Jak se Německo dostalo do Afriky díky jednomu pochybnému hrdinovi

27.9.2020
Václav Pavlík

Ta se stala klíčovým sloganem nacistické ideologie vyjadřující ideál o „rasově“ definovaném původu (krev) a domovu (půda). Z toho pramenící Petersův postoj k domorodému obyvatelstvu z něj učinil jednoho z nejkontroverznějších kolonizátorů již během jeho života.

Muž, který dal Německu africkou kolonii, se narodil se 27. září 1856 ve městě Neuhaus v Dolním Sasku do rodiny luteránského duchovního. Už jako školák se chtěl proslavit stejně jako jeho oblíbení hrdinové David Livingston a další průzkumníci Afriky. Studoval historii a filosofii na německých univerzitách s výborným prospěchem, ale místo logické kariéry učitele se po skončení studií přestěhoval ke svému strýci do Londýna. Ten ho představil londýnské společnosti a Peters se tak seznámil s britským způsobem života a s principy velmocenského kolonialismu. Pro který se rychle nadchnul.

Po návratu do Berlína Peters v roce 1884 inicioval vznik „Společnosti pro německou kolonizaci“ (Gesellschaft für Deutsche Kolonisation, GfdK) a ještě v témže roce odcestoval se dvěma společníky do východní Afriky. Jednáním a smlouvami s africkými a arabskými náčelníky zajistil tuto oblast, dnes část Tanzánie, pro německou kolonizaci. Po návratu do Evropy založil začátkem roku 1885 po britském vzoru „Německou východoafrickou společnost“ (Deutsch-Ostafrikanische Gesellschaft), jejímž prostřednictvím chtěl své plány ve východní Africe realizovat.

1884Carl Peters v roce 1884 kolonialismus Afrika Německo 20100602050014!Carl_Peters kolonialismus, Afrika, Německo
Carl Peters v roce 1884
(Carl Peters., commons.wikipedia, Unknown photographer / Public domain)

Tehdejší vláda německého kancléře Otto von Bismarcka vzhledem k obavě z Britů, kteří měli v Africe také své koloniální záměry, zprvu odmítla jakékoli financování kolonizace Afriky a vydání císařského pověření za tím účelem. Peters však pohrozil, že smlouvy, které v Africe uzavřel s tamními náčelníky, prodá belgickému králi Leopoldovi II. Ten by si velmi rád rozšířil své koloniální panství v Kongu a posílil tak i své postavení v Evropě. To se Bismarckovi líbilo ještě méně než případný střet Německa s Velkou Británií a žádané kolonizační pověření Petersovi vydal.

Když roku 1888 uzavřel Peters další dohodu o kolonizaci se zanzibarským sultánem, tzv. Německá východní Afrika už zaujímala území o velikosti 600 000 km2. V témže roce se Peters vydal na expedici k východnímu pobřeží Afriky, do jižního Súdánu, aby rozšířil německý vliv i tam. Zde se však střetl se zájmy Angličanů a tuto oblast musel narychlo opustit. Mohl tak alespoň reagovat na vzpouru místního obyvatelstva ve východní Africe, která tam zatím propukla. Potlačit se mu ji podařilo až následujícího roku za pomoci německého expedičního sboru.

Zlatý poklad Černého pantera čeká na objevení dodnes

Po návratu do Německa byl Peters přijat s velkými poctami a roku 1891 se znovu vrátil do Afriky, již jako říšský komisař (Reichskommissar). K místnímu obyvatelstvu se choval značně brutálně, kromě jiného si místní dívky přivlastňoval jako konkubíny. Když však zjistil, že jeho milenka Jagodja měla poměr se sluhou, nechal oba vojenským soudem odsoudit za krádež a vlastizradu k smrti oběšením, a jejich rodné vesnice vypálit. Tento incident vyvolal vzpouru, kterou muselo opět potlačit vojsko a Peters o svůj úřad přišel.

Roku 1895 byl povolán do Berlína, aby se zodpovídal ze své činnosti v kolonii, a po trojím vyšetřování a disciplinárním řízení byl propuštěn ze státních služeb bez penzijních výhod. Dalšímu trestnímu stíhání a trestu se vyhnul jen tím, že se přestěhoval do Londýna. Podnikl potom další výzkumnou cestu do Afriky k řece Zambezi, tak jako cestovatelé, které obdivoval v dětství. A měl i štěstí, protože v roce 1899 tam narazil na opuštěné zříceniny a pozůstatky zlatých dolů, které zde vzkvétaly v době království Mutapa (1430 – 1760). Peters tuto zemi ovšem považoval také za legendární Ofir se zlatými doly krále Šalamouna. Šťastně se potom vrátil do Evropy a zemřel 10. září 1918 v Německu ve věku 61 let, ovšem jen díky zvláštnímu dekretu a osobní penzi, které mu poskytl císař Vilém II. jako jeho obdivovatel.

Oficiálně rehabilitován by Carl Peters až 20 let po smrti osobním dekretem Adolfa Hitlera. V roce 1941 byl potom o Petersově životě natočen historický, protibritsky zaměřený, propagandistický film nazvaný jednoduše „Carl Peters“.

Univerzální dobrodruh. Chtěl se naučit jazyk opic a zkoumal lidskou (homo)sexualitu



Nepřehlédněte