Lucie, která noci upije, ale dne nepřidá, se na indexu zakázaných knih neocitla. Zato pan Kepler ano a pobyl si tam téměř dvě století, od roku 1649 do roku 1835. Stejně jako Giordano Bruno, jehož upálení Kepler kupodivu neodsuzoval. To ale jistě s pranostikou nesouvisí. Jeho tři základní zákony nebeské mechaniky, které objevil v Praze, se církvi nelíbily. Je to trochu zapeklité, zamotané rčení, ale je v něm dokonale vyjádřeno vše, co bylo oficiálně zakázáno. Co to rčení vlastně znamená?
Musíme si zopakovat základy astronomie. Naše planeta neobíhá Slunce po kružnici, ale po elipse. To je první zákon pana Keplera. Ten druhý nepřímo říká, že čím je planeta ke Slunci blíže, tím rychleji se na své dráze pohybuje. Její rychlost rotace se však nemění, tedy, pokud nepoužijeme extrémně citlivé metody měření. Smysly se podobná změna vůbec zachytit nedá. Před koncem roku se už oběžná rychlost zvýšila téměř na maximum. Rotační osa planety se odklání svým severním koncem od Slunce a na severní polokouli nastává zima. Slunce zapadá stále dříve a vychází stále později.
Pak ale přijde třináctý prosinec. V kalendáři je světice Lucie. Naše planeta opět urazí za 24 hodin větší vzdálenost, než v den předešlý, ale už se nestihne ,,dotočit,“ kompenzovat při své rovnoměrné rotaci tuto rychlost, a zařídit, aby byl den opět o něco kratší. V tento den se zastaví zkracování dne před večerem. Stejný jev však nastane i zrána, protože během noci se rychlost planety opět zvýšila. Takže se vyplní pranostika. Den se před večerem prodlouží, ale východ slunce se opozdí. Na faktu, že nejkratším dnem v roce je zimní slunovrat se nic nemění. Geniální vyjádření Keplerových zákonů v jedné jediné větě.
