Jakub Bedřich Schikaneder se narodil 27. února 1855 v Masné ulici 698/17 ve Starém Městě pražském v rodině celního úředníka. Byl od mládí velmi nadaný a tak rodinné zázemí, i když mírně nuzné, mu poskytlo možnost studia. Toto pochopení pro Jakubovo umělecké zaměření vycházelo z kulturní tradice rodiny, jejímž příslušníkem byl i Emanuel Schikaneder (1751 v německém Straubingu – 1812 ve Vídni), libretista Mozartovy Kouzelné flétny.
Jakubův bratr Karel se zase prosadil jako herec v Plzni.
Nadějný malíř studoval od patnácti let na pražské akademii u profesorů Josefa Matyáše Trenkwalda, Antonína Lhoty a Jana Swertse. Jeho spolužáky byli Mikoláš Aleš, František Ženíšek nebo Emanuel K. Liška. Když studia v roce 1878 dokončil, nazvaly ho Květy „nejnadanějším z akademiků“.
Po roční vojenské službě odcestoval do Paříže a pak pokračoval ve studiu na mnichovské akademii u profesora Gabriela Maxe. Z Mnichova, kde pobýval, spolu s Emanuelem Krescencem Liškou (1852 v Mikulovicích – 1903 v Praze), se zúčastnil soutěže na výzdobu Národního divadla. Jednalo se o vlysovou výzdobu královské lože s námětem Doba Přemyslovců, Doba Karla IV. a Doba Rudolfa II. Kompozici navrhl Schikaneder, barevné řešení Liška a návrhy byly realizovány.
Přestože je požár Národního divadla nezničil, byly na přání ředitele divadla nahrazeny pracemi Václava Brožíka. Pozdější zdroje ale uvádějí, že dílo Schikanedera a Lišky bylo požárem Národního divadla opravdu zničeno, každopádně o něm není nic známo.
V červenci 1884 se Jakub Schikaneder ve Vršovicích oženil s Emílií Nevolovou, v květnu 1885 se jim narodil syn Lev Jan, po šesti dnech ale zemřel. Už tehdy bydleli v domě na rohu Vinohradské a Rubešovy čp. 640, který stával v místech magistrály.
V roce 1885 se Schikaneder stal asistentem v ateliéru Františka Ženíška (1849 v Praze – 1916 tamtéž) na pražské Uměleckoprůmyslové škole. V roce 1892 a 1896 zde byl zastupujícím ředitelem a v roce 1894 byl jmenován profesorem v ateliéru dekorativní malby. Funkci profesora zastával až do roku 1922.
Po ukončení pedagogické kariéry se opakovaně vracel na ostrov Helgoland v severním Německu.
Dílo Jakuba Schikanedera tvoří především tři významové okruhy – realistické, sociálně zaměřené obrazy. Nejznámějším dílem z téhle kategorie je Vražda v domě (1890). Skupina obyvatel Starého Města na něm objevila mrtvolu mladé dívky. Obraz je v majetku pražské Národní galerie.
Z období po roce 1900 jsou nejznámější obrazy staré Prahy.
Malby závěrečného období jsou inspirované cestami na Helgoland (Molo).
Nejznámější plátna všech období jsou zachycena v naší fotogalerii.
„S jeho jménem se nikdy mnoho hluku nenadělalo; náležel k umělcům tichým, nenáročným, kteří obsah svého života vidí v pilné, nehlučné práci. Byl štíhlý krasavec milých, přívětivých rysů, zanechávající všude stopu své zadumané, ušlechtilé duše. Nechtěl geniálně zářit, každé hlučné reklamy byl více než na hony vzdálen,“ charakterizoval osobnost malířovu redaktor Viktor Šuman ve Zlaté Praze krátce po umělcově skonu.
„Večerní soumrak stal se mu základnou jeho náladových skladeb. Téměř v každém jeho obraze najdeme tklivou barevnou hru, chvějící se v odumírajících proudech tichého světla. A toto umění již zůstalo své, nepodlehlo změnám pod nárazy cizích vlivů. Zatím přešlo kolem pestré pásmo nových směrů a zvučných hesel, avšak Schikaneder zůstal až do smrti malířem tklivé poesie a zádumčivé melancholie, jež postupem času nabývala ještě více intensity.“
Ke konci života se malíř stáhl do ústraní a svá díla již nevystavoval.
Zemřel ve zmíněném vinohradském domě na arteriosklerózu. Bylo to v půl osmé večer 15. listopadu 1924, ještě několik vteřin před svou smrtí, tichou a nečekanou (jak si vždy přál), hrál na harmonium.
Byl zpopelněn, což bylo ve své době ještě málo obvyklé.
Rov na Vinohradském hřbitově byl donedávna v žalostném stavu a dokonce bez uren, po adopci a rekonstrukci byly – právě před pěti lety – urny malíře a jeho ženy znovu slavnostně uloženy do náhrobku.
Zdroje: Viktor Šuman, Zlatá Praha, 1925; Wikipedie
