Ačkoliv se Klee narodil ve Švýcarsku (*18. prosince 1879 v Münchenbuchsee u Bernu), měl německou státní příslušnost. Otec Hans byl Bavorák, matka Ida pocházela z Basileje. Kleeovi byli hudební rodina. Otec učil v Bernu hudbu, matka vystudovala na konzervatoři zpěv. Jako sedmiletý začal Klee se studiem hry na housle a brzy se natolik zdokonalil, že už v jedenácti mohl hrát v bernské filharmonii. Blízký vztah k hudbě mu zůstal po celý život – dlouho se nemohl rozhodnout, zda se stane profesionálním hudebníkem, nebo výtvarníkem.
V roce 1880 se rodina natrvalo usadila v Bernu, kde Klee maturoval na tamní Městské literární škole. Po maturitě, v roce 1898, se rozhodl, že se stane malířem a odjel studovat do Mnichova. Na první pokus se na tamní Akademii nedostal, zapsal se proto do soukromé školy.
Na mnichovskou akademii byl přijat v roce 1900. V Mnichově se seznámil s Vasilijem Kandinským, Alexejem von Jawlenským (1864 v ruském Toržoku – 1941 ve Wiesbadenu v Německu), Marianne von Werefkinovou neboli Verjovkinovou (1860 v ruské Tule – 1938 v Asconě ve Švýcarsku) a dalšími členy budoucí skupiny Der Blaue Reiter (Modrý jezdec).
Konzervativní způsob výuky však Kleeovi nevyhovoval a už roku 1901 akademii opustil.
V Mnichově se Klee od počátku pohyboval také v hudebních kruzích. Na jednom hudebním večeru poznal klavíristku Lily Štumpfovou (1876 – 1946). V roce 1901 se s ní tajně zasnoubil.
V letech 1903–1905 žil u rodičů v Bernu.
Obnovil své účinkování v houslové sekci tamního orchestru, psal divadelní kritiky a pracoval na sérii grafických listů s názvem Inventionen.
V roce 1905 odjel do Paříže, kde poznal díla impresionistů a Honoré Daumiera, kteří ho zaujali.
V září 1906 se s Lily v Bernu oženil. O rok později jim narodil syn Felix (1907 – 1990). V prvních letech manželství se Klee staral o domácnost i o syna, zatímco Lily živila rodinu hodinami klavíru.
První samostatnou výstavu měl Klee v roce 1910 v Muzeu umění v Bernu.
O rok později, když už žil v Mnichově, navázal znovu kontakty se členy umělecké skupiny Der Blaue Reiter – Modrý jezdec, ale také s Alfredem Kubinem (1877 v Litoměřicích – 1959, Wernstein am Inn, Rakousko), Franzem Marcem (1880 v Mnichově – 1916 ve francouzském Braquis) nebo Augustem Mackem.
V roce 1912 se 17 pracemi zúčastnil druhé kolektivní výstavy skupiny konané v Mnichově. Zároveň znovu navštívil Paříž a tahle cesta byla hodně důležitá – viděl obrazy Pabla Picassa.
Ve společnosti malířů Louise Moillieta (1880 v Bernu – 1962 ve švýcarském Vevey) a Augusta Macka (*1887 v německém Meschede) navštívil v dubnu 1914 Tunisko, které ho okouzlilo barevností.
„Barva se mne zmocnila; už se za ní nemusím honit, vím, že mě drží navždycky. To je smysl šťastného okamžiku: Barva a já jsme jedno. Jsem malíř,“ napsal si do deníku.
Přátelé postupně navštívili Tunis a Kairouan, město se stovkou mešit, kde všichni tři společně malovali.
Pro Kleea měl pobyt v Tunisu zásadní význam, do té doby byl vlastně kreslířem, který maloval pouze akvarely.
Pro Macka byly obrazy zde vytvořené jedny z posledních, protože za pár měsíců, 26. září 1914 ve francouzském Perthes-lès-Hurlus padl.
Povolávací rozkaz do světové války dostal Klee v březnu 1916, ve stejný den, kdy se dozvěděl o smrti svého přítele Franze Marca. Přičiněním otce a přátel ale nebyl poslán na frontu, nýbrž k rezervní jednotce, kde maloval maskování na letadla, pak byl v letecké škole písařem. Koncem roku 1918 se vrátil se do Mnichova.
Po první světové válce se Klee sblížil se surrealisty. Když v listopadu 1925 proběhla v pařížské Galerii Pierre první velká výstava malířů, kteří se k surrealismu hlásili, nechyběl mezi vystavovanými ani Klee. Klee ovšem, podobně jako také vystavující Picasso, se za surrealistu nikdy nepovažoval.
V květnu 1920 proběhla v mnichovské galerii Hanse Goltze jeho první retrospektiva, na níž představil 362 svých prací. Zároveň o něm vyšla první monografie z pera jeho obdivovatele Leopolda Zahna. Toho roku také dostal dopis od architekta Waltera Gropia, v němž ho žádal, aby nastoupil jako pedagog do jím založené školy Bauhaus ve Výmaru. Jeho syn Felix se stal nejmladším žákem téhle školy. (Felix se později stal výtvarníkem, historikem umění a divadelníkem.)
V Bauhausu, kde se opět sešel s Kandinským, byl Klee zařazen do sboru mistrů. Měl na starosti nauku o výtvarných formách. Zpočátku se Klee s ideovými cíli Bauhausu zcela identifikoval a přesídlil s ním do Dessau, V ediční řadě Bauhausu také publikoval některé teoretické práce.
Společně s Jawlenským a kolegy z Bauhausu Kandinským a Lyonelem Feiningerem (1871 v New York City – 1956 tamtéž) založil roku 1924 Modrou čtyřku, s níž vystavoval v USA. Časem ale začal cítit, že mu vytíženost v Bauhausu brání ve vlastní tvůrčí činnosti. Postupně výuku omezoval, v období let 1930/1 podal výpověď.
Jeho novým profesním působištěm se od podzimu 1931 stala akademie v Düsseldorfu, zde neměl tak velký úvazek.
Roku 1933 byl nacisty označen za „zvrhlého umělce“ a v květnu téhož roku byl na hodinu z akademie propuštěn. Jeho obrazy se nesměly vystavovat. Ještě v listopadu s manželkou a synem odjeli do Švýcarska a opět se usadili v Bernu.
V roce 1937 byla v Mnichově otevřená výstava Entartete Kunst (Zvrhlé umění), v níž nacistický režim vystavil obrazy umělců, kteří netvořili v duchu režimních estetických kritérií. Klee zde byl zastoupený 17 obrazy. V rámci akce, při níž bylo ze sbírek veřejných galerií odstraňováno vše, co odporovalo nacistickému vkusu, bylo státem zabaveno 102 Kleeových obrazů.
V roce 1936 Kleeovi diagnostikovali progresivní sklerodermii.
Nemoc ho zpočátku zbrzdila, v posledních dvou rocích života však – v tušení blízkého konce – pracoval s velkou intenzitou. Kleeův styl se ale změnil. Podklad maleb a kreseb tvoří tlumené barvy, na nichž se nacházejí silné tmavé linie, obrazy mnohdy navozují atmosféru neklidu a vnitřního napětí.
Na jaře 1940 se Kleeův zdravotní stav zhoršil a malíř musel být hospitalizován.
Zemřel 29. června 1940 na klinice sv. Anežky v Muraltu – Locarnu.
Až po smrti manželky Lily byl v roce 1946 pohřben na Schlosshaldenském hřbitově v Bernu.
Kleeovo dílo nelze jednoznačně zařadit do žádného výtvarného slohu. Odráží se v něm vývoj malířství první poloviny 20. století – v podstatě každý –ismus, který vás napadne, plus abstrakce.
Jak rozmanité jsou jeho obrazy, tak různé jsou i techniky, které používal, velmi často je kombinoval na jednom obraze (temperu a olej, akvarel a kvaš nebo tuš). I podklady používal různé, jednou to byl obyčejný papír, jindy lepenka, někdy juta, jindy zase plátno, jeho invence a vynalézavost byla veliká.
V červnu 2005 bylo v Bernu otevřeno Kleeovo museum, které vlastní přibližně čtyři tisícovky jeho děl.
Zdroje: Paul Courthion: Lexikon moderního malířství, 1968; Wikipedie
