Císař Rudolf II. Směšná figurka, ztvárněná Janem Werichem. Několik let před smrtí takový byl. Figurka v rukou intrikánů, deptaná nevyléčitelnou nemocí, která mu začala nahlodávat mozek. Nebyl však směšný, byl nebezpečný. Chorobně se bál svého mladšího bratra Matyáše a upřímně ho nenáviděl. Přestože mu propůjčoval nejrůznější hodnosti a funkce, Matyášovi to rozhodně nestačilo. Cítil, že má na víc. Je pravdou, že naprostou většinu problémů si Rudolf zavinil sám, nedůsledností, váháním, zákeřností i lakotou. Zřejmě předpokládal, že žoldnéřská vojska budou bojovat zdarma a svůj omyl si uvědomil, až když bylo pozdě. Bratříček Matyáš, v nedaleké Libni, na dohled Hradu, si přišel pro Rakousko, Moravu a Uhry. Zatím. Dotlačil bratra k podpisu mírové smlouvy a získal vše, zatímco se Rudolf třásl vztekem, bezmocí a strachem. Zůstal mu císařský titul a panoval již jen nad Čechami, Slezskem a oběma Lužicemi.
Rudolf zůstal sám mezi svými sbírkami. Spřádal naprosto fantastické plány, přemýšlel o naprosto nesmyslných možnostech, získat zpět ztracené. Jeho strach se zmnohonásobil ve chvíli, kdy byl v květnu roku 1610 zavražděn francouzský král Jindřich IV. Byl probodnut katolickým fanatikem. Co i když mě někdo usiluje o život? Třeba bratr Matyáš! Musím se ho zbavit. Rudolf vsadil vše na jedinou kartu. Tou kartou byl arcikníže Ludvík Pasovský, proti kterému byla ctižádostivost a touha po moci jeho bratra Matyáše slabým odvarem. Tučný žold pro vojsko a sliby císaře, o kterých se Ludvíkovi nezdálo ani v nejdivočejších snech. Nenechal se dlouho zvát, kořist byla velmi lákavá.
Vojsko pasovských žoldnéřů vyrazilo od jihu do Čech. Rudolf se navenek tvářil zdrceně, ale v nitru jásal. Pozval si k vlastní záchraně cizí vojska. Zřejmě mu nedocházela hanebnost tohoto skutku. Přetvářka mu vždycky šla. Marně ho zemští úředníci přemlouvali, aby svolal zemskou hotovost, aby zemi bránil. Neudělal to, čekal, že se jeho bratr zapojí do konfliktu, ve kterém podlehne. Pasovští se dostali až do Prahy, přes Újezd na Malou Stranu. Totéž se podaří o více než třicet let později Švédům. Stejně jako Švédové, jejich útok skončí před Staroměstskou mosteckou věží. Jen několika žoldnéřům se podaří proniknout do Starého města, kde budou ubiti rozlíceným davem. Ten dav byl v Praze vždy problémem. Ozbrojené skupiny těch nejchudších byly sice potřebné, ale i nebezpečné. Nedaly se ovládat, neposlouchaly rozkazy. V krizových situacích byly často rozhodujícím závažím na misce vah, ale svůj hněv neměly pod kontrolou.
Jakmile spadla rudá záclona přes bělmo očí, stala se z nich vraždící a plenící lůza. Bez soucitu, bez rytířskosti, bez velkorysosti, bez rozumu. Patnáctého února 1611 zcela nesmyslně a zbytečně zavraždili čtrnáct františkánských mnichů u Panny Marie Sněžné, kvůli podezření, že katolíci pozvali Pasovské, aby vyvraždili luterány a jiné nekatolíky. Běsnící dav chtěl zaútočit i na Klementinum, zde však jezuity ochránilo stavovské vojsko. Císař Rudolf prohrál vše. Zrada byla příliš veliká. Korunu českého krále získal jeho bratr Matyáš. S naprosto prázdným, císařským titulem, zemřel o rok později, obklopen marnými sny a svými sbírkami.
