• Zprávy
  • Stalo se
  • Sport
  • Kultura
  • Ze společnosti
  • Zajímavosti
  • nezarazene
  • Od křesadla k zápalce. Oheň byl dříve velkou vzácností

    7.4.2021
    Karel Dudek

    Posedět si večer u ohně, co může být příjemnějšího. Společnost se rozešla a vy sedíte sami a hledíte do plamenů. Tam kdesi uvnitř vás, je zakódována pravěká zkušenost, která vám dodává pocit jistoty a bezpečí. Žádné zvíře si ke mně do jeskyně netroufne. Bojí se ohně, na rozdíl ode mě. Rozdělat oheň, kdekoliv a kdykoliv, to byl sen mnoha tehdejších lidí. Nečekat, až zapálí blesk, nekrást oheň sousední tlupě. Rozdělat oheň rychle a snadno.

    Opusťme nyní naše dávné předky, a vraťme se do doby o pár tisíc let blíže k té naší. Příběhy pana Eduarda Štorcha jsou již trochu naivní, nicméně na faktu, že třením vzniká teplo, a že lze vyvolat jiskry, kterými se dá zapálit oheň, se až dodnes nezměnilo pranic. Křesáním se zapaloval oheň až do první poloviny devatenáctého století. Způsob se mechanizoval a upravil. Nebylo nutné sebou nosit kus pazourku, ocílku a choroš, jako troudník, k zachycování jisker. Křesadlo popisuje již pan Andersen ve své známé pohádce, a Ebenezer Scrooge, v animované verzi Vánoční koledy rozdělává oheň naprosto stejně. Tyto propriety si zaslouží popsat trochu podrobněji. Pazourek netřeba představovat. Je to forma křemene, která se dá štípat a lámat. První pracovní nástroje a zbraně člověka pocházely z pazourkových pecek. Ocílka, kousek uhlíkaté oceli, to už je záležitost novodobá. Kdysi se používal kousek pyritu, což je disulfid železnatý, který jiskřil při úderu naprosto spolehlivě. Choroš, to je houba, rostoucí na kmenech stromů, a nazývá se troudnatec kopytovitý.

    V Buštěhradě objevili pravěké sídliště se žárovými hroby

    Tak, jako u všech lidských vynálezů, došlo k úpravě a miniaturizaci křesadel díky armádě a zbraním. Křesadlové pušky se používaly ještě v osmnáctém století. Bylo třeba najít ještě pohodlnější metodu rozdělávání ohně. Na tu přišel anglický chemik John Walker v roce 1827. Pozor, s pánem, který začal vyrábět whisky, nemá nic společného. Jeho zápalky známe hlavně z westernů, kdy si sveřepí pistolníci zapalují sirku o podrážku boty. Ve filmu Limonádový Joe si ji Hogo Fogo zapálí o vousy pistolníka Grimpa. Tehdy to šlo, hlavička zápalky obsahovala bílý fosfor, který třením vzplane. Je to velmi nebezpečná látka, která musí být uchovávána pod vodou. O dvacet let později došlo k úpravě. Vznikly bezpečnostní zápalky, u kterých již muselo být škrtátko. O tento vynález se postaral frankfurtský chemik Rudolph Boettger. České země také nikdy nezaostávaly za světem. Výroba zápalek v jihočeské Sušici začala již roku 1839, a jistě znáte básničku K. H. Borovského, ve které se o nich píše. Po Češích je doma vždycky malý sled, ale všude jinde, naplňují svět. Muzikanty, jezdce, harfenice, ouředníky, sirky ze Sušice, najdeš všude hned.

    Na Hořovicku má bohatou tradici sirkařství. Přijďte se podívat do muzea

    Hlavičku zápalky tvoří směs chlorečnanu draselného (známý travex) sulfidu antimonitého, síry a jemného, skelného prachu, který má zvýšit tření o škrtátko. Škrtátko je tvořeno červeným fosforem. Škrtnutím se ve zlomku vteřiny změní na bílý, ten vzplane a zapálí hlavičku zápalky. Dřívko je nasyceno parafínem pro lepší hoření. V roce 2008 skončila výroba po 170 letech a naše rodinné stříbro se přestěhovalo do Indie. To však už je jiná historie.



    Nepřehlédněte