Narodil se 24. srpna 1911 v ruské, chudé a početné rodině v sibiřské vesnici. Vystudoval tříletou školu venkovské mládeže, Vyšší školu organizátorů Ústředního výboru Komunistické strany (1945) a pedagogický institut v Kišiněvě (1953) s aprobací dějepis. Dále pracoval v různých stranických funkcích v Kazašské autonomní sovětské socialistické republice. V březnu 1948 byl rozhodnutím ústředního výboru přeřazen do Moskvy, ale ještě ten samý měsíc bylo jeho přemístění zrušeno – údajně proto, že „byl celý divý do žen“, tak snad proto, aby ho Moskvanky příliš nerozptylovaly. Jako by v Moldavsku ženy nebyly….
Černěnko ovšem tím spíš mohl politicky vyniknout na nižší než celostátní úrovni. Byl pověřen funkcí vedoucího oddělení propagandy a agitací ústředního výboru Komunistické strany Moldavska, což vyústilo v zásadní obrat v jeho životě a nastartovalo jeho kariéru. Začátkem 50. let se zde setkal s Leonidem Brežněvem. Zprvu čistě stranická komunikace přerostla v přátelství, které trvalo až do konce Brežněvova života.
Od roku 1956 pracuje Černěnko v ústředním výboru Komunistické strany Sovětského svazu jak „ordovik“ čili „organizátor“ a de facto šéfuje Brežněvově kanceláři jako jeho „šedá eminence“. Pokud chtěl někdo něčeho u Brežněva dosáhnout, musel se obrátit na Černěnka. Časem se stal pro Brežněva zcela nepostradatelným. Důležitá rozhodnutí často pocházela právě od něho, ale byla oznámena jako Brežněvova.
Pro Černěnka samozřejmě nebylo jednoduché si takové postavení udržet. Pozvánka od Brežněva na lov v Zavidově byla známkou nejvyšší důvěry generálního tajemníka, což se nedalo odmítnout. Černěnko lov neměl v lásce a pokaždé se odtamtud vrátil nachlazený, ale jet musel.
Nakonec, neměl se tam špatně. Zavidovo je zvláště chráněná přírodní oblast federálního významu se statusem národního parku o rozloze 125 000 ha ležící asi 150 km od Moskvy. Hosty tu bývali během svých návštěv v SSSR např. Josip Broz Tito (bývalá Jugoslávie), Fidel Castro (Kuba), Erich Honecker (Německá demokratická republika, finský prezident Urho Kekkonen nebo Janos Kadar (Maďarsko). Během vlády Nikity Chruščova a Leonida Brežněva se toto území neustále rozšiřovalo.
Pro Brežněva samotného byla v místní obci Kozlovo postavena dvoupodlažní chata, která byla uvnitř i zvenku obložena žulovými a mramorovými obklady a vzácnými dřevy, stejně jako hotel pro hosty se dvanácti apartmá s kinosálem a kulečníkem. K dispozici tam měl 463 vojáků a není divu, že Brežněv lov v Zavidově miloval. Ulovená zvěř byla odvážena do speciální vládní továrny v Kozlově, kde se zpracovávala, jak na trofeje, tak potravinářsky na maso a uzenářské výrobky. A nejen to. Členům politbyra Ústředního výboru komunistické strany, kandidátům politbyra a tajemníkům Ústředního výboru komunistické strany dodávala potom kurýrní služba u příležitosti státních svátků v keramických soudcích nejen zvěřinu v podobě masa i uzenářských výrobků (klobásy, šunky), ale také vybrané druhy ryb nebo lesní plodiny, např. jahody. Zavidovo jako celek z hlediska ostrahy zajišťovala zvláštní strážní brigáda Ministerstva obrany SSSR a zaměstnanci 9. hlavního ředitelství KGB SSSR.
Černěnko Brežněva doprovázel nejen za „zábavou“, ale také na jednání o bezpečnosti v Evropě a odzbrojení do Helsinek a do Vídně. Jako jedinému ze spolupracovníků mu ale také Brežněv tykal a hrával s ním domino. O tomto Černěnkově prominentním postavení ve vztahu k Brežněvovi se obecně vědělo, a proto se po Brežněvově smrti také říkalo, že ve skutečnosti umřel už Brežněv dávno, ale teprve teď mu to Černěnko oznámil.
Koncem 70. let byl Černěnko považován za jednoho z možných Brežněvových nástupců, a to jak západními politology, tak členy ve vedení strany spolu s Andropovem. Politbyro ústředního výboru se však rozhodlo pro Andropova s tím, že Černěnko nastoupí po něm. Tak alespoň komunisté u nás vysvětlovali jeho překvapivé zvolení po nemoci a smrti Andropova 9. 2. 1984. Nejvyšším představitelem SSSR byl pouhých 15 měsíců.
Již 4 dny na to, 13. února 1984, byl Černěnko zvolen na plenárním zasedání ústředního výboru komunistické strany generálním tajemníkem strany, samozřejmě jednomyslně, jak bylo pravidlem. Když se to dozvěděla jeho žena, tak mu jen řekla: „Co jsi to provedl, Kosťo?“ A on ji odpověděl, že jiná možnost nebyla.
Už před svým zvolením byl Černěnko velmi vážně nemocný, těžko mluvil a špatně chodil, 100 metrů ušel s námahou za čtvrt hodiny. V srpnu 1983 si přivodil vážnou otravu po požití uzené ryby, kterou mu poslal ministr vnitra Fedorčuk. V nemocnici se pak konaly i schůze politbyra ústředního výboru strany. 10. března 1985 Černěnko umřel na srdeční zástavu, pouhý rok a dvacet pět dnů od svého zvolení. Stal se posledním generálním tajemníkem strany, který byl pohřben u kremelské zdi. O tom, jak ho vnímalo okolí a jak se zapsal do dějin své země nejlépe mluví to, že měl posměšnou přezdívku KUČer čili kočí, odvozenou od iniciál jeho jména a narážející na jeho venkovský původ a zároveň i absenci vůdcovského charismatu.
Pokud jde o osobní život, Černěnko skutečně dostál své pověsti záletníka. Jeho první manželka se jmenovala Faina Vasiljevna. Manželství se jim nevyvedlo, ale měli spolu syna Alberta (1938 – 2009) a dceru Lydii. S druhou ženou, Annou Dmitrijevnou, měli svatbu v roce 1944 a narodil se jim syn Vladimír a dcery Věra a Jelena. V roce 2015 byly zveřejněny dokumenty, podle nichž Černěnko se neomezil jen na dvě ženy, ale že měl mnohem více vztahů, přičemž z některých se narodily děti. Zřejmě tato okolnost způsobila zpomalení jeho kariérního růstu (1948).
Černěnkova smrt ukončila období v SSSR nazvané „pětiletka nádherných pohřbů“, během něhož zemřela významná část Brežněvových spolupracovníků, kteří se samozřejmě dočkali honosných státních pohřbů. Špatný zdravotní stav některého vysokého funkcionáře byl v SSSR vždy přísně utajován a jeho úmrtí bylo zpravidla oznámeno až se zpožděním. Následovalo vyhlášení třídenního státního smutku, kdy byly zakázány všechny koncerty, divadelní představení a podobně. V televizi a rozhlase se vysílal pouze Chopinův „Pohřební pochod.“ Ve školách a továrnách se pořádaly slavnostní tryzny, na pohřeb byly vysílány delegace z celé země. Závěr „Pětiletky nádherných pohřbů“ se už nesl ve znamení naprosté ztráty autority státního a stranického vedení SSSR.
Nejlépe to ostatně dokumentuje dobový lidový humor:
- Chlapeček pláče, proč nedávají v televizi Večerníček. Otec mu vysvětluje: „Umřel Černěnko.“ Dítě se ptá: „A ten mluvil zajíčka nebo prasátko?“
- Ivanov byl vybrán, aby za celou dílnu nesl transparent na pohřbu Černěnka. „Proč já?“ protestuje. „Už jsem nesl za Brežněva i za Andropova.“ Parťák odpovídá: „Právě proto, Ivanove, máš šťastnou ruku!“
- U pokladny na nádraží si jeden člověk koupí jízdenku do Brežněva, místa pojmenovaného tak po Brežněvově smrti, druhý do Andropova, který své jméno získal stejným způsobem. Další ve frontě žádá lístek do Černěnka. Pokladní říká: „To musíte za roh, tam je předprodej.“
