Karel Plicka (*14. října 1894 ve Vídni) byl mistrem devatera řemesel – fotograf, etnograf, filmový scenárista, režisér i kameraman, pedagog a jeden ze zakladatelů Akademie múzických umění.
Pocházel z rodiny zámečníka z Vítova u Slaného, který si ve Vídni založil prosperující dílnu. V roce 1900 se početná rodina přestěhovala do České Třebové, rodiště Karlovy matky.
Už od dětství projevoval umělecké nadání, zpíval ve sboru, hrál na housle, dobře maloval a v roce 1904 rád začal fotografovat – sotva desetiletý si vlastnoručně vyrobil fotoaparát 6×9 – a v roce 1906 pořídil první soubor snímků z dvoutýdenní vlastivědné cesty.
„Od dětství fotografuji. V mých počátcích nebyla fotografie tak populární jako dnes, fotografování býval drahý sport, proto vzácný. V klukovských letech fotografoval jsem komůrkami i komorami vlastních prapodivných konstrukcí, neboť mimo ilustrované ceníky byly mně jiné vzory nedosažitelné. Každý drobný úspěch vykupoval jsem stem pokusů. Ale snad právě všem tehdejším těžkostem vděčím za to, že mi fotografická technika vešla do krve,“ svěřil se kdysi časopisu Světozor.
V letech 1909–13 nejdříve vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové, dále rozvíjel umělecké zájmy na pražské a později berlínské konzervatoři (hra na housle a klavír), byl členem kvarteta Komorního sdružení ve Švédsku a studoval hudební vědy, národopis a historii umění na bratislavské Komenského univerzitě (1927–31).
Těsně před první světovou válkou nastoupil na první učitelské místo v Úpici. Za války působil jako zpěvák Dvorní opery ve Vídni a u vojenské hudby. Po převratu byl zprvu učitelem a zakladatelem uměleckého souboru v Novém Městě nad Metují (1918–23). S pomocí Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka se stal pracovníkem Matice slovenské v Martině (1923–37), pro kterou sbíral po celém Slovensku lidové písně, pohádky, přísloví, moudra, zvyky a obyčeje.
V letech 1924–28 studoval na univerzitě v Bratislavě národopis a hudební vědy. Původní folkloristické a etnografické dokumenty přerostly v osobité doklady vysoké estetické hodnoty ve směru lyrické stylizace a poetizace obrazu.
„Prakticky jsem fotografii využil až ve své písňové sběratelské práci pro Matici slovenskou. Mojí vlastní úlohou bylo sice zapisování lidové písně a hudby, ale hned na počátku své práce před desíti roky jsem si uvědomil, že z velkoleposti živých tradic slovenských nelze vytrhnout jen hudbu a izolovat ji, když veškeré životní projevy vyrůstají z téhož kořene, jsou částí jediného živoucího organismu a ve všech složkách na sobě závislé. A tak po předběžném fotografickém zpracování Slovenska vznikaly mé první filmy za podpory pana presidenta republiky v rámci prací Matice slovenské,“ vyznal se mistr v roce 1933.
Filmem se Plicka zabýval od jara 1926, jeho první filmové poetické dokumenty (Za slovenským ľudom, 1928, Po horách po dolách, 1930) získaly domácí i mezinárodní ocenění, mistrovským dílem se stal film Zem spieva (1933), během jehož natáčení se připravovala i fotografická vyznání krásám krajiny v kulturně historickém kontextu.
„Po stránce věcné pokládám Zem spieva za film objevný. Je zfilmován život slovenského lidu v krajích, kterým se zdaleka vyhnula nejen železnice, ale které nejsou ani autem dosažitelné, není o nich zmínky v průvodcích, nevědí o nich turisté. Ani s fotografickým aparátem sem nikdo před tím nezabloudil. Pronikal jsem do končin odloučených od rušivého vlivu městské kultury a tak mohl jsem zachytit Slovensko, jak se namnoze jevilo v časech nejvyššího rozkvětu původních domácích kultur. Představuje tedy film skutečnost, kterou sotva kdo ještě zastihne v této plnosti a čistotě,“ vypověděl Karel Plicka.
V letech 1937–39 působil na filmovém oboru Školy umeleckých remesiel v Bratislavě, mezi lety 1939–45 pracoval ve Státním fotoměřickém ústavu s náplní fotografické dokumentace Prahy. V knihách Praha ve fotografiích K. P. a Pražský hrad (1940) nachází v nadčasovém monumentalizujícím pohledu harmonii a krásu v architektonických klenotech minulosti; publikace zároveň výrazně posilovala národní povědomí v době okupace.
V květnu 1945 se Plicka vrátil do Bratislavy. Stal se předsedou Slovenskej filmovej spoločnosti a natočil dva publicistické dokumenty. V návaznosti na své předchozí pedagogické a organizátorské zkušenosti se podílel spolu s A. M. Brousilem (1907 v Dolním Ostrovci u Písku – 1986 v Praze) a Jaroslavem Boučkem (1903 ve Vídni – 1985 v Praze) na založení FAMU. Stal se prvním děkanem této školy a mimořádným profesorem pro obor kompozice filmového obrazu. Pro zrakové potíže fakultu opustil ve školním roce 1949–50 a tím zakončil práci v kinematografii.
Roku 1949 vyšlo Slovensko ve fotografiích, jež se během řady vydání aktualizovalo, v mnoha obměnách dál fotografoval Prahu a vytvářel paralely mezi Slovenskem a českými zeměmi až k syntéze Československo (1974).
Vydal i řadu populárních publikací o folklóru a knihou reminiscencí a vzpomínek na filmařskou tvorbu – Zlatá brána (1964).
Za uměleckou, folkloristickou a pedagogickou činnost získal kromě ocenění za své snímky i oficiální ceny: Řád práce (1954), Národní umělec (1968), Řád republiky (1979) nebo Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy in memoriam (1991).
Bydlel v pražských Střešovicích ve Slunné ulici (tuším v čísle 2, možná 4), zemřel 6. května 1987 v Praze. Pochován je na Národním hřbitově v Martině.
Zdroje: Zdena Kadlecová: Československá televize, 1984; Wikipedie; Jaroslav „krib“ Lopour, Čs. filmová databáze; Světozor, 1933
