Posílání psaní a zásilek v Americe mělo díky nedostatku silnic poněkud odlišný vývoj než v Evropě. V polovině 19. století už nebyla města na východním pobřeží jedinými centry USA a velká města vznikla i na tom západním. Je logické, že bylo zapotřebí tato města propojit. Přepravy zásilek se chopila kurýrní služba Pony Express.
Kvůli rychlosti přepravy jezdili osamělí jezdci
Zatímco v Evropě se rozvíjela poštovní služba s využitím dostavníků, v Americe byla situace o mnoho složitější. V polovině 19. století se jednalo ještě o skutečnou divočinu a zdolat celý kontinent napříč si vyžadovalo opravdu dobrodružného ducha. Vzhledem k tomu, že ještě neexistovalo železniční spojení, byly jedinou možností spojení obou pobřeží poštovní linky. Ovšem první snahy ukázaly, že přeprava trvá nejméně tři měsíce, což je obrovsky dlouhá doba. Proto přišla společnost Russel, Major a Waddel s nápadem na zřízení expresní linky, která dobu přepravy zkrátí na několik dní. Využiti k tomu měli být osamělí jezdci na koních.
Velká rizika
Samozřejmě, zvýšením rychlosti a komfortu pro zákazníky sebou neslo velké nebezpečí. Osamělí kurýři na koních byli snadným terčem pro indiány či bandity. Měli u sebe sice střelnou zbraň, ale ani to jim v případě konfliktu příliš nepomohlo. Jejich instrukce zněly jasně, nemíchat se do žádných sporů a radši z místa problému ujet.
První jezdec vyrazil na trasu v dubnu 1860. Vyjel z města Saint Joseph v Missouri, jel přes Kansas, Nebrasku, Colorado, Wyoming, Utah, Nevadu a skončil v kalifornském Sacramentu. Vybaven byl suchary, špekem a lahví s pitím. Co se zásilek týče, ty převážel v kožené brašně, která celkem vážila asi 15 kg. Systém byl takový, že jednotlivé stanice na trase od sebe byly vzdáleny zhruba 20 km a kurýr měl povinnost tryskem uhánět z jedné stanice do druhé, tam vyměnit koně a pokračovat v jízdě.
Problémy s financováním
A tak vznikl slavný Pony Express. Jeho zakladatelé doufali ve státní podporu, protože celá linka byla silně ztrátová. Týdenní plat kurýra byl 25 dolarů, což byl dvojnásobek platu dělníka. Státní podpora ale nepřišla. Jediné, z čeho těžili, bylo rychlé předávání zpráv z jednoho pobřeží na druhé pro noviny, které za ně rády zaplatily. I to však netrvalo dlouho, když byl 24. října 1861 dokončen transkontinentální telegraf, Pony Expressu odzvonilo a ukončil svou činnost. Zajímavé je, že poštovné na zásilku do půl unce tehdy činilo 5 dolarů, za každou další půlunci byl pak příplatek 1 dolar.
Práce kurýra byla náročná
Zajímavostí je, že jezdci kurýři skládali při přijetí do Pony Expressu přísahu, ve které slibovali, že při své práci nebudou klít, nebudou požívat opojné nápoje, nebudou vyvolávat hádky, budou jednat čestně a svěřený úsek zdolají i za cenu svého života. Také možná proto byli do služby přijímáni jezdci mladí, hubení, šlachovití, ve věku do 18 let. Jako hovoří dobové zdroje, sirotci měli přednost.
Patrně nejslavnějším kurýrem byl Buffalo Bill, který trasu jezdil už ve svých 15 letech. Do služby však byli přijati i starší jezdci, ovšem průměrný věk skutečně činil 18 let.
První Pony Express, který vyrazil z New Yorku, dorazil do San Franciska právě 3. července 1861, takže dnes je tomu přesně 164 let.
Zdroj:
DOLEŽAL, Vladimír; DOLEŽALOVÁ, Alena. Člověk a kůň. České Budějovice: Dona, 1995
OPATRNÝ, Josef. Poslední indiánské války. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1990
