Záskok, hra plná zajímavostí
Když Smoljak se Svěrákem psali divadelní hru Záskok, asi by je ani nenapadlo, kolik zajímavých událostí s ní následně bude spojeno. Nejen, že se jako jediná z her dočkala svého uvedení na prknech Národního divadla, ale na rozdíl od ostatních her má tři části.
Původně měl ve hře hrát i velký přítel Zdeňka Svěráka Jaroslav Uhlíř. Ztvárnit měl roli podruha Bárty. Ovšem, na dvě představení, ve kterých měl vystupovat se nedostavil a roli za něj musel odehrát Marek Šimon. Po tomto incidentu pak opustil divadlo úplně.
„To byla dvě představení. Když se mi to stalo poprvé, tak mě chtěli vyhodit, ale Svěrák se mě zastal. Když se mi to stalo podruhé, tak na tom všem bylo pikantní, že celý den jsem tehdy strávil se Zdeňkem. Nevím, co jsme dělali, myslím, že jsme pracovali na nějaké písničce a já jsem mu asi v půl jedenácté volal, že mám refrén a on na to, to je hezký, ale dnes jsi měl hrát, víš to? A já jsem mu řekl, že nevím a ptal jsem se, jak to mám vědět, on mi řekl, že mám číst fermany. Já ale nevěděl, co to ferman je,“ vzpomínal později Uhlíř.
Přítomen byl i prezident
Premiéru Záskoku navštívil i prezident Václav Havel. Ten tuto tradici udržoval a navštěvoval každou premiéru cimrmanovských her, kromě Českého nebe. Právě k Záskoku se ale váže vtipná vzpomínka. Ve hře totiž dvě postavy ráčkují a Ladislav Smoljak se to rozhodl nějak šetrně podat i prezidentovi: „Václave, neber to tak, tam jsou dvě postavy, který ráčkujou, ale to není na tebe, uvidíš, že to má dramatickej důvod.“
Poslední hrou měla být Švestka
Jednou z dalších mladších her divadla je i Švestka. Jevištní sklerotikon anebo hra o stáří, jak byla uváděna, měla být poslední hrou, což potvrdil v dokumentu Cimrmani i Pavel Vondruška. Právě jevištní sklerotikon znamená, že herci jsou už staří a mělo se jednat o jakési umělecké rozloučení. Nakonec však autoři sepsali ještě Afriku a České nebe.
Jak vznikla scénka s podávanou pravicí?
Podle skutečné příhody. „Mně se hodil zážitek ze Slovenska, kam jsme jednou jeli za strašnýho počasí do jedné obce na zájezd. Místní vedoucí kulturního zařízení byl opilý. Byl ale nesmírně šťasten, že jsme dorazili, jelikož už to vypadalo na zrušené představení. Já jsem mu podal ruku a on mě nepustil a vodil mě po tom kulturním domě. Vždycky mě někomu představil, ale nedovolil mi, abych tomu druhému podal ruku. Byl tak rád, že jsme dorazili. Vykroutil jsem se z toho tak, že jsem řekl, že se musím jít převlíct, a tak mě nakonec musel pustit,“ vzpomínal později Zdeněk Svěrák.
