt někam jezdili. K jedné babičce, k druhé babičce, pak zase oni k nám. Místo abychom si odpočinuli, tak se furt nakládali děti, vozili dárky… To bylo dost šílené. Tak se to všechno sjelo k nám a měli jsme krásné Vánoce.

Dodržujete nějaké vánoční zvyky, tradice?

Jasně, děláme všechno. Koledy s kytarou, betlém, jablíčka, olovo, lodičky, co nás napadne. Všechno ale tak nějak rozumně, protože ta naše tři svišťata jsou jako pytel blech. Snažíme se jim to dělat pořád hezké, a oni tím, že už vědí, jak to vlastně je, tak si to užívají, takovým trochu jiným způsobem. Chápou i to, že by se také už i oni mohli stát tím Ježíškem, což je luxusní. Myslím, že jsme to chytli v pravou chvíli a jsem za to moc rád.

Jak jste na tom s novoročními předsevzetími, dáváte si nějaké a daří se vám je plnit?

Ne, nikdy jsem si nedal žádné novoroční předsevzetí. Nikdy jsem žádné nedodržel, nikdy si žádné nedám a nedodržím. Podle mě jsou to jen opilecké řeči, které nemají s nějakým vnitřním světem člověka nic společného. Takže předsevzetí – ne! Ano, já jsem slavíval Silvestra bujaře, někdy ve svých pětadvaceti letech. Nechápu ale, proč je Nový rok právě prvního ledna. Prvního ledna je v zimě, těsně po Vánocích a pro mě to symboliku nového roku dávno mít přestalo, protože na Silvestra už se těším, až bude po půlnoci a jdeme si lehnout. Udělal bych nový rok jednoduše s prvním zářím, to by mi vyhovovalo i tím zaměstnáním, které dělám. V září začíná podzim, školní rok, končí léto, prázdniny. To je pro mě začátek něčeho nového. Nový rok je pro mě prvního září. Nevím, proč ještě nikdo nevyrábí diáře od září do září. Tři měsíce před koncem roku by tak nemuseli tahat dva diáře učitelé, studenti, děti ve školách, my herci.

Kolegům úspěchy přeju, zaslouží si je, říká vynikající trumpetista Marek Zvolánek

Jaké jsou vaše plány na nejbližší období, co vás čeká a na co se těšíte?

Těším se především na to, až bude jaro. Těším se ale i na zimu, na hory, protože hory máme já, moje žena i děti moc rádi. Všichni rádi lyžujeme, i všechny děti už dávno, od tří let lyžují. Hlavně díky mojí ženě, která je uměla skvostně motivovat a vybudit, aby se lyžovat naučily a ony samy chtěly, takže nebylo žádné kňourání, sníh, zima, nic. Měli bychom jet s kolegy a jejich dětmi tady z Prahy na týden do Pece pod Sněžkou ke kamarádovi. Těším se, až zase zapraská dřevo na chalupě v kamnech. Pak už se těším na jaro, na zkoušení s panem režisérem a ředitelem našeho divadla v jedné osobě Danielem Hrbkem. Máme zkoušet hru Husákovy děti, ale to je až od března. Je spousta věcí, na které se těším. Těším se na každý víkend na Krysaře do Kalichu. Také se těším, že nebudu tolik zkoušet, protože za poslední kalendářní tři roky jsem toho udělal docela dost, tak snad budu mít víc času se věnovat dětem a pojedu s nimi hned, jak to na jaře půjde zase pod stan a do přírody.

Robert Jašków
– narodil se v 4. 12. 1969 v Trutnově,
– po absolvování trutnovského gymnázia vystudoval Divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze,
– působil v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, později v Praze v divadle Labyrint a v CD 94 v Celetné ulici,
– od roku 2002 je členem Švandova divadla v Praze, od září letošního roku hraje Osud
v muzikálu Daniela Landy Krysař,
– v roce 2004 získal cenu Telemanie za roli profesora Daňka ve filmu Ivana Pokorného Smrt pedofila,
– ztvárnil řadu filmových i seriálových postav,
– je ženatý a má syny Jana a Jakuba a dceru Marjánku.

FOTO: Robert Jašków: K herectví se dostal tak, že ve škole zlobil

Robert Jašków: K herectví se dostal tak, že ve škole zlobil - Robert JaškowRobert Jašków: K herectví se dostal tak, že ve škole zlobil - Robert JaškówRobert Jašków: K herectví se dostal tak, že ve škole zlobil - Popeláři – R. Jašków, K. CibulkováRobert Jašków: K herectví se dostal tak, že ve škole zlobil - Robert JaškówRobert Jašków: K herectví se dostal tak, že ve škole zlobil - Tomáš Petřík a Robert Jašków
Další fotky
Robert Jašków: K herectví se dostal tak, že ve škole zlobil - Robert JaškówRobert Jašków: K herectví se dostal tak, že ve škole zlobil - Robert JaškówRobert Jašków: K herectví se dostal tak, že ve škole zlobil - Popeláři – R. Jašków
Tento článek pochází z webu Vaše 5.
Včera, 19:20
„Vážený Leonide Iljiči,,(…) V této těžké situaci se obracíme na vás, sovětské komunisty, vedoucí představitele...
Včera, 17:30
Středočeský kraj chce dát na obnovu památek ke společenskému využití celkem 27 milionů korun. Podpora...
Včera, 12:28
Již od 90. let se vrací boom společenských her. Každý rok vychází mnoho nových nebo...
Včera, 12:26
Angrešt, to je stálice našich venkovských zahrad a zahrádek téměř všech chatařů. Spolu s rybízem...
Včera, 07:30
Možná jste už narazili na rozličné módní a hudební styly. Říká vám něco hipsterství? Pokud...
20.8.2018
Průzračně čistá voda, svěží zelené lesy a nad tím vším dechberoucí skalnaté štíty. To jsou...
20.8.2018
Nový pojem ekosexualita má několik možných definic a jeho popularita nabývá značných rozměrů. Milovat Zemi...
20.8.2018
Vzpomínáte na svoje první víno? Na tu skleničku, kterou vám rodiče milostivě odlili při nějaké...
20.8.2018
Prošli jsme se kolem Máří Magdaleny, minuli Harfenici a od Hada se vydali po modré....
20.8.2018
Citátů na téma muži a ženy je jako máku. Některé nutí k zamyšlení, jiné pobaví....
Reklama