25℃
Dnes je 25. duben , svátek má Marek

Ivan Hlas: Mám radost, když svý písničky slyším od jiných lidí

V letošním roce oslaví autor mnoha hitů, skladatel, textař, zpěvák, kytarista a také spisovatel Ivan Hlas půlkulaté jubileum. V dubnu vyjde jeho nová kniha V náručí dejvický noci, kterou připravil společně s Marcelou Titzlovou. Po přestávce vynucené zdravotními důvody Ivan Hlas opět vystupuje. Koncertuje v komorní sestavě Ivan Hlas Trio, občas společně s Vladimírem Mišíkem a skupinou Etc… nebo hraje v Městských divadlech pražských v představení Bedřich Smetana: The Greatest Hits.

Reklama

Zanedlouho vyjde vaše nová kniha V náručí dejvický noci. Není to váš první literární počin, na co se mohou čtenáři těšit?

Myslím, že je to moje čtvrtá kniha. První byla próza Za barevným sklem, na tu jsem hrdej. Jdeme na jedno, to je takový doprovodný text k fotografiím Františka Dostála o hospodách. Vybírali prý dlouho „typa“, který by to zvládl. S velkou poctou pak říkali, že hezky by to napsal Bohumil Hrabal, ale pak že přišli na mě. Tak to byla opravdu pocta, ale i velký závazek a těžký úkol, protože každá ta hospoda měla takový příběh, že by to bylo na samostatnou knížku. Musel jsem hodně ořezávat, proto tomu říkám doprovodný text. Další byla knížka písňových textů Miláčku, vrať se. Vybíral jsem z hlavy asi z 360 textů ty, co jsem si pamatoval. K té poslední knížce V náručí dejvický noci jsem se nechal přemluvit a je to takový velký rozhovor, který dělám s novinářkou Marcelou Titzlovou, se kterou se znám už od mládí z Hanspaulky. Zjistil jsem, že dělat takovou knížku je opravdu danajský dar, protože jestli se tam zase někdo ze známých nenajde, tak si to schytám. Ale ty zásadní informace, s kým jsem se potkal a hrál a tak, ty by tam mohly být úplně všechny, protože je to dost obsažný, i když nejde zachytit nějaký život v jedné knížce. Každá ta příhoda je na delší povídání, na mnoho dílů.

Výlety na Barrandov

Dětství a mládí jste prožíval na Hanspaulce, odtamtud jste se přestěhoval na Smíchov a pak do Hlubočep. Jak se vám na pětce líbí a bydlí?

Na sídliště Barrandov jsme jezdívali ze Smíchova s dětmi na výlet, podívat se, jak pokračuje stavba našeho paneláku. Měli jsme radost, že už pokročili a že se sem budeme stěhovat. Pak jsme chodili pěšky z Barrandova přes tři kopce zpátky Na Václavku, kde jsme bydleli ve sklepním bytě. Vyrostl jsem v Šárce, ale mám rád Prokopské údolí, i když v době mého dětství bylo jiné. Jezdili jsme do něj jako děti na výlety s Pionýrem. Měli jsme vedoucího, jmenoval se Honza Cimický, dnes známý psychiatr. Jeho brácha se mnou chodil do třídy, Honza byl starší a dělal nám pionýrského vedoucího. Když zjistil, že nás ty pionýrský věci moc nezajímají, tak to vzal po skautsku. Jednou nám udělal právě tady tak složitou bojovku, že poslední tříčlenné hlídky ještě dlouho po setmění bloudily Prokopákem, a až hodně pozdě večer jsme se dopotáceli do Jinonic. Dnes by z toho byl obrovský problém, tenkrát ale rodiče věděli, že jsme s tím Honzou, který se o nás postará. Pětku tedy poměrně dobře znám a líbí se mi tu. Vůbec, Praha se mi líbí celkově.

Je něco, co vám ve vašem okolí vadí, co byste zlepšil?

Obecně mi vadí mezilidský vztahy, ty nám šly trošku do háje, abych parafrázoval písničku. Myslím si, že nevidíme kolem sebe to dobrý, protože je spousta dobrých věcí, který se tady staly. Navíc jsme šíleně úzkostliví kvůli nějakým pitomostem. Smířil jsem se s tím, že se nekouří v hospodě apod., to je nakonec v pořádku. Mám ale dojem, že bychom si měli uvědomit, že se máme fakt dobře, a je to možná už ten vrchol. Snažil jsem se moc si nevyskakovat, když jsem zažíval takovou tu „slávu“ začátkem devadesátých let. Říkal jsem si: „Bacha, Ivo, nevyskakuj, teď už bude jenom sešup a na to se připrav.“ Tak jsem se připravoval, neopouštěl kamarády, nedělal nějaké psí kusy, protože to se úžasně vyplácí. Tohle slovo nemám rád, ale je to tak. Vadí mi, že celá společnost je taková naježená a rozhádaná kvůli pár lidem, který to tak chtěj. Vůbec se nemyslí na to, co bude dál. Jen aby se náhodou nestalo, že to pojede šupem dolů, což se může stát okamžitě. Mám dojem, že za třicetileté války bylo hůř… Tak opatrně.

Ivana Leidlová: Praha 6 je můj domov, mám to tady ráda

Hudbě jste se věnoval už v dětství. Kdo vás k ní přivedl? Kamarádi, rodina?

Přivedl jsem se vlastně sám. U nás fakt nikdo na nic nehrál, nikdo nebyl muzikant. Poslouchal jsem rád věci na otcově magneťáku, on miloval francouzský šansony, a to nebyly jenom ty prošvihnutý Edith Piaf nebo Charlesem Aznavourem, ale fakt zajímavý věci. A pak se tam najednou objevil kytarový pásek od kapely The Shadows. Dnes už je málokdo bude pamatovat, ale Nebeští jezdci, Pochod apačů atd., to mě zaujalo hrozně. Po nějakým večírku se u nás doma objevila kytara, ke které se nikdo pak už nehlásil, tak jsem se jí ujal. Naši už nemohli vydržet, jak jsem do ní bez ladu a skladu třískal, tak mě přihlásili k panu učiteli Mizerovi. Vydržel jsem s ním od jedenácti do osmnácti let dělat klasiku. I když už jsem vlastně hrál něco jiného, tak furt jsem k němu občas docházel. Klasika mě bavila hodně. Doteď vím, že mi dává takový harmonický cítění, třeba když hraju blues, tak si ho obohatím nějakou trochu jinou harmonií a víc mě to baví.

Mnoho zaměstnání

Přemýšlel jste už v mládí o dráze profesionálního muzikanta, nebo jste chtěl spíš s kytarou balit holky?

Neuvažoval jsem o tom, že bych se muzikou mohl živit, ale naplňovala mě nějakým takovým zvláštním pocitem. Když se mi třeba podařilo zahrát první etudu, jako že to mělo tu správnou harmonii, tak jsem najednou cítil takový strašně dobrý pocit, že už je to podobný něčemu, co jsem někde slyšel. Dělal jsem to kvůli svému pocitu, ale jak jsem tu kytaru tahal furt s sebou, tak byla takovým mým pojítkem s lidmi a přiznávám, i s těma holkama. Byla pro mě taková společenská berlička. Nikdy mě nenapadlo, že bych se někdy mohl muzikou živit, ani dlouho potom, když už jsem byl poučený, že je dost těžký se jí živit. Proto bylo i těch mnoho zaměstnání. Můj slavný kamarád Péťa Kalandra měl takové rčení, že když děti padaly hlady z postýlek, tak musel jít do práce. Zní to drsně, ale byla to pravda.

Měl jste nějaké hudební idoly, vzory, kdo vás nejvíc ovlivnil?

První kapelu jsem měl školní, v roce 1968. Výhoda byla, že v té době tady bylo docela uvolněno, takže byl velký výběr všech možných desek, kapel apod. Kromě těch klasických Beatles a Rolling Stones jsme měli přístup třeba k Animals a Trogs, hráli jsme Yardbirds a takové méně známé kapely, a to byly takové první vzory. Když mi bylo nějakých patnáct šestnáct let, slyšel jsem někde akustickou desku Boba Dylana a úplně jsem strnul. Pak jsem slyšel elektrickou desku a to bylo přesně ono, co jsem chtěl dělat. Bob Dylan byl můj největší vzor a je dodnes, sice naprosto nedostižný, protože vyrostl v jiným prostředí a mluví jinou řečí. Dylan je opravdu vyhlášený básník, jeho texty mi překládali lidi, kteří jsou v tom opravdu mistři, a třeba jednu větu přeložil každý úplně jinak. Zajímalo by mě, jak by psal Bob Dylan v češtině, s těmi kořeny v tom buditelském systému a s tou naší vědou, jak má vypadat básnictví.

Barrandov byl malým Hollywoodem Východu. Poznejte vily významných osobností

Vyučil jste se knihkupcem a knížky i desky jste prodával ještě i v době, kdy vyšly vaše první desky. Jaké to bylo prodávat svou vlastní desku?

Bylo to v době, kdy vyšla moje druhá deska a byl to návrat do knihkupectví, protože já se tam vždycky vracel po určitých peripetiích v jiných zaměstnáních. Bylo tam sice málo peněz, ale zase práce, kterou mám rád. Mám specializaci knihkupec v hudebninách a tehdy jsem se vrátil do prodejny Pantonu v Karlově ulici. Byla tam úžasná parta, dělal tam Ivan Wünsch, skvělej basista Jasný páky, taky knihovník, jenže ten jezdil ještě do knihovnické a knihkupecké školy do Luhačovic. Lidi se chodili ptát, kdy moje deska vyjde, a pak tam dokonce stála fronta, tak to jsem byl spokojenej.

Vaše zatím poslední deska Krásnej dar vyšla v roce 2016. Připravujete nějaké nové album?

Máme s kluky z tria, ve kterém hrajeme, s kytaristou Norbim Kovácsem a violoncellistou Olinem Nejezchlebem takovou dohodu, že se ve vydávání desek střídáme, protože kluci jsou taky autorsky tvůrčí. Podílíme se na tom všichni, ale jeden pokaždé táhne to takzvané břímě. Olinovi vyšla deska asi před půl rokem, takže teď to opravdu zase ukazuje na mě, musím hledat téma. Dřív jsem udělal písničku za noc a druhý den se hrála, ke stáru je to takový horší, trochu pomalejší.

Volný průběh

Napsal jste velké množství hitů. Kde hledáte to téma, nápady, čerpáte inspiraci?

Všechno je mezi lidmi, proto mi to šlo dřív vlastně líp, protože jsem byl pořád někde takzvaně v luftě. Teď už jsem víc doma, což je asi manželka ráda, ale to téma se hledá hůř. Nikdo by mi už asi nevěřil nějakou poblázněnou lásku, i když možná, mě jo, fakt. Občas přijdou lidi, že mi věří i ty pubertální věci. Dávám tomu ale volný průběh. Třeba tu předposlední desku Vítr ve vlasech jsem udělal za měsíc a asi kromě dvou to byly všechno nové věci. Hodně koukám kolem sebe a ono to jednou ťukne a sepne se. V nejhorším, těch starých věcí, který lidi neznají, který neměly to štěstí, aby se k nim dostaly, mám plno. Vím o pár, které jsou fakt dobré, třeba ještě jejich čas přijde.

Na vašich koncertech lidé často vyžadují vaše staré známé hity. Máte nějakou svou oblíbenou písničku a naopak, kterou byste už hrát nemusel?

Repertoár se musí nutně obměnit, nechával jsem tam takový stěžejní věci, ale ty Aranky a Na kolena jsem musel vyhodit. Hrajeme je jako přídavek. Stává se, jak říkáte, že o přestávce přijde kluk a prosí: „Strejdo, zahraj Na kolena, ještě tam nebyly“, tak ji zahrajeme. Je to takový radostný prokletí, když se nějaká písnička povede a zná ji víc lidí, je radost, ale hrát ji pořád dokola je na druhou stranu otrava. Z programu, který hrajeme na koncertech, mám asi nejradši závěrečnou písničku z filmu Báječná léta pod psa, ale jinak nijak nerozlišuju, kterou mám nejradši. Pak mám rád Miláčku, vrať se, kterou hrajeme, jenom když hrajeme s Vláďou Mišíkem a s Etc… a máme jiný program. Ale že bych měl nějakou opravdu nejradši nebo naopak, to ne.

Proč je Malostranský hřbitov na Smíchově? Leží tu stavitelé Dientzenhoferové i pradědeček Václava Havla – jenom se neví, kde přesně

Zmínil jste společné koncerty s Vladimírem Mišíkem. Jak vlastně došlo ke spojení takových dvou legend?

Pravda je, že jsme taková parta kamarádů, třeba Olin Nejezchleba hrál s Vláďou asi třináct let, kytarista Etc… Pavel Skála hrál sedm let se mnou v Nahlasu a tak různě. My se spolu s Vláďou známe dlouhá léta. Kdysi jsem měl v kapele housle, a tak trochu mě štvalo, když někteří lidi říkali, že se po Etc… opičím, bylo to ale jenom nástrojovým obsazením, ničím jiným. Domluvilo se úplně náhodně, že by bylo zajímavý udělat takový kamarádský dojem a zkusit hrát moje věci s tou velkou partou. Vláďa byl pro, že si aspoň trochu oddechne, tak takhle to vzniklo, muzikanti v Etc… jsou úžasní a ten kamarádský duch tam opravdu platí. Pravda je, že zájem posluchačů o tyto naše koncerty je až překvapivě velký. Někdo z Etc… říkal, že je zajímavý, když hrajeme takhle dohromady, tak těch šedivých vlasů není v hledišti tolik, jako když hrají sólově. Tak si to takhle čas od času dáme pro radost a jen doufám, že moje i Vláďovo zdraví nám to dovolí i do budoucna. To je úděl těch legend…

Hlavní je zdraví!

Dalo by se říct, že některé vaše písničky dnes už skoro zlidověly. Těší vás to?

Mám hroznou radost, když své písničky slyším někde od jiných lidí. Většinou se hned omlouvají, že to hrají jinak, blbě, ale já říkám, naopak, tak to má být. Pamatuju si jednu z prvních písniček, Bratranec z Karlína. Rozjela se, hrála se trošku po Praze po hospodách. Jednou jsem jel vlakem na čundr do Pikovic a ve vlaku ji hrál nějaký kluk. Kolem něj parta a holky, tak jsem se jedné zeptal, kdo ji složil, a ona říkala, tady Franta. Sklapnul jsem a šel dál, ale byl jsem rád.

Připravujete nějaký narozeninový koncert, co vás čeká, na co se těšíte?

Musím přiznat, jak jsem měl a pořád mám rád toho Jacka Londona, tak to předpokládalo furt věřit svému tělu a všechno se zvládne. No a poslední rok jsem skoro přestal mluvit, zpíval jsem jen stěží. Chodil jsem na různá vyšetření, ale vůbec nepřišli na to, co mi je. Až jsem šel na doporučení kamarádky lékařky do vojenské nemocnice, kde se pan doktor Filipovský kouknul takovou kamerkou a zjistil, že mám rakovinu levé hlasivky. Doporučil mi, abych šel rychle na operaci, že by to mohlo být zachytitelné. Naštěstí jsem šel rychle, on rozhodl postup, protože jinak bych si už nezazpíval a spolu bychom teď neměli o čem mluvit. Díky panu doktorovi Filipovskýmu, který mi udělal dvě operace, se podařilo část té hlasivky zachránit a teď už se to lepší, zdravá hlasivka se přiklání k té nemocné, která se uzdravuje. Normálně už jezdím a hraju, takže moje prvotní přání je zdraví! Zatím to snad vypadá dobře. Před patnácti lety bych vám řekl, že chci vyprodat Fórum Karlín, aspoň k těm pětašedesátinám. Teď říkám, že k narozeninám udělám mejdan s kamarády, žádný plánovaný hraní, i když hrát se asi bude, ale nějaký koncert, to už ne. Ten jsem zažil k šedesátinám a byl úžasný. Možná k sedmdesátinám, to už bude kulatý jubileum.

 

Ivan Hlas

skladatel, textař, zpěvák, kytarista, spisovatel

Narodil se v Praze na Vinohradech, dětství prožil na pražské Hanspaulce, dnes bydlí s rodinou v Hlubočepích.

Hudbě se věnoval od dětství, absolvoval LŠU, obor klasická kytara, od roku 1968 působil ve školní kapele The Mice, pro kterou také skládal.

Vyučil se a několik let pracoval jako knihkupec, poté vystřídal řadu různých zaměstnání, mimo jiné pracoval jako kulisák i čalouník v Národním divadle, prodavač zeleniny, výstupní kontrolor u počítačů, dělník na lepičce v papírnách, odečítač vody, stavební dělník, topič, závozník, poštovní doručovatel atd.

Působil v několika skupinách, v současné době vystupují spolu s Jaroslavem Olinem Nejezchlebou a Norbi Kovácsem jako Ivan Hlas Trio.

Je držitelem dvou cen Gramy Akademie populární hudby a Českého lva za nejlepší hudbu k filmu Šakalí léta 1993. Inscenace Bedřich Smetana: The Greatest Hits získala v roce 2013 na Grand Festivalu smíchu v Pardubicích cenu za nejoblíbenější hru publika – Komedie diváků.

Tento článek pochází z webu Vaše 5.
Před 1 hodinou
Kde by byly současné tiskové kanceláře, kdyby se 21. července 1816 v Kasselu nenarodil Paul...
Dnes, 11:30
Potvrdit to mohou nejen ti, kteří si už sociální sítě pustili příliš k tělu a...
Dnes, 10:00
Klidně to mohly být jiné stupně, než ty Celsiovy, ale švédský přírodovědec Anders Celsius měl...
Dnes, 08:38
Divoká Šárka je romantické údolí Šáreckého (Litovického) potoka, které začíná divokým kaňonem v buližníkových skalách...
Dnes, 08:00
Naše zdraví ovlivňuje dědičnost, životní styl i prostředí, ve kterém žijeme. Dlouhodobý stres, tlak a...
Včera, 18:09
Chtěli byste se na jeden den přesunout do několika oblíbených středomořských zemí najednou? Tak přijďte...
Včera, 17:30
Skrývají se ve vás znaky geniality? Na to nikdy nepřijdete, když se budete vymlouvat na...
Včera, 16:00
Jeho jméno, Josif Iremašvili, je dnes prakticky neznámé. Proslavil se však knihou nazvanou „Stalin a...
Fototiskárny
Včera, 14:22
Vadí vám, že své fotografie máte pouze ve složkách v počítači, kde o nich snadno...
Včera, 14:00
Tento zářivý drahokam nalezneme na jarní obloze hned zvečera. Je nepřehlédnutelný. Nejjasnější hvězda severní oblohy,...
Reklama