Asi nejhorším životním zážitkem Josefa Plojhara (2. března 1902 – 5. listopadu 1981) bylo jeho šest let trvající věznění v koncentračních táborech Buchenwald a Dachau. Zatímco nacistické totalitě vzdoroval, boj proti té komunistické zřejmě považoval za tak beznadějný, že ho vzdal a v roce 1945 raději začal s komunisty kolaborovat. Jak se to stalo?
- Narodil se v česko-německé rodině, ale v dospělosti se hlásil k české národnosti. Vystudoval německé státní gymnázium (1913 – 1921) a po absolvování biskupského semináře byl roku 1925 vysvěcen na kněze a evidován jako kněz německé národnosti. Angažoval se v katolických a českých vlasteneckých spolcích a roce 1939, kdy působil v Rudolfově u Českých Budějovic, byl proto zatčen gestapem a až do roku 1945 vězněn v koncentračních táborech Buchenwald a Dachau.
- Tam na vlastní kůži zažil, že třídní boj vedený komunisty proti pravici pokračuje i v hrůzných táborových podmínkách. Ani tam věznění komunisté svým nepřátelům, nic nedarovali, ani doslova, ani v přeneseném slova smyslu, a pokud mohli, pomáhali svým soudruhům na jejich úkor. Už tam se připravovala budoucí Národní fronta a Plojhar zřejmě pochopil, že proti komunistické mašinérii a jejím praktikám nemá smysl bojovat. Po válce už zcela jistě věděl, ke komu se má přidat.
- Po návratu z koncentráku Plojhar krátkou dobu působil jako kaplan v Českých Budějovicích. Jako bojovník proti nacismu byl zvolen předsedou jihočeské krajské organizace Československé lidové strany, jejímž členem byl už před druhou světovou válkou.
- Roku 1946 se Plojhar stal poslancem Národního shromáždění a někdy v té době i tajným členem KSČ. Do ústředny StB o Plojharovi putovala hlášení o tom, že umí několik řečí, což bylo samo o sobě podezřelé, že se nechová jako kněz, má rád děvčata a rád o nich mluví a že dokonce měl poměr s vdanou ženou, za což byl z trestu přeložen na venkov. Během únorového převratu v roce 1948 začal Plojhar s komunisty spolupracovat veřejně, v ČSL tak ztratil veškerou autoritu a byl považován za zrádce.
- Pražský arcibiskup Josef Beran (1888 – 1969), který stejně jako Plojhar prošel za války internací v koncentračních táborech, a to v Terezíně a v Dachau, nařídil Plojharovi, aby rezignoval na své funkce a zakázal mu kandidovat ve volbách v roce 1948. Plojhar neuposlechl a stal se poslancem Národního shromáždění, kde zasedal až do roku 1960.
- Arcibiskup ho proto suspendoval a exkomunikoval a tím začal jeden z nejzuřivějších střetů mezi římskokatolickou církví a komunistickou vládou. Sám Beran byl potom v letech 1949 – 1963 internován StB na různých místech a od roku 1965 žil v nedobrovolném exilu ve Vatikánu.
- Plojhar se mezitím během února 1948 stal členem nyní již komunistické vlády jako ministr zdravotnictví a tuto funkci pak zastával až do roku 1968, kdy se postupně stal členem druhé vlády Klementa Gottwalda, vlády Antonína Zápotockého, všech vlád Viliama Širokého a vlády Jozefa Lenárta. Je tak jedním z nejdéle sloužících ministrů v československých dějinách.
- Pod jeho vedením ministerstvo zdravotnictví vypracovalo zákon povolující interrupce, pro katolickou církev naprosto nepřijatelné. Mimo to byl vůdcem různých komunisty iniciovaných „katolických“ organizací, zejména Celostátního výboru katolického duchovenstva a Mírového hnutí katolického duchovenstva.
- Vzhledem k tomu, že Plojhar pocházel ze smíšené rodiny, jako ministr se díky své znalosti němčiny na úrovni rodilého mluvčího stával častým členem zahraničních delegací, zejména těch mířících do NDR. Usiloval tam kromě jiného o trvalé kontakty a spolupráci ČSL s východoněmeckou CDU, ovšem možnosti této spolupráce byly silně limitovány podřízeností obou stran straně komunistické.
- Plojhar mimořádně vynikal ještě v jedné „dovednosti“, a to v pití alkoholu. Současníci vzpomínali, že dokázal upít i kované ruské maršály, kteří jej oslovovali „tovarišč pop“. Časem se ale dostal do stadia, kdy už mu bylo jedno, že opilý vystupuje i na veřejnosti a že si z něj ostatní ministři dokonce dělají legraci.
- Jeho život skončil poměrně příznačně 5. listopadu 1981 na sovětském velvyslanectví během recepce pořádané na oslavu Velké říjnové revoluce.
- Až do konce života zůstal z katolické církve exkomunikován, protože arcibiskup a později kardinál Josef Beran Plojharovu exkomunikaci nikdy nezrušil. Jak by také mohl, když předpokladem pro zrušení exkomunikace je pokání exkomunikovaného. Pokud o něm Plojhar vůbec a snad někdy uvažoval, tak jen v skrytu své duše.
