Vnuk impresionisty Antonína Slavíčka, syn generála a spisovatele Rudolfa Medka (1890 v Hradci Králové – 1940 v Praze) a bratr novináře Ivana Medka zaujímá díky originalitě projevu, hloubce významu a nevšední spiritualitě svého díla v našich poválečných dějinách umění jedno z nejpřednějších míst. Je tomu tak i proto, že osvědčil svou uměleckou nezávislost a duchovní rozměry i v době vlády komunistického režimu, tedy v době svobodnému myšlení nepřátelské.
Mikuláš Medek, narozený 3. listopadu 1926 v Praze, studoval v letech 1942–44 Státní grafickou školu v Praze, 1945-6 byl na pražské akademii žákem Vlastimila Rady, v letech 1946-49 byl studoval u Františka Muziky a Františka Tichého na VŠUP. Studia nedokončil, když po komunistickém převratu jako syn legionáře a generála prvorepublikové armády roku 1949 ze školy vyhozen.
Několik měsíců pracoval jako pomocný dělník na revolverovém soustruhu ve smíchovské Škodovce, aniž by však přestal malovat. Poté, v době drtivých represí počátků padesátých let, nemohl svou výtvarnou profesí uplatnit a živil se příležitostnými zakázkami (drobné grafiky nebo restaurátorské práce), ale spolupracoval na ineditních „pracovních sbornících“ skupiny výtvarníků a básníků, soustředěných kolem Karla Teigeho.
V roce 1951 se oženil s uměleckou fotografkou Emilou Tláskalovou (1928 v Ústí nad Orlicí – 1985 v Praze), která mu byla po celý život velkou oporou.
Mikuláš Medek pracoval důsledně na svém díle. Až díky uvolnění politické atmosféry v šedesátých letech byl přijat do Svazu výtvarných umělců. Jeho první větší výstava proběhla až v roce 1963, nejcelistvější se konala v galerii Rudolfinum v roce 2002.
Koncem šedesátých let pracoval a vystavoval též mimo naši zemi, v době nastupující normalizace však už malíře výrazně sužovala dlouhotrvající těžká cukrovka. Na její komplikace (včetně psychických – nepochybně i v důsledku normalizovaných politických poměrů) 23. srpna 1974 zemřel, sedmačtyřicetiletý.
Medkovo dílo se zpočátku opírá o tradici surrealismu, přinášeje přitom ovšem nové prvky duchovního rozměru. V roce 1952 vstoupil do existenciálního období s ústředním tématem lidské postavy v prostoru a na přelomu 50. a 60. let minulého století dospěl k abstraktní malbě.
V posledním období svého života rozvíjel imaginativní malbu a věnoval se též knižní ilustraci (Otokar Březina, Vladimír Holan, Franz Werfel).
Po roce 1960 bylo Medkovi umožněno realizovat některé veřejné monumentální zakázky, z nichž nutno uvést v první řadě oltářní obraz děkanského kostela sv. Petra a Pavla v Jedovnicích (1963), Křížová cesta pro kostel sv. Josefa v Senetářově (1971), dále pak kompozice pro interiéry kanceláří Čs. aerolinií v Damašku, Košicích, v Paříži, v nové odbovací hale ruzyňského letiště (Signály, 1969, umístěno ve vyhlídkové restauraci) a New Yorku.
Zdroje: Wikipedie; Josef Tomeš a kol.: Český biografický slovník XX. století, 1999
