Oba jeho rodiče, od třicátých let členové národně socialistické strany, byli na počátku padesátých let po vykonstruovaném obvinění z velezrady odsouzeni k dlouholetým trestům: matka Jiřina Zábranová (1903–1974), autorka po Listopadu vydaných memoárů Ohlédnutí, již v roce 1950, otec roku 1952; amnestováni byli v roce 1960.
Po maturitě (1950) chtěl Zábrana studovat klasickou filologii na FF UK, z kádrových důvodů však nebyl přijat. Jako náhradu si proto od podzimu 1950 zvolil Římskokatolickou cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Praze; po čtyřech semestrech nuceně přešel na externí studium, ale i z něho byl v červenci 1952 vyškrtnut.
Po otcově uvěznění a zabavení veškerého rodinného majetku byl vystěhován z rodinného domku v Humpolci a natrvalo se přestěhoval do Prahy.
V letech 1952–53 se učil zámečníkem ve vagonce Tatra – Smíchov, v letech 1953–54 pracoval jako brusič v provozovnách družstva Smalt v Radotíně a Holešovicích.
Psal poezii, divadelní hru, pokoušel se o hrabalovsky ladnou prózu, překládal a navazoval bohaté kontakty s nonkonformními výtvarníky a zejména spisovateli a překladateli; mnozí z nich se mu postupně stali celoživotními přáteli. Zvláštního významu pro něho nabyla setkání s Bohumilem Hrabalem a návštěvy u Jiřího Koláře, k jeho nejbližším přátelům patřil Josef Škvorecký.
Koncem roku 1955 byl přijat za člena Kruhu překladatelů a začal se živit jako překladatel z povolání.
V té době se ale začal trpět depresemi.
V roce 1957 debutoval v časopise s vlastní básnickou tvorbou.
V roce 1963 bylo požehnáno manželství s Marií Leskovjanovou (*1938); byla dlouholetou redaktorkou nakladatelství Odeon, od 1993 kulturním radou v Itálii. Rok po svatbě se jim narodila dcera Eva.
Spolu s Josefem Škvoreckým napsal několik detektivek (Vražda pro štěstí, 1962; Vražda se zárukou, 1964; Vražda v zastoupení, 1967). Podíl Škvoreckého byl odhalen až po revoluci,
podobně jako ne zcela objasněné spoluautorství překladu románu Warrena Millera Prezydent Krokadýlů.
Vydal také dětskou knížku Táňa a dva pistolníci (1965), zfilmovanou Radimem Cvrčkem.
V roce 1965 Zábrana vydal svoji první sbírku básní Utkvělé černé ikony, o tři roky později
Lynč a Stránky z deníku. V roce 1969 byla vydána jeho poslední báseň za jeho života. Celé jeho básnické dílo bylo vydáno posmrtně v souborech Jistota nejhoršího (1991) a Básně (1993).
Během normalizace mu bylo znemožněno vydávat vlastní tvorbu a mohl pouze překládat.
Zaměřil se zejména na ruskou, anglickou a americkou prózu a poezii a pro české čtenáře objevil četné pozoruhodné autory a hodnotná díla. Patří k nim například Osip Mandelštam (Ruská Tristia), Sergej Jesenin, Lawrence Ferlinghetti, po sametu vydaný Allen Ginsberg (Kvílení), z prózy Ivan Bunin (Pozdní hodina), Marina Cvetajevová (Básník a čas), Boris Pilňak (Nezhašený měsíc), Andrej Platonov (Řeka Potudaň), počátkem 90. let vydaný Doktor Živago Borise Pasternaka. Především však znovuobjevil a do českého jazykového a literárního světa přivedl ojedinělé literární dílo ruského židovského autora Isaaka Babela (Rudá jízda).
Zásadní podíl měl i na samizdatovém kolektivním překladu Souostroví Gulag Alexandra Solženicyna, vydaném v Curychu.
Nevyhýbal se však ani tvorbě detektivní (Agatha Christie, Ed McBain aj.), autor těchto řádek rád přiznává náklonnost k jeho překladům detektivních příběhů Arthura Conana Doyla.
Svým jménem také kryl překladatelské práce svých přátel, mj. Luby a Rudolfa Pellarových, Antonína Přidala, Anny Novákové nebo Hany Žantovské.
V nelehkých letech normalizace upadal do stále těžších depresí. V roce 1976 Jan Zábrana onemocněl diabetem a 3. září 1984 podlehl rakovině. Pohřben je v Poděbradech.
K řadě svých překladů připojil esejistické komentáře. Souborné vydání vyšlo pod titulem Potkat básníka (1989) v Odeonu, knihu uspořádali Vladimír Novotný a Antonín Přidal.
Významnou součástí Zábranovy tvorby jsou deníkové záznamy, vedené od gymnazijního období, vydané v dvoudílném výboru Celý život (1992, ed. Dušan Karpatský a Jan Šulc). Navzdory jejich útržkovitosti a obsahové rozmanitosti vyvstává z nich poměrně ucelený obraz Zábrany jako člověka, stojícího ve vnitřní opozici vůči komunistickému režimu, člověka hluboké hořkosti z věcí soukromých i obecných, zároveň však pevných stanovisek estetických, morálních a politických.
Osobnosti a dílu Jana Zábrany byly věnovány televizní dokumentární filmy Jan Zábrana (cyklus Zblízka, 2000, režie Zdeněk Potužil) a Jistota nejhoršího (2008, režie Aleš Kisil).
Zdroje: Bohumil Svozil, Slovník české literatury po roce 1945; Wikipedie
