Ten pán s pevnými nervy, se jmenoval Heřman Černín z Chudenic. Narodil se 24. 7. 1576. Zde platí nomen omen beze zbytku. Byl opravdu z Chudenic. Když mu zemřel otec, bylo Heřmanovi čtrnáct a zbyla mu prázdná kapsa. Příbuzní se nedělí. Zřejmě měli společnou genetickou vlastnost, která se jmenuje láska k majetku. O mnoho let později se tyto geny spojí se vzpomínkami na chudé dospívání a z Heřmana se stane tak lakotný muž, kterému by se snad vyrovnal jen Ebenezer Scrooge.
Zřejmě na přímluvu Vratislava z Pernštejna se ocitl v Itálii, kde se jeho výchovy ujal kníže Vespasianus Gonzaga. Později vstoupil šestnáctiletý Heřman do armády a v císařské armádě bojoval v Nizozemí, Franci a nakonec v Uhrách proti Turkům. Všechna tato válečná dobrodružství přečkal a v jeho dvaadvaceti letech ho čekalo dobrodružství největší.
Vypravil se na dalekou cestu, se svým švagrem Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic. Na cestu do Svaté země. Byla to pěkná túra. Přes Innsbruck a Brixen do Benátek, a následně na Kypr a do Palestiny. Odtud do Egypta a pak zpět do Benátek. Pan Kryštof Harant svoje zážitky zachytil ve svém cestopisu, který se stal na svoji dobu bestsellerem.
Pan Heřman více myslel na kariéru a peníze. Proto ho také silně rozladilo, když Rudolf II. jmenoval jeho švagra nejvyšším stříbrníkem, tj. tím, kdo dohlížel na majetek panovníka z tohoto kovu. Byl také povýšen do šlechtického stavu, díky jedné ráně do zad. Císaři totiž při hostině zaskočilo sousto a nikdo se neodvážil císaře dotknout, aby to nebyla urážka majestátu. Harant se odvážil a získal si tím panovníkovu přízeň.
V následujících letech se příliš nezměnilo. Heřman žil stále ve stínu svého vzdělanějšího a schopnějšího švagra, což bylo pro jeho ješitnost, a nenaplněné ambice jistě velmi pokořující. Osud se nad ním slitoval v roce 1616, když vedl poselstvo císaře Matyáše k tureckému sultánovi. Mise se protáhla na jeden rok, který Heřman prožil v radovánkách, které tehdejší istanbulské nevěstince nabízely. Personál byl naštěstí zřejmě kvalitní a Heřman tento rok přežil bez újmy na zdraví.
Jeho chvíle přišla v roce 1621. Pocty, přízeň, konfiskáty. Už dávno zapomněl, co je to, obracet každý groš. Nyní sedí v lóži a jako hejtman Starého Města pražského přihlíží popravě dvaceti sedmi stavovských vzbouřenců. Katolík oči neklopí. Hledí na popravu svého švagra, hledí na popravu svého bratra Diviše Černína. Tento nešťastník se provinil pouze tím, že onoho osudného květnového dne nechal vejít do Hradu ty, kteří provedli defenestraci. Bylo to sice na přímý rozkaz tehdejšího purkrabího, ale to soudce nezajímalo. Poprava katolíka měla zamezit šeptandě, že to byla pouze msta na protestantské víře.
Heřman Černín prožije dlouhý a spokojený život, v dostatku a pohodlí. Čtyři roky po popravě se bez výčitek svědomí ožení s vdovou po svém švagrovi, která se bojí na popraveného jenom pomyslet. Zemře bohatý a ve vysokém věku, 7. 3. 1651.
