Jiří Vodička: Rodí se u nás poměrně velké množství výrazných talentů

V Praze 6 našel před časem domov houslový virtuos Jiří Vodička. Také jeho svět otočil pandemický rok vzhůru nohama, připravil ho o možnost přímého kontaktu s posluchači. I když koncerty streamuje, věří, že brzy zase bude moci přímo v sálech sledovat, jak hudba v posluchačích vzbuzuje emoce a přináší jim radost. 

Jak dlouho jste už nestál na podiu?

Je to rok, co se protipandemická opatření stala pro umění zdí. Sólově jsem měl možnost vystupovat v létě a krátce na začátku této sezony, to byly koncerty pro živé publikum. Od té doby jsou koncerty pouze streamované a bez diváků. Hlavně tedy s Českou filharmonií. S tou jsem také byl na jediném zahraničním zájezdu, a to těsně před uzavřením všeho v říjnu. Hráli jsme ve Vídni, v Musikvereinu.

Ptát se, zda vám koncertování a hraní před publikem chybí, je asi zbytečné, ale co vám na tom, že nemůžete hrát, schází nejvíc?

Chybí mi vystupování před lidmi, plné sály, úsměvy, kterými vám posluchači děkují za to, že jste jim rozsvítili den. Je to něco, co je nenahraditelné a hrozně mi to schází, protože živé publikum je motor, který nás hudebníky žene dopředu. I když máme v dnešní době možnost streamovat koncerty on-line, není to ono. Když přijdete do tichého sálu, nikdo nezatleská, nikdo nic neočekává, nikdo vám nepoděkuje, s nikým nemůžete být v kontaktu na pódiu při hraní, nemůžete hodit okem do sálu a vidět emoce lidí, které v nich hudba způsobuje, je vám z toho smutno a mnohem hůř se hraje.

Budete mít, až se opět budete moci postavit před publikum, trému? A vůbec – trpíte trémou?

Tréma, byť je individuální, je nedílnou součástí každého umělce, protože bez ní bychom nemohli výkon vyšponovat nad rámec svých normálních běžných dní, kdy se připravujeme doma a cvičíme. Bez trémy bychom určitě nepodali takový výkon, jaký bychom si přáli. Na druhou stranu může být tréma i nebezpečná. Příliš rychlý tep může být zkázou pro dobrý výsledek. Všechno je to o tom, jak moc člověka zasáhne. Já osobně mám trému podle významu koncertu. Pokud hraji například koncert s filharmonií do televize, s publikem a ještě se na něj dívají desítky tisíc lidí doma, je to na psychiku velice náročné. Koncentrujete se na jeden bod několik měsíců a najednou nastane, a vy nemůžete udělat krok zpátky, nemůžete utéct, je to výzva, se kterou se musíte porvat.

Jana Plaňanská: Zvířata, která máme, by bez naší pomoci neměla šanci na nový domov

K vaší práci patří cestování…Kde jste byl nejdál? A kde se vám nejlépe a kde naopak nejhůře hrálo a proč?

Cestování je nedílnou součástí života každého muzikanta. Je pravda, že ne všechny cesty pro mě v životě byly příjemné. Obzvláště na začátku mé kariéry to byl velký stres. Vzpomínám si na svou první velkou cestu – bylo mi šestnáct a letěl jsem sám do Číny. V době, kdy neexistovaly elektronické letenky, poštou mi tenkrát přišel rezervační lístek na letenku. Musel jsem přestupovat v Paříži, kde jsem se ztratil, a v Pekingu, kde skoro nikdo nemluvil anglicky. Bál jsem se, abych trefil, nevěděl jsem, jak to funguje, bylo mi místy až do breku. Také vždycky doufáte, že vám v pořádku dorazí kufry s koncertním oblečením. Když nedorazí, hrajete na koncertě v civilu, pokud neseženete rychle jiné koncertní oblečení. Tuhle krásnou zkušenost mám z Číny a Jižní Ameriky. Po letech létání po celém světě už jsem víc v klidu, ono to vždycky nějak dopadne.

A kam byste se rád vrátil, ať už pracovně nebo soukromě?

Nádherným zážitkem pro mě byly třeba koncerty v Thajsku s Bangkokskou filharmonií. Hrál jsem s nimi v posledních letech dvakrát a bylo to krásné. Nikdy jsem ale v Thajsku nebyl na dovolené, rád bych tuto zemi poznal blíže. Také se vždycky těším na New York, i když jsem tam byl už mnohokrát, vždy mě to město neuvěřitelně nabije. Stejně tak mám moc rád západní pobřeží severní Ameriky. Velkým zážitkem pro mě byla i Jižní Amerika, hlavně pak jižní část Brazílie, kterou jsem si zamiloval. Je tam krásná příroda a milí lidé, tam bych se také rád vrátil. Je nesmírně zajímavé cestovat a hrát pro různé kultury. Je úžasné vidět různé reakce lidí.

Jak se s nástrojem cestuje, potřebuje nějaké speciální zacházení, péči?

Mám nástroj z dílny italskéhohouslaře Josepha Gagliana z ro -ku 1774. Musím tedy dávat velký pozor a neberu ho s sebou úplně všude. Země, kde je vysoká vlhkost nebo výkyvy teplot, například Jižní Amerika, nástrojům ubližují, housle se můžou rozlepit. Stejně tak je problém třeba Japonsko. V létě venku horko a vlhko, a když vstoupíte do sálu, tak tam je osmnáct stupňů a sucho. V takovém případě je obrovské riziko prasknutí horní nebo spodní desky houslí. Přece jenom je to dřevo staré více než 300 let. V takovýchto případech vždy zvažuji, zda nevzít jiný, méně hodnotný nástroj.

Ondřej Gregor Brzobohatý: Jsem jak dítě, které vpustíte do lunaparku. Chci zkusit všechno a nikdy nemám dost

A stalo se vám někdy, že jste housle ztratil?

Zaplaťpánbůh ne. Nástroj se v průběhu let stane vaší nedílnou součástí, je to jako mít další část těla. Nosíte ho dennodenně na zádech, zvyknete si na to. Naopak dost dlouho trvá odvyknout si a nemít tik, že najednou na rameni nic nemáte. Jednou jedinkrát se mi stalo, když jsem byl ještě dítě, že jsem housle zapomněl u paní učitelky na stolku. Když jsem přišel domů, podal jsem ve dveřích futrál mámě a jí přišlo zvláštní, že je nějaký lehký. Futrál jsem ale měl, takže nevím, jestli se to počítá.

A jakou péči potřebují vaše ruce? Vím třeba o tom, že trumpetisté si musejí dávat velký pozor na zuby…

Ruce jsou pro houslisty jejich nástroj. Věci jako třeba zatloukání hřebíků musím dělat s velkou opatrností. A od malička jsem měl zakázány míčové hry, bruslení, lyžování. Tam všude je velké riziko úrazu rukou.

Měl jste někdy chuť dělat něco jiného než se věnovat hudbě?

Těch momentů, kdy jsem chtěl housle opustit, bylo několik. Zvláště, když jsem něco cvičil a dlouho mi to nešlo. Moje práce vyžaduje spoustu trpělivosti, kterou nemám, chci mít všechno hned. Mým koníčkem vždy bylo video a díky pandemii se pouhý zájem rozvinul v založení nahrávací společnosti. Původní myšlenka byla taková, že pro své fanoušky natočím domácí koncerty, když nemůžou na ty živé. Teď máme za sebou nahrávání celého festivalu Struny dětem, produkci pro stipendijní program Men Art a před sebou další projekty. Mám z toho ohromnou radost. Housle pro mě ale zůstávají na prvním místě, jsou mou součástí a není příjemné, když vám někdo takhle vezme možnost dělat to, na čem pracujete celý život.

Pokud se nepletu, hrajete na housle od velmi nízkého věku, konkrétně od šesti let. Jak jste se k hudbě dostal? A byly chvíle, kdy jste s hraním chtěl „seknout“?

Ano, začal jsem v šesti letech. K hudbě jsem se dostal díky rodině. Můj otec je skvělý kytarista, ačkoliv ke klasice má daleko, hraje rock. A strýc hraje ve Zlíně ve filharmonii na příčnou flétnu. Jako dítě jsem zároveň dělal latinskoamerické tance a ve svých dvanácti letech jsem se musel rozhodnout, zda budu tančit nebo hrát – obojí nešlo časově zvládat. Rozhodl jsem se pro hraní.

Petra Syrová: Mám ráda procházky po svazích Šáreckého údolí

A hrajete i na jiný hudební nástroj?

Chvíli jsem se pokoušel na klavír, především proto, abych měl nějaké základy. Chodil jsem na pár hodin na konzervatoř, takže něco na něj zahraji.

Platí podle vás stále pořekadlo „Co Čech, to muzikant“?

Nevím, jestli úplně platí, co Čech, to muzikant. Rozhodně ale platí to, že česká hudební škola je na špičkové úrovni a rodí se u nás poměrně velké množství výrazných talentů, které získávají v průběhu života jméno i v zahraničí. Vzhledem k tomu, že jsme desetimilionový národ, tak ten počet je talentů unikum. Máme tu většinou osvícené pedagogy a osobnosti, projekty, které dokáží při hledání talentů pomoci a umí vychovat světové osobnosti.

Mluvili jsme o tom, kde se vám dobře hrálo. Má Praha nebo Česko obecně nějaké výborné koncertní prostory?

V současnosti je mým koncertním domovským sálem Rudolfinum. Pro orchestr hlavního města Prahy FOK je to Obecní dům. Tyto dva sály jsou u nás unikátní a jediné. Díky své historii, architektuře a vyzařování jsou mimořádné. Já osobně mám rád koncertní sály v Japonsku, které kvalitně pojmou repertoár od komorního až po největší orchestrální obsazení. U nás je problém s většími díly, například u Mahlera už narážíme na technické možnosti, nedostatečný prostor a limitující akustiku sálu. Jsem moc rád, že se o této problematice mluví. Líbí se mi nadšení a projekt na nový koncertní sál v Ostravě pro Janáčkovu filharmonii. Zázemí je pro každý orchestr alfou a omegou.

Praha plánuje výstavbu špičkového koncertního sálu Vltavské filharmonie v pražských Holešovicích. Znáte ten projekt a těšíte se na nový sál?

Nový koncertní sál je pro nás i pro všechny ostatní orchestry důležitý. Moderní sál potřebujeme, protože ne všechny projekty se hodí pro Rudolfinum. Nový koncertní sál na Vltavské velice vítám a držím nám všem hudebníkům palce, ať tento projekt dojde do zdárného konce.

Hrál jste s řadou významných hudebních těles, které spolupráce si nejvíc vážíte?

Samozřejmě si vážím České filharmonie, kde působím jako koncertní mistr a občas zde hraji jako sólista. Velmi si vážím práce s Janáčkovou filharmonií, která mi dala možnost už jako malému klukovi získávat zkušenosti. Měl jsem možnost spolupracovat a spolupracuji s celou řadou zahraničních orchestrů, ke kterým se pravidelně vracím například v Německu, Číně, Jižní Americe či Kataru. K takovým tělesům ovšem patří i světoví dirigenti a mezi takové se řadil pan šéfdirigent České filharmonie Jiří Bělohlávek, se kterým jsme si byli velmi blízcí, také mi velmi pomohl. Ale těch jmen, které jsem měl tu čest umělecky poznat na pódiu, je celá řada.

Máte nějaký profesní cíl nebo sen?

Můj profesní cíl je v tuto chvíli velmi prostý. Mít možnost i nadále hrát pro lidi. Hudba bez publika není ono a můj sen je pokračovat v tom, co jsem od svých šesti let budoval. Moje práce mě naplňuje a vidím v ní smysl. Živá kultura, a to nejenom hudba, ale i výstavy, divadla a další, povznáší. Chci toho být součástí, a i nadále moci hudbou oslovovat publikum, vzbouzet emoce, přinášet radost.

Dnes, 12:17
Spolek Občané Prahy 1 protestuje proti výstavbě čtyřpatrového proskleného obchodního domu na náměstí Miloše Formana...
Dnes, 08:18
V Praze bylo ke konci loňského roku hlášeno 90 183 psů, tedy o 4150 více...
Včera, 14:22
Komerční článek
SMART REGION CHCETE SE ZVIDITELNIT NEBO PROPAGOVAT SVÉ PRODUKTY V REGIONECH ČR​? Nabízíme Vám Reklamní...
Včera, 14:22
Život v metropoli se neustále zdražuje. Ceny potravin, služeb nebo nájmů jsou nad republikovým průměrem...
3.8.2021
Pražská zoo plánuje investovat zhruba 81 milionů korun do ubikací a výběhů pro velbloudy, voliéry...
3.8.2021
Na hlavních komunikacích v Praze v rámci letošní stavební sezóny probíhá a bude ještě probíhat...
2.8.2021
Transfuzní oddělení Zbraslav (Všeobecné fakultní nemocnice Praha 2) hledá dobrovolné dárce krve, mimo jiné kvůli...
2.8.2021
Po devíti letech se v pražské zoologické zahradě narodilo další mládě velblouda dvouhrbého domácího. Pražské...
2.8.2021
Celý týden zaměstnávala pražské hasiče likvidace následků požáru skladu drogistického zboží v pražské Uhříněvsi minulou neděli....
2.8.2021
Od neděle 1. srpna jezdí řidiči po D1 v úseku Mirošovice – Hvězdonice bez omezení...
30.7.2021
Na dlouhodobě chátrající budovu nádraží Vyšehrad v Praze byla uvalena exekuce a patrně půjde do...
Reklama