V letech 1868 až 1880 odešlo z tehdejšího Rakouska-Uherska do carského Ruska téměř 16 tisíc Čechů, kteří tam šli hledat své štěstí. V českých zemích tehdy panovaly těžké podmínky a šířily se zvěsti o prosperitě v Rusku, kde bylo velké množství nevyužité zemědělské půdy. Příběhy Volyňských Čechů končí po druhé světové válce, kdy byli navráceni zpět do své vlasti.
Carská vláda lákala ve druhé polovině 19. století nové přistěhovalce na řadu výhod, jako například právo na koupi levné půdy a zakládání výrobních podniků, právo na národní školství, na vlastní samosprávu a náboženskou svobodu. Nově přistěhovalí pak byli i osvobozeni od placení daní a to na celých 20 let. Většina Čechů se usadila ve Volyňských újezdech Rovno, Dubno, Luck nebo Žitomir a založila i vlastní vesnice jako například Český Boratín, Český Malín nebo Český Straklov.
Zpět do Československa se potomci českých vystěhovalců začali vracet po druhé světové válce. Už v květnu 1945 přišlo do Prahy v řadách 1. čs. armádního sboru na 3900 volyňských Čechů. Většina z nich se rozhodla zůstat v ČSR na základě příslibů svého někdejšího velitele a nyní ministra národní obrany Ludvíka Svobody i prezidenta Beneše. Předpokládali, že za nimi budou moci brzy přijet jejich rodiny, ale i další volyňští spoluobčané. Chtěli se usídlit v pohraničí, zejména v oblasti severozápadních Čech. Jejich usidlování však od počátku naráželo na objektivní problémy, přestože vláda měla zájem na jeho urychlení a dokončení.
Na volyňské Čechy doléhala nejistota, kdy a jak se uskuteční reemigrace jejich příbuzných. Volyňští krajané totiž chtěli osídlit větší územní celky, což však ve většině případů nebylo možné.
Iniciativa k jejich cestě do vlasti vzešla od ministerstva národní obrany. Už v červnu 1945 začalo oficiální jednání o přesídlení volyňských Čechů ze Sovětského svazu, a to u příležitosti odstoupení Podkarpatské Rusi. Ovšem, sovětská vláda oznámila až v prosinci, že přizná sovětským občanům české a slovenské národnosti žijícím na Volyni právo přednostní volby pro československé státní občanství i přesídlení do ČSR.
V únoru 1946 naše vláda připravila reemigrační smlouvu, ale sovětská strana odpověděla až na počátku června a teprve 10. července 1946 došlo v Moskvě k podpisu smlouvy o oboustranném právu opce a přesídlení založeném na principu dobrovolnosti. Ještě 14. října 1946 smíšená čs.-sovětská komise pro reemigraci podepsala instrukce o realizaci dohody. Průtahy ze strany sovětských bezpečnostních složek však umožnily začít přesídlovací akci na Volyni až koncem listopadu 1946.
O československé státní občanství požádalo na počátku roku 1947 přes 10 500 rodin a přes 34 000 osob, kterým bylo v průběhu února 1947 vydáno opční osvědčení. To se pro ně stalo řádným a definitivním průkazem o československém státním občanství. První transport volyňských Čechů směřoval kromě Žatecka na Litoměřicko a Šumpersko.
