Tehdejší Praha, i když ztratila na politickém významu politickém, zůstala stále živým centrem. Výtvarné umění, navazující na tradici 17. století, založenou Škrétou, a které se neustále dostávalo nové popudy od mladších umělců, i cizích, bylo na konci přelomu 17. a 18. století v tvořivém kvasu. Umělci Michael Willmann, Jan Kryštof Liška, Michal Václav Halbax a jeho žák Petr Brandl dávali svými různými charaktery ráz tvůrčí živosti a rozmanitosti tehdejšímu životu Prahy.
V jejich díle se neustále střetá vliv italského pokrokového malířství, zejména benátského, zakotveného u nás zásluhou Škréty, s prvky a vlivy severními. Tomuto střetnutí dvou různých světů neušel ve svém díle ani V. V. Reiner.
Jako vnuk stavitele a syn sochaře a řezbáře byl ve své rodině bavorského původu obklopen uměním a umělci od chlapectví, jeho strýc byl snad obchodníkem obrazy. Jako formální žák bezvýznamného malíře Antonína F. Schweigera vystoupil na veřejnost jako malíř bitevních výjevů, krajin a obrazů zvířat.
Reinerovo umělecké mládí souvisí nejtěsněji s českým severem, s valdštejnským Duchcovem a cisterciáckým Osekem.
V roce 1718 vystoupil už jako zralý umělec v Praze freskou Zápas gigantů – Gigantomachie na klenbě schodiště Černínského paláce.
Pak ještě vyrostl Posledním soudem v kupoli křížovnického kostela sv. Františka (1722-23) –
obrázky těchto děl však v naší galerii neuvádíme, protože by ve své monumentálnosti a temnosti zanikly.
Jeho raná tvorba se totiž vyznačuje tajemným šerosvitem.
Až v polovině 20. let Reiner opustil zahnědlý kolorit 17. století ve prospěch zjasněnému a pestřejšímu výrazu, taktéž se zjevně zdokonalil v proporcích figur, pozicích těl a posuncích rukou.
Tato cesta přes nedochované dílo ve Vratislavi vrcholí v čiré barevnosti fresek v kostele sv. Jana na Hradčanech (1727) a v kapli sv. Viléma v Roudnici (1729), která jediná zachovala Reinerovo umění téměř neporušené.
Právě práce v kostele sv. Jana Nepomuckého při klášteře voršilek připoutala Reinera k Kiliánu Ignáci Dienzenhoferovi (1689 v Praze – 1751 tamtéž), s nímž pracoval na výzdobě kostela sv. Tomáše (1730) a jemuž zdobil kupoli salonku vlastního smíchovského letohrádku (1729), známého též jako Portheimka. Roku 1731 maloval fresky v kostele sv. Bartoloměje na Starém Městě, v letech 1733-34 pracoval v kostele sv. Jiljí, v jehož farnosti vyženil Reiner velký dům a ve kterém je i pohřben.
Další jeho práce najdeme v kupoli Dienzenhoferova poutního kostela v Dobré Vodě u Českých Budějovic a v kněžišti a v kostele Narození Páně v hradčanské Loretě.
Leccos z pozdního Reinerova díla vzalo za své nebo bylo pokaženo restaurováním, zejména cyklus fresek v kostele sv. Kateřiny na Novém Městě pražském (1741), který považujeme za umělcův epilog.
Poslední svůj cyklus, malby v prelatuře Zbraslavského kláštera, líčící jeho historii, Reiner už nestihl nedokončit.
Václav Vavřinec Reiner 9. října 1743 v Praze na Starém Městě na vodnatelnost.
Zdroje: Wikipedie; Antonín Matějček, Dějepis výtvarných umění, 1935; Umění: sborník pro českou výtvarnou práci, 1939-40; Pavel Preiss: Dějiny českého výtvarného umění, 1989
