8℃
Dnes je 16. prosinec , svátek má Albína

Češi jsou národem kutilů a koníčkářů. Nové záliby se rodí, na některé už jen vzpomínáme…

Další fotky

Dnešní moderní a elektronická doba takříkajíc upozadila způsob fotografování a zpracování fotek, jak si to pamatujeme z doby před třiceti a více lety. Spousta dětí dnes ani netuší, jak fotka vznikala a co všechno předcházelo tomu, aby mohla najít svoje místo v nějakém pěkném rámečku.

Černobílé snímky jsem milovala od malička. Zajímalo mě, jak vznikají a chtěla jsem to umět. Do tajů fotokomory mě zasvětil tatínek už asi v devíti letech. Zamilovala jsem si vůni vývojek a ustalovačů a když jsem v osmé třídě měla rozhodnout, kam půjdu po základní škole, zvolila jsem obor prodavačka drogistického zboží, protože součástí bylo i foto-kino.

Na svoji první praxi jsem šla v roce 1987 do prodejny v Pařížské ulici, která byla vrcholem tehdejší elegance a luxusu. Když mě paní vedoucí Jindřiška Voldřichová uviděla v čistě vypraném a vyžehleném plášti a předepsané pracovní obuvi, málem ji ranila mrtvice. S vytřeštěnýma očima mi tahle dáma s krásnými růžovými nehty a perfektním líčením oznámila, že v tomhle jít za pult prostě nesmím. Takže první den jsem strávila ve skladu, kde jsem se seznamovala se zbožím. Pak už jsem mohla chodit jen „v civilu“ a musela si dávat opravdu záležet, co si obléknu.

OBRAZEM: Za „totáče“ jsme neměli zdaleka tolik hraček jako dnešní děti. Ale byli jsme šťastní!

Ale nebylo všechno jen ideální. Paní vedoucí byla velmi akurátní a nebyla líná projíždět prstem mezi komínky kinofilmů, aby se přesvědčila, že jsem tam utřela prach. Jen jednou mě trošku nachytala, když se schylovalo k dešti a já jsem odflinkla čištění výlohy, protože jsem věděla, že to za chvíli stejně zmokne. Stoupla si bokem, v takovém podivném úhlu, pak se podívala na mě a řekla: „Máš to, holka, zasraný jak jetel. Umej to znovu.“ Tak jsem to umyla znovu a stejně to zmoklo. Ale za ty řeči mi to nestálo. Byla to výborná škola. Když se se mnou na konci školního roku loučila, napsala mi doporučení, ve kterém stálo, že jsem šikovná a učenlivá a budu přínosem pro socialistickou společnost. Kdo tu dobu pamatuje, tak ví, že to tenkrát hodně znamenalo.

V revolučním roce 1989 jsem pracovala v prodejně Foto-kino na Václavském náměstí, hned pod ovocnou cukrárnou. Regály byly nacpané českými filmy Fomapan, nebo východoněmeckými ORWO. Nesmím zapomenout na ruské kinofilmy, které měly nezajímavou krabičku, ale já jsem na ně ráda fotila, protože byly pěkně kontrastní. Upřímně, co mělo tehdy zajímavou krabičku? Všechno bylo jednotvárné. Ale nic jiného jsme neznali, tak nám to ani nepřišlo. A pak přišel zlom – listopadové události, které jsem měla přímo u nosu. Když lidi cinkali klíčema, byl jich plný Václavák a ve vzduchu se vznášela zloba, ale i pospolitost, síla a naděje. Stáli frontu na filmy, aby si všechno mohli zdokumentovat, dávali si přednost, nestrkali se a doufali, že se na každého dostane. Spouště cvakaly ostošest a my jsme se pak nezastavili, když jsme přijímali zakázky na vyvolání. Všichni to chtěli expres.

Kaňky a piják. Za „totáče“ bývalo plnicí pero luxus. Psaní číňanem si děti musely zasloužit

Netrvalo dlouho a na pultě se objevily barevnější a lákavější krabičky, které skrývaly o poznání lepší materiály. Prodejnu nám ale hned v lednu zavřeli a mně přesunuli do Foto-kino Na Poříčí, do zavedeného obchodu s dlouholetou tradicí. Začala jsem se seznamovat s kompaktními fotoaparáty, které měly motorické převíjení, a bylo potřeba naučit se tolik nových věcí najednou, že nám všem šla hlava kolem. Byla to ale výzva! Z ruských a východoněmeckých přístrojů na ruční ovládání jsme přecházeli na japonské automaty a viděli ten rozdíl. Bylo to pohodlnější a rychlejší a všichni to chtěli.

Ale já jsem svoji zrcadlovku Exa 1a z ruky nepustila. Fotila jsem všechno, co jsem viděla. Proti dnešnímu focení bylo to tehdejší dost omezené. Na kinofilm se dalo nacvakat třicet šest snímků, a když se dobře založil, dokonce i třicet osm! Museli jsme si sakra rozmýšlet, co vyfotíme. Víc místa prostě nebylo. Hned potom přišla další fáze – vyvolávání fotek. Někdo si zašel do minilabu a za týden vyzvedl hotové snímky. Já jsem si je dělala sama. Ty černobílé. Na barvu jsem si netroufla. Neměla jsem na to ani správné nádobíčko a procesy byly složitější, zkrátka nebyla jsem na to zařízená. Jasně si vzpomínám na moje první seznámení s výrobou. Z naší buštěhradské koupelny, která měla tak čtyři metry čtvereční, jsme s taťkou udělali provizorní fotokomoru a tam trávili ve tmě dlouhé hodiny. Bavilo mě sledovat, jak se při červeném (později zeleném) světle pomalu objevuje obraz. To se mi nikdy neomrzelo. I když jsme se potom přestěhovali do Statenic a koupelna byla větší, stejně jsem to vždycky musela všechno znovu roztáhnout a potom zase sklidit. Jasně si vzpomínám na ten adrenalin, když jsem seděla ve zhasnuté koupelně, opřená zády o dveře, navíjela film do vývojnice a trnula hrůzou, že mi někdo zvenku rozsvítí. Strčila jsem cívky do vývojnice a pak netrpělivě počítala minuty, kdy už cinkne budíček, abych to šla propláchnout a strčit do ustalovače, a byla jsem celá nervózní, jestli to nebude rozmazané, moc světlé, nebo naopak tmavé. A potom, když už bylo nejhorší za mnou a já mohla rozsvítit, prohlížela jsem ještě mokrý negativ proti světlu a zkoumala, jak to dopadlo. Tak skončila práce prvního večera a já zase netrpělivě čekala, až se den přehoupne do zítřka a konečně zasednu ke zvětšováku.

FOTO: Foto-kino za totáče

Foto-kino za totáče - V_2Foto-kino za totáče - V_3Foto-kino za totáče - SONY DSCFoto-kino za totáče - V_5Foto-kino za totáče - V_7
Další fotky
Foto-kino za totáče - V_10Foto-kino za totáče - V_11Foto-kino za totáče - OLYMPUS DIGITAL CAMERAFoto-kino za totáče - V_26Foto-kino za totáče - V_12Foto-kino za totáče - V_28Foto-kino za totáče - V_30Foto-kino za totáče - V_727

Skoro jsem prosila slunce, aby zapadlo, abych si ty svoje fidlátka mohla roztáhnout. Pak jsem absolutně ztratila pojem o čase a jen se kochala černobílou krásou. Vyvolávala jsem fotky formátu 9×13 cm a ty, které se fakt povedly, jsem dělala větší a největší, klidně až do formátu 30×40 cm. Malé lesklé jsem sušila v leštičce a ty větší, které se mi tam nevešly a byly na papíru s velvetovým nebo rastrovým povrchem, jsem nalepila na kachličkovou zeď obrázkem nahoru. Měla jsem z koupelny hotovou galerii. Nevýhodou bylo, že do rána, jak postupně vysychal papír, tahle paráda napadala do vany. Spoustu fotek mám dodnes a díky nim se vracím do doby svého mládí a vzpomínám.

Práce v temné komoře je magická. Kdo ji jednou okusil, tomu většinou zůstane v srdci napořád. Máte podobné vzpomínky?

Včera, 18:30
Jej osud by mohl docela dobře posloužit jako základ pro některý z romantických a dobrodružných románů...
Včera, 17:00
Odulý muž v purpurové tóze svírá v ruce kitharu. Z výšin aquaduktu hledí na hořící...
Včera, 15:00
Komerční článek
Při přechodu na DVB-T2 je vhodné zohlednit několik kritérií, která mají pro každého jinou prioritu....
Včera, 15:00
Mojžíš Maimonides mu říkali v Evropě, on sám používal akronym Rambam. Patřil k největším židovským...
Včera, 12:30
Nejen Vánoce, ale také Silvestr se blíží. Oslavy konce roku bývají bujaré a neméně finančně...
Včera, 11:00
Svatý Spyridon z Trimithonu, též Spiridon a česky Duchoslav či Dušan se narodil roku 270. Živil se...
Včera, 09:00
Lenochod se chová, jako kdyby se skládal hned z několika zvířat najednou. Nemá pohyblivé oči,...
14.12.2019
Princezny jsou nezbytnými postavami každé české pohádky. Většinou bývají pyšné, zlé na chudý lid, marnivé,...
14.12.2019
Studenti aikida označují tvůrce aikida tituly jako Kaiso, tedy „zakladatel“ nebo Ósensei – „velký učitel“. Jmenoval se...
14.12.2019
Začátek 20. století se nesl ve znamení dobývání pólů. Zatímco na ten severní se v...
14.12.2019
Narodil se 14. prosince 1854 v rodině krejčího ve Vídni. Jeho otec byl velkým vlastencem...
Reklama