Namibská poušť patří k nejsušším místům světa. Ročně zde spadne pouze jen přibližně 10 až 15 milimetrů srážek. Mohlo by se zdát, že v takto nehostinných podmínkách nenajdeme žádný život. Opak je však pravdou. Kromě hmyzu a plazů zde žijí i někteří drobní savci. Samozřejmě se všichni museli přizpůsobit zdejším náročným podmínkám… Příroda to zařídila tak, že se živočichové nemohou přestěhovat někam jinam, kde jsou podmínky k životu příznivější. Nezbývá jim tedy nic jiného než žít právě tam, kde přišli na svět.
Například chameleon během poledního žáru, kdy nelze najít vůbec žádný stín, vyšplhá na křemíkový kámen, neboť již dvacet centimetrů nad rozžhavenou půdou je teplota asi o deset stupňů Celsia nižší. Navíc změní svoji barvu, zbělá, takže může odrážet co nejvíce světla.
Jako všichni masožraví živočichové žijící v této poušti má i chameleon problémy se získáváním tekutin. Pomáhají mu v tom místní brouci, které chameleon bleskurychle chytá svým vystřelovaným jazykem, který může dosahovat až délky jeho těla. Jejich tělní tekutiny jsou tak pro chameleona jediným, avšak dostatečným zdrojem tekutin. V lovu je totiž skutečně nepřekonatelný a svoji kořist může prý vidět až na vzdálenost jednoho kilometru.
A jak vláhu získávají tito brouci? Shromažďují se na určitých místech, kde na svých dlouhých nožkách stojí hlavou směrem k zásilkám mlhy. Ta zde vzniká tím způsobem, že studený antarktický proud odnímá veškerou vlhkost vzduchu, která přichází z oceánu. To, co zůstane, je mlha, která je pro tento hmyz dostačující. Tito místní okrovkovaní obyvatelé si mlhu „upravují“ tak, že mlha se na jejich pancířích sráží a mění se tak v kapičky vody.
