• Zprávy
  • Stalo se
  • Sport
  • Kultura
  • Ze společnosti
  • Zajímavosti
  • nezarazene
  • Pavla Beretová: Jakmile něco běží v televizi, okamžitě se to projeví

    27.8.2023
    Jan Januš

    V červenci se rozloučila s rolí Medy na Letní scéně Musea Kampa. „Zjistila jsem, že hrát skutečné lidi mě nesmírně baví. Lidský život je nejlepší drama, nejlépe napsaná hra,“ říká v našem rozhovoru, ve kterém se ale dostáváme i k její překvapivě dlouhé cestě Národním divadlem.

    Povídáme si o hraní klasiky, dojemném dárku od Vlasty Chramostové, zkoušení s Ivou Janžurovou a Václavem Postráneckým v prvním ročníku na DAMU nebo k popularitě, kterou jí přinesla role Emy Grodské v detektivní sérii Místo zločinu.

    Jaká byla derniéra?

    K derniérám mám zvláštní vztah, nejsem člověk, který si chce věci držet za každou cenu. Jsem s tím smířená, jeden příběh odejde a udělá se místo na další. Takhle to mám obecně, ale pokud jde o Medu, je mi to trošku líto. Hrát tenhle příběh mi dělalo strašně hezky. Bude se mi stýskat a říkám si, že se to třeba ještě někdy vrátí. Ale pravděpodobně to tak nebude, skutečně se loučíme.

    Medu hrály tři herečky, nejprve Tatiana Dyková, následně vy a Tereza Ramba, nakonec jste ji hrála už jen vy. Každá jste k té roli přistupovala jinak, co bylo typické pro vás?

    Každá Meda byla úplně jiná, hlavní herečka to představení táhne a dává mu charakter. Je to i tím, že my tři máme každá jiné aspekty osobnosti, které tam jsou více tematizované. Já jsem k Medě přistupovala spíš intuitivně, důležité pro mě bylo změkčování a lidskost. Meda Mládková byla bojovná, odvážná, občas neúprosná, docela tvrdá, aby dosáhla toho, čeho dosáhnout chtěla. A já jsem měla chuť tu tvrdost změkčit a osvětlit ji. Žádný člověk se nestane jen tak tvrdým, musí k tomu mít důvod.

    Studovala jste blíž život Medy Mládkové, nebo jste spíš interpretovala divadelní scénář?

    Je to legrační. Jsem totiž hodně intuitivní člověk, ale tady jsem všechno nastudovala, přečetla, měla jsem možnost se s paní Medou setkat. Všechno jsem do sebe nasála, ale pak to celé nějak vyplynulo. Zjistila jsem taky, že hrát skutečné lidi mě nesmírně baví. Lidský život je nejlepší drama, nejlépe napsaná hra. Do budoucna by mě bavilo jít cestou životopisného divadla, příběhy lidí stojí za to. Dotýká se to nás i diváků.

    Zároveň se ukazuje, jak jsou stále živé dějiny 20. století a jak ovlivňují současnost. Jaký máte vy vztah k historii? Zajímá vás? Bavil vás ve škole dějepis?

    Nejsem úplně historik, že bych se v tom vyžívala a pamatovala si data a přesné události. Ale zajímají mě lidské příběhy, přes ty se na historii napojuji. Možná je to povoláním, které dělám, jdu na to přes lidi a přes jejich životy. Baví mě zkoumat, v čem žili, jak to zvládli, co museli cítit, jak reagovali.

    Už 15 let jste v angažmá v Národním divadle. Jaké to tam teď je, s uměleckými šéfy Martinem Kukačkou a Lukášem Trpišovským?

    V Národním divadle jsem hostovala od prváku na DAMU, takže tam jsem skoro dvacet let. Na to, jak jsem tam dlouho, si připadám docela mladá (smích). Osobně to tam mám moc ráda, baví mě velké jeviště, mám ráda jeho budovy, baví mě potkávat se s rozmanitým souborem, v němž působí asi 45 lidí. Národní divadlo je ale zvláštní fenomén, který je pořád ne úplně uchopitelný. Co to vlastně Národní divadlo je? Pořád tu žije ten příběh, že jsme se na něj složili grošík ke grošíku, tak komu patří? Je naše, patří každému občanovi a každý si představuje, co je to Národní? Po té cestě to tak pozoruji, co se po nás vlastně chce a co třeba já považuji za dobré tam dělat. Podstatné je pro mě heslo předchozího vedení, že činohra není muzeum. Divadlo je živá forma, věci musí jít dopředu a musí se hýbat, nemá smysl je dělat jako před 30 lety. Ne, že bych k tomu neměla úctu, ale musíme jít dál, nerada se zasekávám v něčem, co umím. Jakmile to umím, raději to rozbiju a jdu zase hledat něco jiného. Po celou tu dobu se mi to zatím dařilo a uvidím, co bude dál. Klukům každopádně držím palce, aby se jim zase podařilo pootočit to kormidlo, kam chtějí oni.

    Také jste hrála ve Spalovači mrtvol, roli, kterou ve filmu ztvárnila Vlasta Chramostová. Bylo to zavazující?

    Na začátku jsem z toho stres měla, ježišmarjá, vždyť to hrála Vlasta (smích). Ale pak jsem na to zapomněla, to je tak vždycky. Inscenace Honzy Mikuláška byla ale úplně jiná než film, už tím, že Kopfringla hrál Martin Pechlát, což je úplně jiný typ než Rudolf Hrušínský, ale zase více odpovídá předloze Ladislava Fukse. Takže možnost přiblížit se tam Vlastě ani nebyla. Bylo ale moc hezké, že před premiérou za mnou Vlasta přišla do šatny, popřála mi zlom vaz a done-
    sla mi dárek, svou starou hereckou šperkovnici, ve které měla šperky, které používala na jevišti. Říkala mi, na, já už to nebudu potřebovat. To mě dojalo. Seděla pak v první řadě, upřímně si myslím, že se jí ta inscenace nemohla líbit, ale hrozně nám fandila. Byla úžasná.

    Jaké pro vás vlastně bylo tohle setkání s hereckými legendami, když jste se do Národního divadla dostala už na škole?

    Zpětně to nechápu. Ta cesta pro mě byla tak strašně rychlá… Přijela jsem z Ostravy a v prváku jsem tu nasedla na kolotoč, který mě někam vyhodil. Ani jsem neměla čas si uvědomit, co se to děje. Když jsem pak stála na zkušebně s Ivou Janžurovou a Vaškem Postráneckým, jen jsem kolem sebe koukala, byla jsem trdlo, bylo mi jednadvacet… A jen jsem věděla, že chci obstát a nechci je zklamat. Takže jsem byla v té práci až urputná. Za to, že jsem tam byla a že jsem měla možnost s nimi hrát, jsem ale strašně vděčná. Nebo s panem Lukavským… A mám je všechny moc ráda, byli na mě moc hodní.

    Takže to, jak si dřív někteří herci stěžovali, že Národní divadlo bylo rozdělené na starší generaci a na ty nově příchozí, které alespoň někteří z té starší generace moc nebrali, už neplatilo?

    Já už jsem to nezažila. Slyšela jsem to o hodně lidech vykládat, i třeba o těch, které jsem měla ráda a chovali se ke mně slušně. Myslím, že tahle nálada byla spojená ještě s minulým režimem, že se tam hrály ještě jiné hry, ne jenom mladší a starší, ale kdo byl ve straně, kdo nebyl, kdo spolupracoval, kdo nespolupracoval… Že to bylo složitější. Myslím, že ty střety ze začátku 90. let byly ještě částečně politické a společenské. To už ale skončilo.

    Jak vás baví načítat audioknihy? Třeba Rosemary má dětátko?

    Moc, ale je to náročná a vyčerpávající disciplína. Neumím dělat věci napůl, zabírá mi to tak hodně času. A tak si vybírám, čekám na knihu, která mě zaujme. Jednou se mi stalo, že mě to nebavilo, nebo to téma mě nezaujalo, a bylo to úmorné, úmorné! Když mě to ale čapne, tak to miluju. Dělám to tak docela málo, ale herce, kteří to dělají pravidelně, třeba Igora Bareše nebo Martina Preisse, obdivuju. Dělají to tak dobře, jsou vynikající!

    Nemůžeme také opomenout seriál Místo zločinu Ostrava, ve kterém hrajete hlavní roli. Koukají po vás teď víc lidé?

    Hrozně! To je vždycky strašně srandovní, že jakmile něco běží v televizi, okamžitě se to projeví. Všude teď kolem sebe slyším Ema Grodská! Ale není to nepříjemné. Byla to krásná spolupráce, i když náročná, točila jsem třeba 20 dnů v měsíci a pořád jezdila mezi Ostravou a Prahou, což bylo vyčerpávající. Tehdy jsem poprvé vzala hlavní roli v seriálu a mohla jsem se vrátit domů, takže mě to natáčení moc bavilo. Celá ta série Místo zločinu je skvěle vymyšlená, tím jak se lokalizuje do jednotlivých krajů. Vlastně bych si zase něco takového švihla…

    Zdroj: A 11



    Nepřehlédněte