Jak se vám pracuje v době covidové?
Lhala bych, kdybych si, co se pracovní náplně týče, stěžovala. Kromě toho, že zpívám, pracuji také jako moderátorka a dramaturgyně v Českém rozhlase Region. Díky tomu mám pracovní náplň, dramaturgická práce jede pořád dál a mohu ji dělat z domova. A pokud mám noční vysílání v pořadu Noční linka, chodím vždy čtrnáct dnů v měsíci ob den vysílat. Jsem ráda, že jsem v kontaktu s našimi posluchači, protože vím, jak je to důležité, hlavně pro ty starší, kteří potřebují slyšet dobré zprávy, témata, která je „nakopnou“, aby jejich dny byly lepší. Aby to nebylo jen o tom, že se na ně z médií valí samé negativní zprávy. Je třeba zahrnovat je i něčím hezkým, tak doufám, že se nám to v Noční lince daří.
Jaké jsou odezvy?
Noční linka vždycky byla pohodový a nekonfliktní pořad, telefonáty lidí byly jen pozitivní. Nyní se bohužel i v reakcích trochu odráží celková atmosféra, někteří lidé jsou nabroušenější. Normálně by na dalšího posluchače reagovali pozitivně, nyní občas, ale jen málo, dochází k výkyvům. Když bych to ale měla posoudit celkově, jsou nadšení a nechtějí si nechat pořad vzít, hodně mě žádají o sociální témata. I v noci chtějí slyšet, že jim někdo může pomoci. A o vzájemné pomoci ten pořad je. Nemusí to být jen radou, dobré je i slyšet člověka, který si prošel určitou situací a zvládl ji. Třeba mu dobře dopadl rozvod, rodina se mohla stmelit. To lidem nalije optimismus do žil.
Vy jako optimistka působíte. Považujete se za ni?
Myslím, že jsem optimistka. Nejlíp by to ale posoudili lidé, kteří mě dobře znají. I na současnou situaci se snažím dívat optimisticky, říkám si, že po bouři přijde zase klid a tuto dobu bychom měli hlavně využít sami pro sebe, k tomu, na co jsme neměli čas. Měli bychom si utvrdit vztahy v rodině, pracovat na sobě. Nejsou to fráze, během běžných časů nemám čas takřka na nic v domácnosti, nyní jsem si naplánovala, že komplet předělám byt a dodělám desku, na které pracuji, protože zpívání jen mým nejen koníčkem, ale doslova koněm. Až ji dodělám, připravím projekty, s kterými bych pak mohla jezdit. Určitě ve spolupráci s mým kolegou z rozhlasu Patrikem Rozehnalem a kamarádkou Uršulou Klukovou. Ráda bych i uspořádala skromný křest.
Co můžete o chystané desce říct?
Jsem sama zvědavá, jak ji přijmou moji posluchači, kteří byli zvyklí na první desku, kterou jsem vydala již v roce 2000 (druhá vyšla v roce 2010 – pozn. red.). Toužili jsme s týmem vydat novou desku po dvaceti letech, tedy letos. Zbrzdily nás ale okolnosti, deska by proto měla vyjít příští rok. Už mám hotových asi dvanáct písniček, přičemž cédéčko jich bude obsahovat víc, protože potřebuji nový repertoár pro Humoriádu na cestě či jiné projekty, s kterými jezdíme, také chci něco nabídnout v rozhlase, jednu skladbu už mám vybranou do rozhlasové hitparády Česká dvanáctka.
Kdo vám napsal písničky?
Některé věci mám od svého dvorního skladatele Pavla Krejči, kterému vděčím za písničky, které se hrají v rozhlase, pak tam bude písnička od Marcela Zmožka, moje nejúspěšnější, prošla Českou dvanáctkou, kterou loni získala. Na desce bude taky moc hezká písnička od Jarka Šimka, od Tonyho Chodory nebo Dalibora Jandy, který mi ji napsal ke kulatinám. Ta je taky velmi pěkná. V neposlední řadě tam bude i skladba od Zdeňka Bartáka. Většinu textů napsal můj dvorní textař Pavel Buňata, písničku s hudbou Dalibora Jandy otextoval Pavel Cmíral.
Patříte ke šťastlivcům, kteří se živí tím, co je baví. Jak se vám daří skloubit moderování a zpívání?
Podařilo se mi to, co jsem chtěla. Nutno ale dodat, že jsem si za tím šla, jsem holka z malého města, kterou spolužáci v patnácti letech přihlásili do první pěvecké soutěže, okresního kola Mladé písně Jihlava, což byla taková tehdejší SuperStar. Prošla jsem dvakrát i celostátním kolem, bavilo mě to, dělala jsem ale i jiné věci. Kamarádka Maruška Formáčková (spisovatelka, novinářka a pedagožka – pozn. red.) mi říkala, že je dobré stát vždy minimálně na dvou třech pilířích, tedy neupínat se jen k jednomu, protože pak člověk může být dost zklamán. Dnes se to ukazuje, zpívat se nesmí, nikam se nejezdí, což respektuji, protože chápu situaci, zároveň jsem ráda, že mám druhý pilíř – moderování.
To tedy, protože mnozí, kteří dělají cokoli kolem hudby, jsou nyní bez obživy a v nejistotě, ať jsou to zpěváci, hudebníci, zvukaři a mnozí další.
Přesně. Bohužel.
Jinak, jak jste mluvila o těch pilířích, já to znám zase s košíčkem a klubíčky – že je dobré jich mít v košíčku víc, protože kdyby bylo jen jedno a vypadlo, člověku by bylo ouvej…
Řídím se tím.
Když pracujete z domova, jak důležité je pro vás vyčistit si hlavu procházkou?
Nevím, jak to má někdo jiný, ale pro mě je to naprostá nutnost. Ven musím vyjít minimálně na hodinu denně a po celou tu dobu chodím rychlou chůzí.
Vedle pohybu je důležité i nestresovat se. O tom, že lidé potřebují také přísun pozitivních zpráv, jste už mluvila. Všímám si, že například Brazilci na sociálních sítích sdílejí nejen negativní informace spojené s covidem, ale třeba i takové, že když je vyléčena stoletá paní, která opouští nemocnici, projede na vozíku před nastoupenými zdravotníky, kteří jí i sobě zatleskají. Veřejnost je seznámena s jejím příběhem, lidem se vlije do žil trocha naděje… Chybí nám to?
Jsme celkově uzavřenější národ, emoce neprožíváme tolik jako Brazilci, Italové nebo třeba Španělé. A i o starých lidech by se mělo mluvit víc. Také o aktivním stáří. V listopadu se můj tatínek dožije devadesáti, mamince je osmaosmdesát, jsou spolu sedmdesát let, což je na platinovou svatbu. Starám se o ně, pravidelně za nimi dojíždím, jinak tam dochází sestřičky. Důležité je, že rodiče se pohybují, jsou při vědomí, zajímají se o život. Staré lidi by určitě hodně „nakopl“ zájem veřejnosti. Řekla bych, že na jaře se o jejich potřebách a o tom, jak moc znamenají pro nás, mluvilo víc, nyní to už tolik neslyším. Starým lidem je třeba pomáhat, například se jen zeptat souseda, zda potřebuje nakoupit. I kdyby nepotřeboval, těch pár slov ho potěší.
Jana Chládková
Absolventka Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem, obor český jazyk – hudební výchova. Už během studia vystupovala s orchestrem Bonit 81. Její začátky jsou spojeny s finály soutěží Mladá píseň Jihlava a Děčínská kotva. Následně vystupovala s kapelou BIT v zahraničí, po návratu do Prahy se seznámila s trojnásobným Zlatým slavíkem Daliborem Jandou, hostovala na jeho koncertech. Spolupracovala také se zpěvákem Karlem Černochem. Vydala dvě alba, chystá třetí. Její záběr je od country přes pop až po šanson. Vystupuje po celé republice. Zároveň je moderátorkou Noční linky na Českém rozhlase Regionu.
