Marka Míková: Když se dítě směje, tak se uzdravuje rychleji

Spolek Loutky v nemocnici již 15 let ulehčuje dětem v nemocnicích a léčebnách pobyt a divadelními představeními, scénkami a písničkami se jim snaží vykouzlit úsměv na tváři. Zakladatelka spolku, bývalá Růženka ze slavné pohádky Jak se budí princezny, Marka Míková to považuje za malý zázrak.

FOTO: Marka Míková

Marka Míková - Loutky v nemocniciMarka Míková - Marka MíkováMarka Míková - Loutky v nemocniciMarka Míková - Loutky v nemocnici

Co vás na vaší práci nejvíc baví?

Nejkrásnější na tom všem je, když vidíte, jak umění nebo hra s loutkou pomáhá. Přijdete na oddělení a hrajete nějakou improvizaci, snažíte se vcítit do malého pacienta naproti a najednou vidíte, jak zapomene na svoje momentální trápení, špatnou náladu nebo bolesti a jak se směje. Ta loutka ho rozesměje, protože většinou je menší, je legrační, tak se dítě začne usmívat a začne si hrát, a tím nastartuje proces uzdravování. A to je takový maličký zázrak, kterého je člověk přítomen, a to si zpětně odnáší domů jako velikánskou radost.

 

A co je na tom naopak nejobtížnější?

Někdy najít odvahu vejít někam, kde je vidět, že tam bojují s těžkou nemocí, že jsou hodně smutní. Překonat ostych z toho, že děláme něco maličko nepatřičného – že přicházíme do míst, kde mají být hlavně doktoři. A my tam najednou vtrhneme s loutkami a hudebními nástroji. To znamená překonat tuhle první bariéru. Ale jinak já se na to moc těším. Nevnímám to jako těžkou práci. Spíš radostnou.

 

Jaká představení máte?

Máme jich hodně. Snažíme se to rozlišit podle věku dětí, pak samozřejmě podle druhu onemocnění, protože třeba na psychiatrii hrajeme něco úplně jiného než třeba na pediatrii, kde děti jsou jenom krátce. Velkou roli také hraje doba onemocnění. Když je tam to dítě dlouho, tak ty věci, které hrajeme, už zná, a musíme přinést další, nové, nebo ho povzbudit, aby hrálo s námi. A samozřejmě podle věku začínáme pohádkami nebo říkankami, a končíme představeními, jako je například Bílá velryba nebo Mauglí či Prodaná nevěsta.

 

Jak se liší představení pro děti na psychiatrii a třeba na té pediatrii? Jak na vás reagují mentálně nemocné děti?

Ony jsou hned rády, že přichází někdo zvenku. Že nejsme terapeuti, nebudeme je zkoumat, že jsme přišli jenom zahrát a přinést hezkou, jinou náladu, než na kterou tam jsou zvyklé v obyčejném režimu. A většinou jsou velice vděčné, že s nimi zacházíme jako s normálními lidmi, že je nešoupeme do nějaké „tabuizované“ kategorie, ale že je bereme jako normální publikum. Častokrát se tam stává, že se děti zapojí a chtějí změnit děj. Protože třeba něco řeší. Vždycky mi vytane vzpomínka na Zlatou rybku, kdy vlastně rybářka je tím, kdo zavinil, že nakonec nemají nic, protože pořád chtěla víc a víc. Tak ta pohádka stojí. Ale ty holky tenkrát byly rozhodnuté, že takhle to prostě není. Že on má taky svojí vinu, protože jí měl říct, že nesmí být taková. A tak urputně na tom trvaly, že jsme to prostě změnit museli. Nakonec jsme dospěli k tomu, že oba mají svůj díl viny, což je vlastně velice moudré a krásné. Nebo máme příběh o Emilovi, kterému všichni od dětství říkali, jak ke ošklivý a hloupý, divný, trapný. Měl takové nálepky, co si nosil v batohu, a ty děti, oni vědí, že tohle se jim děje také. A když na konci přiletí takový papoušek a roztrhá všechny nálepky na kusy, tak to je taková katarze, vždycky to hrajeme hrozně rádi. A pak už představení končí. Jenže děti chtěly Emilovi napsat do batůžku dobré věci. A tak psaly: „Jsi krásný, jsi dobrý, chytrý…“ Takové silné věci se občas stávají.

 

Můžete představit svůj tým?

Nás je teď pětadvacet, jsou mezi námi herci, loutkoherci, muzikanti, máme jednu psychoterapeutku, Hanku Řepovou. Vždy se chodí po dvojici a většinou jde jeden muzikant a ten druhý hlavně herec nebo loutkoherec. Všichni jsme přátelé, snažíme se o takový úzký kontakt mezi sebou, abychom byli skoro jako rodina, která si může sdělovat zážitky z návštěv.

 

Váš spolek sídlí na Praze 4. Jaký máte k této městské části vztah? Co tu máte nejraději?

Máme zde úžasnou zkušebnu a zároveň prostor, kde můžeme ukládat loutky. Zvláště teď, v době koronavirové epidemie jsme tento prostor velmi ocenili. Vznikala tu letošní inscenace Dům vzpomínek a natočili jsme několik představení, aby nás děti mohly sledovat alespoň virtuálně. Jinak je skvělé, že prostor je v dosahu metra a zároveň blizoučko Krčského lesa.

 

Jak vypadají vaše vystoupení? Co to obnáší?

Většinou si ti dva zavolají a domluví se, co budou hrát. Co vezmou za pohádku nebo za příběh, podle toho, co se dá už očekávat, kam jdou. Sejdou se před nemocnicí a oblečou se do speciálních obleků. V současné době si vezmou samozřejmě respirátor a pak se vydají na oddělní, a tam podle pokynů sestřiček buď děti můžou do herny, kde se může odehrát větší představení, ale teď za covidu to samozřejmě nejde, takže se navštěvují děti individuálně po pokojích. Přizpůsobujeme se věku dítěte a jeho zdravotnímu stavu a hrajeme spíše kratší scénky. A samozřejmě mezi všemi pokoji se desinfikují ruce, všechny hudební nástroje i chrastidla.

 

Jak se na vaší práci projevují omezení kvůli koronaviru?

Každá nemocnice má svého hlavního hygienika, který rozhodne, jestli tam můžeme, nebo ne. Nám zůstala teď už jenom Praha – motolská nemocnice, vinohradská, na Bulovce a na Karlově náměstí, také teď budeme moct i do Bohnic na psychiatrii – a Brno. Ostatní krajské nemocnice po republice nás teď nepouštějí. Je to hodně omezené, ale jsme vděční, že můžeme alespoň sem a opravdu se snažíme všechno dodržovat, takže zatím díky Bohu nikdo z nás neonemocněl.

 

Co si myslíte, že vás čeká v nemocnicích letos?

Věřím, že se to bude uvolňovat. To naše hraní opravdu pomáhá a doktoři i sestřičky to vědí, že když je dítě dobře naladěné a když se těší nebo když se směje, tak se rychleji uzdravuje. Sestry nás vždycky vítají a jsou šťastné, že nás zase vidí. A děcka tuplem. Ty říkají: „Jé, jé, zase jsou tady ty veselí lidi! To bude určitě zas všechno brzy dobrý!“

 

Marka Míková

Rodačka z Českých Budějovic

Vystudovala dramaturgie a režii na loutkářské fakultě DAMU, pracovala v Divadle Minor jako dramaturgyně, scénáristka a režisérka a moderovala v rádiu Limonádový Joe.

Hrála na klavír a na baskytaru v hudební skupině Dybuk, později přejmenované Zuby Nehty.

Je autorkou několika knih pro děti, za některé byla v letech 2008 (Knihafoss), 2010 (JO537), 2013 (Mrakodrapy) a 2015 (Škvíry) nominována na literární cenu Magnesia Litera.

Má čtyři děti.

Dnes, 04:00
Magistrát představil podobu nové lávky, která přes Bělehradskou ulici spojí ulice Wenzigovu a U Zvonařky....
Včera, 19:08
Pražští policisté se dnes zatím nesetkali se závažným prohřeškem proti novým protiepidemickým opatřením. Nikomu nedali...
Včera, 15:03
Komerční článek
SMART REGION CHCETE SE ZVIDITELNIT NEBO PROPAGOVAT SVÉ PRODUKTY V REGIONECH ČR​? Nabízíme Vám Reklamní...
Včera, 15:03
Práce na opravě a odbahnění rybníka Rozpakov vyšly město Říčany na 8,5 milionu korun. Rybník...
Včera, 14:36
Jak ovlivnil covid-19 dění na Praze 2 a její rozpočet? Jaké má teď starostka Dvojky...
Včera, 12:03
Přímý přenos sobotního koncertu Národ sobě - kultura tobě z Národního divadla (ND) se stal...
Včera, 10:03
Dnes po půlnoci začali policisté kontrolovat dodržování nových protiepidemických opatření omezujících volný pohyb lidí mezi...
Včera, 04:00
Nedaleko náměstí I. P. Pavlova jsme se ptali náhodných chodců na jejich zkušenosti s covidem...
Včera, 04:00
Investiční skupina Penta zahájila stavbu kancelářských budov u Masarykova nádraží podle návrhu zesnulé Zahy Hadid....
28.2.2021
Že si přes mobilní aplikace můžete cokoli nakoupit, zacvičit, zaplatit účty nebo si třeba naplánovat,...
28.2.2021
Chůzi jako nejlepší způsob dopravy na krátkou vzdálenost propaguje a hájí dlouhodobě organizace Pěšky městem...
Reklama