Český národ musí být co nejrychleji poněmčen

9.10.2020
Jaroslav Svoboda

Veškeré nápisy, včetně názvů ulic a měst, jsou uváděny dvojjazyčně. Zavedeny byly povinné občanské legitimace i pracovní knížky. V oběhu jsou nové bankovky i známky. Na silnicích se jezdí vpravo. České vysoké školy jsou po incidentu ze 17. listopadu 1939 uzavřeny. Česká obec sokolská byla rozpuštěna.

Zatýkání, zavírání, popravování studentů

Jako odpověď na tato opatření v Praze rázem propukly studentské nepokoje. Souvislosti s těmito nepokoji měl i pohřeb medika Jana Opletala 15. listopadu 1939, který byl smrtelně zraněn při demonstracích 28. října 1939, kdy se studenti připojili k oslavám vzniku Československé republiky.

Školství v protektorátu? Kontrola učebnic, sběr papíru a Heil Hitler

Tyto nepokoje poskytly okupační moci vhodnou záminku k zákroku proti českému vysokému školství a v ranních hodinách 17. listopadu obsadilo gestapo spolu s oddíly Schupo a SS největší pražské vysokoškolské koleje, Masarykovu a Starou kolonii na Letné.

Část studentů byla ihned popravena a část (1 200 studentů) odvezena do koncentračních táborů Osvětim, Sachsenhausen, Mauthausen, Dachau a Flossenbürg. Akce postihla 1 223 pedagogických sil, 15 172 studentů české národnosti a 2 394 studentů jiné než české národnosti. Významný ohlas zásahu proti studentům se objevil na Slovensku, kde se v oficiálních kruzích objevila doporučení, aby čeští studenti mohli studovat na místní Bratislavské univerzitě.  České vysoké školy byly uzavřeny na tři roky; ve skutečnosti na jejich půdu až do pádu protektorátu nevstoupil jediný český student.

Vzpomínky pamětníka

K přepadové akci vysokoškolských kolejí máme k dispozici výpověď, dnes již zesnulého účastníka, tehdy studenta vysoké školy obchodní, Květoslava Vysůčka: „Já jsem zrovna v roce 1939 dokončil obchodní akademii, maturoval jsem a ve studiu jsem pokračoval na vysoké škole obchodní. Tenkrát jsem jako absolvent obchodní akademie nemusel dělat přijímací zkoušky, jen jsem se zapsal a dostal jsem ubytování na Masarykově koleji. Na koleji jsem bydlel na pokoji s mým nejlepším kamarádem, se kterým jsem se znal už z domova, protože jsme oba bydleli v Pečkách. Pamatuji si, že to začalo (zákrok proti VŠ) už v pět hodin ráno. V pět hodin ráno nás najednou všechny s hlukem budili, na světnice přišli a křičeli ‚vstávat‘ a v pyžamech nás nahnali do vstupní haly, kde už stál velký počet Němců v uniformách. Nevěděli jsme vůbec, o co se jedná. Tam se chvíli dohadovali, pak nás poslali zpátky na pokoje, abychom se oblékli. Byl to listopad a pamatuji si, že byla zima, protože jsem měl na sobě i zimník.

Mnichovský umělec položil kameny za Pražany zmizelé v koncentračních táborech

Z těch kolejí to všechno sváželi ty kluky, ty študáky, do ruzyňských kasáren. My jsme se pravděpodobně dostali až jako jedni z posledních. Když jsme přijeli, tak jsme museli všichni vystoupit. A celou cestu až do těch kasáren jsme museli na povel k zemi a vztyk a pořád dokola. Všude kolem bylo bláto a plískanice, takže jsme po chvíli měli špinavé všechno oblečení, co jsme na sobě měli. Po chvíli jsme se dostali ke vstupu do kasáren, tam už bylo zase všude kolem mnoho Němců a vpředu seděly písařky a zapisovaly si nás. Každý jsme pak dostali na krk cedulku, takovou poznávací. My jsme s kamarádem stáli vzadu. Tam jsme se dostali, když to odhadnu, tak kolem sedmé hodiny ráno. Tam jsme zase stáli a pořád se nic nevědělo. Atmosféra byla taková, že na jedné straně jsme viděli písařky a na druhé chodili ti komandanti. Až ve čtyři hodiny odpoledne přišli důstojníci nějakých vyšších šarží, a zřejmě viděli, že to jde vše příliš pomalu, tak se nějak dohadovali. Pak najednou řekli‚ ti, kterým ještě není dvacet let, aby vystoupili‘. A my se s kamarádem přihlásili a nevěděli, co to bude znamenat. Je to dobře nebo špatně? Po chvíli nám všem řekli, že tedy půjdeme domů, tak to všechno pouštěli, ale když nás viděli, jak jsme obaleni blátem, tak nám řekli ‚takhle vás nemůžeme pustit, běžte dolů do umývárny‘, no ale my jsme většinou německy uměli, protože jsme němčinu měli i na té obchodní akademii, tak jsme se s nimi i dorozuměli. Dole v umývárně jsme si museli rýžákem umýt kabáty, ale pamatuji si, že tam na nás mluvili Němci, ale česky. Zřejmě ‚sudeťáci‘. Pořád nám říkali, ať jsme rádi, že jsme pod protektorátem a tak dále. Když nás pak pustili, tak jsme si stopli nějaké nákladní auto a jeli jsme na hlavní nádraží. Odtamtud pak rychle zpátky domů, do Peček.“



Nepřehlédněte