Malíř Derain byl nepřímou obětí nacistů. V závěru života se uzavřel, jakoby chtěl sám na sebe zapomenout

10.6.2020
Fefík
Další fotky

Francouzský malíř a sochař André Derain se narodil 10. června roku 1880 v Chatou nedaleko Paříže.
V roce 1898 vstoupil do pařížské Académie Camillo (studoval malbu u profesora Eugèna Carrière), kde se seznámil s Henri Matissem (1869 v Le Cateau-Cambrésis – 1954 v Nice) a později s Mauricem de Vlaminckem (1876 v Paříži – 1958 v Rueil-la-Gadelière), se kterým si pronajal ateliér v prázdné hospodě.
Na podzim roku 1900 byl Derain povolán do vojenské služby, ze které byl uvolněn až v září roku 1904.
Derain a Matissem pracoval spolu přes léto 1905 ve středomořské vesnici Collioure. Tam vzniklá plátna, plná barevné nadsázky, považujeme za první malované v novém stylu – fauvismu.

Fauvismus je založený na horlení pro čistou barvu, která není zjemňována a zeslabována. Derain přirovnával barvu k náloži dynamitu.
Fauvismus byl první uměleckou revolucí 20. století. Nebyl školou s manifestem a teorií, ale výsledkem chvilkového spojení několika umělců, ti dohromady uspořádali jen tři výstavy v průběhu několika let. Po roce 1907 se skupina fauvistů rozpadla a každý šel svou cestou.
Vznik pojmu fauvismus zavinil kritik Louis Vauxcelles (1870 – 1943); na Salonu Nezávislých viděl malou sošku od Marqueta a zvolal „Donatello chez les Fauves!“ (les fauves – divá zvěř). Výraz se potom pro skupinu, která se dosud nazývala Nespoutaní, ujal.
(Vauxcelles potom v 1909 popsal díla Braque, vystavená na Salonu Nezávislých, jako „bizarreries cubiques“ – kubické zvláštnosti – a pojmenoval tak další uměleckou epochu.)

Chtěl, aby červená zněla jako zvon, a když to bylo málo, přidal jí ještě víc a další barvy, než byl spokojen

V roce 1905 se Derain seznámil s Ambroise Vollardem, který byl jedním z nejvlivnějších obchodníků s uměním. Vollard požádal Deraina, aby pro něj namaloval několik obrazů Londýna, vzniklo 30 pláten, radikálně odlišný od všeho, co kdy jaký malíř udělal.
Po návratu z Londýna v létě roku 1906 se Derain seznámil s Picassem, který ho časem představil svému prodejci Kahnweilerovi, který se pak staral i o Derainovo dílo a poskytl umělci finanční stabilitu.
V roce 1907 se Derain oženil a se svou manželkou Alicí se přestěhoval na Montmartre.

„Každé z jeho pláten bylo tenkrát pokusem, který nás vrhal do neznámých krajů: jedny měly úžasnou svěžest určitých Henri Rousseauů, jiné pak novou hrou ploch konkávních a konvexních zazněly zcela novým akordem jako polnice ohlašující nové dny. André Derain kráčel a natahoval kružítko svých nohou a my šli za ním téměř běžíce. Cítili jsme, že je nám bližší než Picasso, jehož výjimečný genius (proč se k tomu nepřiznat) nám naháněl trochu strach. Derain nám zprostředkoval svůj eklektieismus: naťukl do všeho. V jeho díle byl Rousseau. Modigliani sousedem negrů a Indů. Tato směs stylů hověla našemu vkusu a tato střídmá paleta měla vážný půvab františkána, zabloudivšího mezi vojáky republikánské gardy, jež impresionismus pod tříbarevnými vlajkami pouštěl do všech ulic,“ popsal Pierre Courthion (1902 – 1988), švýcarský kritik a historik, svůj vztah k ranému dílu Deraina.

„Ta nahá ženská je chlupatá!“ aneb skandály malíře a bohéma Modiglianiho. Zemřel před 99 lety

Z nenasytné zvědavosti, možná i z nedostatku sebedůvěry, začal studovat staré mistry. Derain se totiž vždycky zabýval řemeslem a řemeslo pro něj mělo rozhodující význam.
„Kopie, které udělal, ukazují, jak starostlivě se s nimi seznamoval,“ dosvědčil nám Apollinaire. Derain kopíruje v Louvru velké Italy, přiklání se k Cézannovi, zajímá se o primitivní umění, obdivuje gotické malíře, ale i celníka Roussea.

V roce 1914, po vypuknutí první světové války, byl Derain odvelen na frontu. Účastnil se mnoha krvavých bitev, bojoval také u Sommy i u Verdunu. Z armády byl propuštěn až v roce 1919.
Po válce se vrátil k umění. V roce 1919 vytvořil scénu a kostýmy pro Ruský balet Sergeje Ďagileva, přinesly mu velký úspěch.

Kandinskij byl jedním z aktérů největší revoluce v malířství od dob renesance. Spočívala v přechodu k abstrakci

Od roku 1920 začal Derain studovat malíře rané renesance, della Francesca, Raffaela, boloňské mistry a pak i pompejské umění.
„Vzlétá nadšení, jež jej přivedly k Ingresovi, nesly jej dokonce až k Raffaelovi. Vnějším popudem k tomu bylo jeho přátelství k mladému, záhy zemřelému italskému malíři Modiglianimu. Modigliani dovede — méně ve svých obrazech než ve svých posledních kresbách — oživit čistou, cudnou linii klasickou duševním výrazem. V čistotě linií našel i Derain odvahu a sílu k prostotě a velikosti,“ uvedl německý historik umění Otto Grautoff (1876 – 1937).

„Dokazuje, že je realista, realista upřímný a přesvědčený. Bývalý fauvista došel k myšlence problém barvy upozadit a hledat především strukturu věcí. Odteď je jeho inspirací příroda a modely jsou mistři v muzeích. Uprostřed svých druhů, volajících po rozněcování smyslů, hlásá Derain řád, střídmost, rozum. Ve francouzském umění probudil starého klasického ducha,“ napsal Frank Elgar (1899 – 1978), francouzský novinář a umělecký kritik.

Malíř Paul Klee. O své technice říkával, že si čáry bere na procházku

Ale nebyly jen slova chvály pro umělce. Pierre Courthion litoval: „Velký Derain z doby fauvismu, organisátor plastických celků, vzácný kolorista, hlava moderní malířské školy, padl uprostřed zmatku. (…) Jeho akty změkly a zakulatily se. v jeho stylisovaných stromech netekla míza a jeho eklektieismus jej potopil do moře tendencí. To byla katastrofa.“

A zastavme se ještě u toho, jak si malíř připravoval plátna a jak nám to zachoval Charles Moreau–Vauthier (1857 – 1924), francouzský malíř, historik a spisovatel: „Derain připravuje si plátno sám. Především napustí plátno řídkým, pečlivě připraveným roztokem klihu flámskeho, do něhož přidá klihu lyonského, pak na ně rozetře bělobu olověnou, do níž namíchá lněného oleje a čistého terpentýnu. Suchý nátěr přejede sklovitým papírem.“

Jeho umění bylo označeno za zvrhlé, nacisti mu zakázali malovat. Německý malíř Christian Rohlfs

Během německé okupace Francie Derain žil v Paříži, protože mu Němci zabavili honosný dům v Chambourcy. Přesto v roce 1941 přijal pozvání na oficiální návštěvu do Německa. Nacistická propaganda ve velké míře této cesty využila a po válce byl Derain považován za kolaboranta.
Stáhl se do dobrovolné samoty v Chambourcy. Rok před svou smrtí utrpěl infekční onemocnění očí, které nechtělo odeznít. Možná i proto byl sražen nákladním vozem a i když nebyl nijak vážně zraněn, utrpěl šok, ze kterého se již nevzpamatoval.
Zemřel 8. září 1954 v Garches, nedaleko svého rodiště.

FOTO: André Derain

André Derain - 1 Collioure DSC09838André Derain - André DerainAndré Derain - 3 westminsterský most, 06, pinteAndré Derain - 4 derain.André Derain - 4 wikioo.
Další fotky
André Derain - INH-373606 – © – INTERFOTOAndré Derain - 5 wikiooAndré Derain - 7 de pintereAndré Derain - 8 c waAndré Derain - 8a pinterAndré Derain - 8b pinteresttAndré Derain - 8d wikioo..André Derain - 9 wikioo…André Derain - 99 sedící žena 20-23 ngpAndré Derain - 0 pinterest

Zdroje: Otto Grautoff, Volné směry 1921-2; Charles Moreau–Vauthier, Pierre Courthion, Volné směry, 1928-9; Frank Elgar (+ Jean Leymarie), Lexikon moderního malířství, 1968; Artmuseum Martiny Glennové



Nepřehlédněte