Mezi jarními keři jsou ovšem žluté květy docela vzácné. Není proto divu, že si lidé dřeviny oplývající zlatými květy pojmenovali „zlatý déšť“. Přitom však toto označení vztáhli ke dvěma docela odlišným rodům. Patří do různých čeledí, kvetou v naprosto odlišnou roční dobu, keře jsou jiného tvaru. Prostě společná jen opravdu jen zářivá žluť. Je proto vhodné si zvyknout na pěkná česká jména zlatice či štědřenec.
Zlatice prostřední
Zlatice je vlastně mezidruhovým křížencem. V roce 1880 se totiž podařilo zkřížit zlatici převislou se zlaticí zelenou. Celý rod zlatic má šest druhů. Až na jediný, který roste v Albánii, jsou všechny z východní a jihovýchodní Asie. Zlatice patří do čeledi olivovníkovitých stejně jako jasan, ptačí zob i šeřík.
Zlatice prostřední je dosti hustý keř vysoký obvykle dva až tři metry a stejně tak široký. Starší větve se obloukovitě ohýbají a stávají se převislými. Zajímavou vlastností jsou víceméně duté větve, jež bývají proto docela křehké. Listy má zlatice jednoduché, vejčitě kopinaté Dlouho před rozvitím listů se na rostlině zvětšují poupata. Ty nalezneme jen na dvouletých a starších větvích, nikoli na nevětvených letorostech z minulého roku. Málokterá dřevina tak ochotně a hojně hromadně kvete, málokterá má květy tak nahloučené. Doba kvetení je závislá na průběhu počasí, ale zpravidla bývají žluté keře v nejlepších stavu v nížinách v první polovině března. Plodem je suchá tobolka. Tato zlatice se pěstuje v několika odrůdách, které lze ovšem rozeznat jen tehdy, jsou-li vysazeny těsně u sebe. V odstínu žluti se liší málo. Nejčastěji se pěstuje Spectabilis, odrůda Beatrix Farrand má malý oranžový střed.
Skromné a zdravé
Zlatice by neměly chybět v žádné větší zahradnické úpravě. Svým výrazným květem tu vlastně definitivně začínají jaro. Na pěstování jsou nenáročné. Ovšem vzhledem k tomu, že chceme maximální násadu květů, je vhodné je vysazovat na místa dobře osluněná. Půda stačí obvyklá hlinitá, propustná, dobře zahradnicky vyhnojená.
Prostor kolem keřů zlatice můžeme zatravnit, nebo okopáváním udržovat v bezplevelném stavu. Zálivka zpravidla není nutná, hnojíme plným minerálním hnojivem v předjaří. Keře se brzo zahušťují a potom málo kvetou a staré větve se lámou. Vzhledem k tomu je třeba udělat docela intenzivní průklest. Forzýtie sice nekvetou na jednoletém dřevě, ale uděláme místo pro nové vhodné výhony do dalších let. Řez je nejlépe provést ihned po odkvětu. Pokud se rozhodneme vyřezat u země celý keř, opět vyraší, ale nové výhony bez opory se klátí a musíme je zpočátku vyvazovat. Zlatice prakticky netrpí chorobami či škůdci. Množíme je brzy na jaře z dřevitých řízků nebo počátkem jara z dřevitých řízků nebo počátkem léta z řízků bylinných.
Štědřenec odvislý
Rostlina patří do známé čeledi bobovitých. Rod jen se třemi druhy pochází z jižní Evropy a Malé Asie.
Štědřenec odvislý je domovem od východní Francie po Balkán v dubových a borových lesích na sušších půdách. Štědřenec odvislý je 5-7 cm vysoký vzpřímený keř. Vzhled je vzdušný a větve nepříliš husté. Listy jsou složené trojčetné, vejčité a dlouze řapíkaté. Typické „motýlokvěté“ lesklé jásavě žluté vonící květy měří jen 2 centimetry. Efekt „zlatého deště“ nastává proto, že se květy nacházejí v dlouhých nících nebo dolů visících květenstvích. Rostlina kvete od poloviny května do června. Z květů se brzo tvoří ploché, přitiskle chlupaté lusky, které se v olistění dosti ztrácejí.
Podobný, příbuzný a trochu menší druh je štědřenec horský. Jak už název napovídá, roste jen v horách, a to až do výše 2000 metrů nad mořem.
Často se v zahradách objevuje kříženec obou evropských druhů, který vznikl v polovině 19. století v jižním Švýcarsku. Květní hrozny má velmi husté a až 40 centimetrů dlouhé. Všechny štědřence jsou silně jedovaté, neboť obsahují alkaloid cystein, který je zvláště nebezpečný pro děti. Nepatří tedy do blízkosti škol či dětských hřišť. Kvetoucí větve štědřenců nikdy neodnášejte do váz do bytu.
Nepřesazovat, neřezat
Štědřence nemají vysoké požadavky. Místo pro ně vybíráme na slunci nebo i v polostínu, při silnějším zastínění moc nekvetou. Spokojí se s každou normální hlinitou zahradní půdou, ocení však, je-li hluboce zpracována. Občas je přihnojíme plnými minerálními hnojivy. K obsahu vápníku jsou tolerantní . Docela dobře snášejí suchá období a zpravidla nepotřebují zavlažování. Namrzají jen při tuhých zimách, zejména rostou-li na mokrém místě. Znovu však uspokojivě regenerují.
