Nechala jste se slyšet, že máte z filmu Dívka na koštěti trošku komplex. Že si připadáte, že byste klidně mohla po Saxaně umřít a nic by se nestalo.
Já jsem to jenom tak napsala, když jsem si psala životopis. To byl takový náhlý nápad, ale chytl se, koukám. Je fakt, že nic lepšího jsem asi neudělala.
Jak se vám celé ty roky žije ve stínu Saxany?
Bylo období, kdy o Saxaně vůbec nebyla řeč, protože teprve až po revoluci se začaly ty úspěšné filmy „točit“, aby se hýbal kšeft. Ale v minulém režimu byla premiéra, kde tedy byl „narvaný“ Blaník a mělo to maximální návštěvnost, ale pak se to nepromítalo každý rok, takže ani diváci na koncertě neočekávali, že bych měla zazpívat Saxanu. Dneska už to nejde. Tou už začínám, abych na ni nezapomněla.
Vy jste si tuto píseň ve filmu prosadila, i když původně neměla být jeho součástí. Jak vás to napadlo?
Měla jsem partnera, který byl současně manažerem mé skupiny, a ono mu to docela dobře manažersky uvažovalo. Říkal: „Hele, ty jsi zpěvačka, měla bys tam mít nějakou písničku.“ A proto se ta písnička dělala tak strašně narychlo, ale povedla se, protože to dělal takový trošku jazzman.
Často si říkám, že kdybychom v té době byli víc otevření světu, možná by to byl první Harry Potter. Nenapadá vás to někdy?
To už hodně lidí napadlo, že ta témata jsou velmi podobná, a kdoví, jestli oni to neviděli.
Já jsem někde četla, že Rowlingová váš film zná a že se možná něčím trošku inspirovala.
No, ono se malinko vždycky krade, ve všech oborech, tedy i v malířství i ve zpívání. Všude se trošičku může člověk, a je to i povolený, inspirovat něčím, co je pro něj zajímavé téma.
Autoři Saxany, geniální dvojice Václav Vorlíček a Miloš Macourek, ale i herci a další tvůrci filmu, si podle mě, vzhledem k době a panující normalizaci, ve filmu našli jakýsi únik. Že na ně nikdo v té zemi kouzel nemohl…
To jsem si už taky několikrát říkala – že film měl úspěch právě kvůli tomu, že to nebyla taková echt pohádka, ale že se to tam míchalo s naším světem a děly se tam různé věci. Ale prošlo to. A myslím, že diváci spodní tón těch kouzel vnímali.
Třeba se tam objevila reinkarnace…
Mám pocit, že to jim možná trochu uniklo.
A vy na ni věříte?
Já tiše doufám, že reinkarnace je. Jen se bojím, že jak to mají Indové, aby se ze mě vzhledem k mému ne zcela dokonalému životu nestala třeba želva. Oni můžou i do zvířátka. Já miluju zvířátka a pozor, takového hezkého, bílého novofundlanďáka bych si v tom dalším životě klidně střihla… Mám pocit, že energie se neztrácí, jen o tom málo víme, ale ti, kteří se tím zabývají, mě už trošku přesvědčili, že ať nezoufám, že se ještě převtělím. Já maso z tohohle důvodu – a zvlášť ne mláďata, když si představím, jak ho kvůli mně, abych to měla na talíři, zabijí, malého beránka nebo králíčka – nemůžu.
Když jsme u těch mláďátek, tak vím, že jste vzorná babička – máte vnučku Olivii Coco. Jak přišla ke svému jménu?
Když paní doktorka oznamovala šťastné dvojici, mojí dceři a jejímu partnerovi, že je to holčička, tak si ten její Pepe všiml, že paní doktorka voní, on tomu hrozně rozumí, vždycky mi dává k Vánocům nádherné parfémy, a on jí řekl: „Vy voníte Chanelem.“ A ona mu řekla, že to je Coco, a když zavřeli dveře, dcera řekla: „A co kdyby se jmenovala Coco?“ Já jsem si říkala: „Hernajs, to je divný jméno!“ Není to v kalendáři a je to trochu legrační, ale teď se mi už líbí.
A jak se to líbí jí?
Ona má k tomu ještě to Olivie, takže ve škole si ze začátku pro jistotu nechala říkat Olivie, než se přišlo na to, že je taky Coco. Ale teď už je na to pyšná, protože ona je taky umělkyně. Dabuje i zpívá. Nazpívala docela těžký americký muzikál a já jsem byla úplně u vytržení, co se nám to do rodiny dostalo. Takže ona asi půjde, chuděra, touhle cestou, která je nejistá, ale asi ji to bude hodně bavit.
Tou chuděrou myslíte různá úskalí vaší profese?
Proto jsem se rozhodla být víc zpěvačkou než herečkou, protože to je o malinko svobodnější – zpěvák si může zpívat svoje písničky, oblíkat svoje hadříky a může se rozhodnout, že někde vystoupí, nebo nevystoupí. Herec to má těžší, kdežto zpěvačka je víc za sebe.
Kdysi jste absolvovala „rodinný podnik“ s vaším bratrancem, Vlastimilem Brodským…
Ano. Ale jezdila jsem i s Kopeckým a Horníčkem. Já jsem zazpívala písničku s kytarou a oni mluvili. To byla krásná doba, protože jsem si všechny tyhlety „báječný starý mužský“ užila.
Skvělý vztah máte i se svým „mužským“. Uvařila jste mu nějaký elixír lásky? V čem je tajemství hezkého vztahu?
Některá tajemství hezkých vztahů jsou víc mediální, v tom, že se tak prezentují. A já tomu rozumím, také bych nechtěla navenek vysílat signály, že jsem nešťastná a co ten můj dělá. Musím si dávat pozor, protože jsem prostořeká, a když mluvím o svém manželovi, tak mi občas něco ujede.
Co třeba?
Třeba má troje nové boty, krásné, kožené. A vezme si okopané kecky a k tomu červenou vestu a pod ní černobílý svetr. Já jsem zoufalá, já to nemám ráda, ale na něm jo, já už jsem mu odpustila, že ho nezajímá, co má na sobě. Potom myslím, že zvířata jsou přede mnou – pes a kočka. Aspoň s nimi mluví něžněji. Já už jsem pro něj za těch 20 let taková věcná. Ale myslím, že jsme se sešli dobře, protože stručně řečeno: má mě rád, neodmlouvá moc, umí uvařit, vynáší koše a všechno za mě platí. Myslím, že se máme strašně rádi, a představa, že bych ho neměla, mě v tomhle věku děsí.
Vy jste se potkali až docela ve zralém věku…
Ano, pozdní láska. Já nevím, čím to bylo. Když jsem ho spatřila poprvé ve zkušebně, stál tam takový kluk a hrál na kytaru. Takový statný kudrnáč, ani ne můj typ, ale já jsem z něj nemohla spustit oči. A on se u tý kytary tak sexy vlnil. Bylo to na první pohled. Pak šel čas a my jsme spolu hráli v kapele a po nějaké době se to zase objevilo a zjistila jsem, že on to má taky, a jednou jsem se k němu přilísla a už to bylo.
Jak to děláte, že vypadáte tak skvěle, když je vám tolik, kolik je vám let?
Je mi 73, to nemusíme tajit. Zásobuji osobu zevnitř – hodně chodím na různé přednášky, minule jsem byla na panu Kostkovi, ten starý pán byl rozkošný, ale já se zajímám o spoustu oborů. Z architektury jsem chodila například na Lukeše a ten nás vodil po Praze a ukazoval nám domy. Jsem takový všežrout informací, výstavy, všecko tohle miluju, takže krmit dušičku, sebe krmit málo a víc se hýbat.
Když mluvíte o krmení dušičky, máme teď novou televizi A 11. Jaký máte vztah k televizím a co byste nám popřála do vysílání?
Já mám televizi ráda, protože to jsou správné informace. Vždycky, když tam někdo sedí, můžu si po deseti minutách říct, to je ale blbec, anebo chlap má pravdu a dobře mluví. To všechno ta televize odhaluje. To je bomba! A popřála bych vám, aby sem chodili lidi, kteří jsou inspirativní a vzdělaní v oboru, ve kterém se my, civilové, nevyznáme, a trošku nám ho přiblíží, ať se z televize můžeme dozvídat nové věci.
Petra Černocká
Narodila se 24. listopadu 1949 v Praze.
Česká zpěvačka a herečka, sestra diskžokeje Pavla Černockého a sestřenice Vlastimila Brodského. Jejím manželem je její jevištní partner, hudebník a kytarista Jiří Pracný. Její dcera Barbora Vaculíková vystupuje se skupinou Yellow Sisters nebo samostatně pod pseudonymem Diva Baara. Zpěvu a herectví se věnuje i její vnučka Olivia Coco.
Proslavila se hlavní rolí v kultovní komedii Dívka na koštěti, ve které ztvárnila mladou čarodějku Saxanu.
