Na pohřbu naši předci rozhodně nebrečeli, odchod svých blízkých uctívali odlišně než my

8.10.2021
Jaroslav Svoboda

Smrt a vše, co s ní souvisí, je dnes velkým tabu, které většině lidí nahání spíše strach. Jen obtížně si lze představit, že naši předkové nepovažovali smrt za nic neobvyklého a byla vlastně součástí jejich každodenního života. Naprosto odlišný od těch současných byl také přístup k samotným pohřebním rituálům.

Veselice a hry místo dnešního truchlení

Ve svém každodenním životě, úzce spjatém s přírodou, byli staří Slované svědky neustálého vznikání, zanikání a transformace všeho pomíjivého. Na sebe pohlíželi jako na součást přírody, a tak ani netoužili být výjimkou z životního koloběhu zrození a smrti. Právě smrt nepovažovali za nic neobvyklého a na odchod svých blízkých pohlíželi jako na cestu do jiného světa (Návu). O tom svědčí i veselost při pohřebních hostinách. Výjimkou nebylo ani hraní divokých her v maskách a přestrojení. Tyto hlučné hry měly zaplašit zlé démony ohrožující duši zemřelého na jeho cestě.

Bohové musejí být šílení, nezapomenutelná komedie, ve které si zahráli skuteční křováci i československé samopaly

Na pohřbech neplačte

Se stejným úmyslem provozovali pozůstalí hlasité naříkání a rituální oplakávání, které mělo zabránit duši zemřelého, aby se vrátila zpět mezi živé. Vědělo se, že není správné ji volat nazpět. Svědčí o tom dochovaná rčení jako například „Neplač po nebožtících“. Věřilo se, že opravdové slzy dokáží zemřelého pálit či tížit a tím ho poutat k tomu, co už opustil.

Příbuzní se o zemřelého postarali

Staří Slované věděli, že smrt je nezvratným osudem všeho živého. Proto si ji přáli klidnou a bez dlouhého utrpení. Když tedy někdo nemohl zemřít a trpěl, pokládali ho z postele na slámu, někde mu kladli na prsa hlínu či alespoň zastavovali hodiny. Po smrti nejstarší člen rodiny mrtvému zatlačil oči, aby nemohl nikoho „vykoukat“.

Před uložením do rakve nebožtíka umyli, učesali, oblékli do rubáše a také obuli, aby měl snazší cestu do Návu. Pokud nebyla rakev ještě připravena, pokládalo se tělo na prkno. Když byl zemřelý hospodářem, byla jeho smrt oznámena koním, kravám a dalším zvířatům.

Čakovické posvícení představilo hvězdné hosty, ale i novinky z oblasti bio a ochrany přírody

V předvečer pohřbu se slavilo

Nebožtík byl do svého pohřbu vystaven, aby mu všichni mohli dát poslední sbohem. V předvečer pohřbu se scházela u rakve rodina i známí, aby se modlili, přičemž jim byla podávána „úcta“ v podobě chleba a kořalky. Víko rakve muselo být dobře připevněno, aby se náhodou nebožtík nezjevoval. Když se rakev vynášela, byla spuštěna třikrát dolů, tak, aby se dotkla prahu domu. Tak se zesnulý rozloučil a požehnal domu. Z naší současné společnosti se mrtví vlastně vytratili. Na rozdíl od našich předků dnes na většině pohřbů není nebožtíka ani vidět a vytrácí se tak onen osobní kontakt s jednou součástí životního cyklu.

Zdroj: Slovanský kruh


Témata:

Nepřehlédněte