Krajinář a symbolistní básník František Pečinka maloval se zálibou otevřený kraj a vzdálené horizonty

27.12.2019
Fefík
Další fotky

Studoval na pražské malířské Akademii v letech 1889 – 1892 u profesora Julia Mařáka (1832 v Litomyšli – 1899 v Brně). V roce 1894 odešel za dalším studiem na malířskou Akademii do Vídně k profesoru Eduardu Peithner von Lichtenfelsovi (1833 ve Vídni – 1913 v Berlíně). Po vídeňském pobytu se u něj prohloubil smysl pro náladu a barvitost. Malíř uvolnil svůj rukopis, paletu obohatil o výrazné akcenty žluté, fialové, zelené, červené a oranžové a propracoval se tak k osobité podobě impresionismu.

Po návratu z Vídně žil nějakou dobu v Nové Pace, odkud pochází i název jeho druhé básnické sbírky Dojmy z Paky (1897), pak v Šitbořicích na Břeclavsku a v Kloboukách u Brna.
Klobouky byly tehdy kumštýřskou stanicí. Do tamního hostince k Vystavělům přicházeli v sobotu umělci z Brna a z Divák zaběhli přes kopec bratři Mrštíkové, zvlášť Vilém (1863 v Jimramově – 1912, Diváky). Ten tu našel v dceři Vystavělových Růžence jednu z Helenek své Pohádky máje.
Do Růženky se však v téže době zamiloval Pečínka, který se u Vystavělů stravoval. A Růženka, jež sama měla malířské sklony, oslyšela dvojí Vilémovo písemné vyznání a provdala se v listopadu 1903 za Pečinku.
Vilém ale nežehral na šťastnějšího soka a zůstal mu přítelem. Věrnější byl Pečinkovi asi jen Josef Uher (1880 v Borači – Podolí u Tišnova – 1908 v Brně), brněnský beletrista, se kterým ho pojil společný úděl – tuberkulóza.

Karikaturista Karel Šmíd šel ve stopách Adolfa Hoffmeistera. Ale uměl i pěkné krajinky

Pečinka maloval místní krajinu s posledním a zároveň nejstarším z šesti zdejších větrných mlýnů. Tento dvoupatrový dřevěný mlýn německého typu, který stojí na jižním kopci nad městem, se objevuje i na „titulním“ obraze.
V jasných, svěžích barvách se tehdy jevil tehdy Pečinkovi i všechen výhled na život.
Dovedl být duší společnosti, rád si zazpíval. Byl pohotový temperamentní řečník, výborný společník a rád se účastnil i spolkově práce.
Tak ho poznal tehdy doktor František Veselý (1862 v Bystřici nad Pernštejnem – 1923 v Praze), zakladatel a budovatel Luhačovic jako světových lázni. Tyto jeho ambice měly naplnit stavby Dušana Jurkoviče, vnitřní náplň MUDr. Veselý hledal. Chtěl mít v Luhačovicích domov umělců a vyhlédl pro něj i budovu, vilu Vlastu, v krásné poloze nad lázeňským údolím. Když poznal Pečinku, byl přesvědčen, že našel živé jádro pro svůj plán – že Pečinkovi budou magnetem, který zajistí Luhačovicím stálý umělecký kroužek. Pozval Pečinku, aby se podíval do Luhačovic a město malíře – impresionistu uchvátilo.
Přišel tam s rodinou, paní Růženkou a dvouletým Vojtěchem, v březnu 1906.

Pečinkovi se tady spřátelili se Skálovými. Zámožný stolař Skála přišel z Vídně do Luhačovic na trvalý odpočinek. Jeho paní si oblíbila paní Pečinkovou, na její přímluvu jim vizovický stavitel Novák pronajal vilu Valašku, tehdy novou, aby si v ní zařídili pension. Paní Růženka, dcera hostinského a vynikající kuchařka, měla penzion řídit, a to by bylo, aby se jim nevedlo!
Ale Pečinkova domácnost byla umělecká, i když se rozšířila v penzion. Zisk nebyl, ačkoli byly všechny pokoje stále plné.

Vojtěch Hynais zvládl nejslavnější oponu za 90 dnů. Portrét Masaryka ale maloval tak dlouho, až prezidentovi došla trpělivost

Pečínka se vrhl do práce, bylo to patrně jeho nejšťastnější a nejplodnější období. Výstavka, kterou v červenci 1906 uspořádal, měla kromě uměleckého úspěchu i úspěch hmotný. Pečínka vskutku mohl založit uměleckou tradici Luhačovic. A zdálo se, že se mu to podaří, přijížděl sem i malíři: častěji Stanislav Lolek, Vojtěch Bartoněk, Karel Lehotský i jiní. Malovali v okolí Luhačovic a přicházeli do společnosti. Také hospodářsky se zdály otvírat příznivé perspektivy.

Na pozemku proti Valašce a za peníze Skálových rostla vila Žofín. Byla to jedna z prvních vil nynější Pražské čtvrti. Pan9 Skálová se těšila, jak uvede Růženku do hotového a odevzdá jí vilu, aby v ní hospodařila – však jen když zaplatí úroky, časem ji jistě také splatí.
Pečínka měl ve vile krásný atelier. Pracoval neúnavně. Atelier se plnil, ale neprodávalo se. Na Luhačovice přišla krize. Doktor Veselý chtěl budovat, investoři chtěli zisky hned, Veselý nemohl uskutečňovat své plány, rozvoj lázní se zastavil.
Je pochopitelné, že to pocítil také malíř.

Výtvarník Karel Müller a jeho klikatá cesta z Prahy do Prahy

Ke všemu se začala prudce hlásit nemoc.
Tísnivé finanční poměry ho nutily usilovně pracovat, námaha zhoršovala podlomené zdraví, potřeba léčení zvyšovala finanční tíseň. Pečinka se octl v zoufale beznadějném kruhu.
V červenci 1911 se Pečinkovi podařilo uspořádat ještě soubornou výstavu krajinářských práci – vystavoval jich přes osmdesát v přízemí Smetanova domu, spolu s obrazy Oty Ottmara (1886 v Plzni – 1968 v Luhačovicích) a Karla Lehotského (1879 – 1929).
„Krásám Luhačovic dostalo se některými obrazy Pečinkovými vzácného uměleckého hlasatele na trvalo,“ chválil tehdy list Venkov. Výstava ukázala Pečinkovo dílo ve vzácné zralosti a hloubce. Měla snad morální úspěch, ale ne finanční, naděje skládané do penzionu se neplnily ani v Žofíně.
Luhačovice venkovštěly.

„Pečínka se ve své tísni octl na okraji i jejich společnosti. Stal se plachým. Jaksi se smazával sám ze zorného pole. Dávno už pohasl jeho temperament. Přátelé nejezdili do Luhačovic, zadupaných ve vzestupu, přestaly být dostaveníčkem umělců. Pečínka osaměl. A peníze se scházely bídně,“ vzpomínal Vladimír Hrnčíř. Pečinkovi nejenže nemohli umořovat vilu, nestačili ani poplatit úroky. V poslední knize veršů Vlčí mák vyslovil umělec svou trpkost, zklamání. Chtěl se uzavřít a žít jen ve vlastním světě. Nemoc neúprosně pokračovala. Začala mu zatemňovat mysl.

Malíř Josef Bašek bojoval celý život s tuberkulózou. Jeho obrazy jsou prodchnuté mlčenlivou melancholií

Manželka se musela starat především o něho a vzdávala se proto penzionu. Vila byla prodána v dražbě. Získala ji paní Zdeňka Hejdušková, dcera Bedřicha Smetany a jeho druhé ženy Betty, provdaná za lesmistra na Luhačovicku.

Na podzim 1915 se paní Růženka s mužem už beznadějně nemocným musela přestěhovat do Brna,
do Laudonovy 2 (dnes ulice Tábor). V březnu 1917 byl hospitalizován v ústavu choromyslných.
František Pečinka zemřel v Zemské nemocnici 14. května 1917. Pochován byl na Ústředním hřbitově v Brně.

Nedožil se už návratu Luhačovic na výsluní.
K dovršení tragédie zdědil jeho syn Vojta, který tíhnul k výtvarnictví, otcovu nemoc.
Nadějný grafik zemřel roku 1932 stár teprve 28 let.

FOTO: František Pečinka

František Pečinka - 1 gal uhFrantišek Pečinka - 2 f pecinkaFrantišek Pečinka - 3 podhorská krajina auFrantišek Pečinka - 4 František_Pečinka_-_břízkyFrantišek Pečinka - 4 František_Pečinka_-_lesní_zátiší wi
Další fotky
František Pečinka - 4 František_Pečinka_-_podzimni_les_(1897) wiFrantišek Pečinka - 4 František_Pečinka_-_třešně,_podzimní_studie wiFrantišek Pečinka - 4 chalupa galerie uměníFrantišek Pečinka - 0 muoFrantišek Pečinka - 4 partie z klobouk u brna morgalFrantišek Pečinka - 4 předjaří gal uherhrFrantišek Pečinka - 5 ln43František Pečinka - 5 dck rekrea ostrava

Zdroje: Vladimír Hrnčíř: Nepochopený básník štětce a barev, Lidové noviny, 1943; Martina Potůčková, Muzeum umění Olomouc; Menš: Encyklopedie města Brna; Galerie Marold; Venkov, 1911



Nepřehlédněte