Natálie Řehořová: Hraní mě naplňuje tak, že chci tohle povolání dělat pořád

Talentovaná herečka a zpěvačka Natálie Řehořová vystudovala hudebně dramatický obor na Pražské konzervatoři a již během studia hostovala ve Švandově divadle, kde je od roku 2017 v angažmá. Kromě divadla ji diváci mohli vidět i ve filmech, televizních inscenacích a seriálech. Svou první velkou příležitost získala v osmnácti letech ve snímku francouzského režiséra Philippa Grandrieuxe Jezero, v němž ztvárnila hlavní ženskou roli. Natálie Řehořová se věnuje také zpěvu s hudebním uskupením Alo Trio Band a každým rokem pořádá dobročinný Bazárek pro Lékaře bez hranic.

V nové inscenaci Švandova divadla ztvárňujete titulní roli v příběhu s milostnou a kriminální zápletkou z doby prvních pokusů o ženskou emancipaci v 19. století Lady Macbeth z Újezdu. Co můžete o své roli prozradit?

Lady Macbeth z Újezdu je příběh o ženě Kateřině Hildebrantové, která touží po štěstí, ale strašně se to zvrtne, protože se najednou ocitne v takové zlaté kleci bohatství a postavení. Cítí se tam podle mne strašně osamělá a do toho přijde láska, zamiluje se do příručího z domu, kde žijí. V tu chvíli nastane zlom v tom, že poprvé pozná lásku, a na základě toho se začnou dít nesťastné věci, které Kateřina pod touhou udržet si lásku a být šťastná dělá. Ty věci začnou jít do extrému, až se to celé sesype a ona zase zůstane sama. Celé to skončí špatně.

Jak jste se na roli Kateřiny Hildebran- tové připravovala?

S režisérem inscenace Davidem Jařabem pracuji v divadle už potřetí. Když jsem se dozvěděla, že budu Kateřinu v Lady Macbeth z Újezdu hrát právě v režii Davida Jařaba, byla jsem nadšená, strašně jsem se začala těšit. Pak jsem si přečetla ten román, který je pro mě trošičku popisný. David ale udělal dramatizaci, takže některé situace se trošku změnily. Nijak konkrétně jsem se na tu roli nepřipravovala, jenom jsem poslouchala režiséra a společně jsme postavu Kateřiny rozvíjeli.

Důležitý je režisér

Co je pro vás obecně při zkoušení nové inscenace důležité? Text hry, role, nebo spíše porozumění s režisérem či kolegy?

Je to vlastně taková společná symbióza. Samozřejmě je pro mě hodně důležitý režisér, protože je to člověk udávající vyznění celé té inscenace. Potom je to text a obsazení kolegů, aby došlo k tomu, že všichni budeme naladěni na společnou notu. Pokaždé jde o souhru okolností, které někdy jsou a někdy také nejsou. Při zkoušení Lady Macbeth jsem cítila, že všechno šlo dobrým směrem, že se to sešlo v dobrém čase, kdy nám všechny složky hrály do karet.

Inscenace Lady Macbeth z Újezdu nabízí pohled na dobové postavení žen, které se promítá i do dnešní společnosti. Jaký je váš názor obecně na emancipaci, dnes možná až přehnanou?

Myslím si, že slovo emancipace nebo feminismus je hodně zneužívané slovo. Co já si pod tím představím, tak nejsou úplně pozitivní věci. Vnímám to tak a myslím si, že je úplně v pořádku, když se žena dokáže sama o sebe postarat. Uznávám v tomhle smyslu postavení muže a ženy tak, že by podle mne měla být žena prostě ženou. Měla by si umět nechat pomoct od muže, který by měl být pevný jako skála, taková jistota, a to by se mělo vzájemně doplňovat. Je jasné, že v dnešní době se to trochu prohazuje. Ženy jsou samostatné, dokážou žít třeba i s dětmi samy, a muži se pak mohou cítit trochu na okraji. Otázka je, do jaké míry si to způsobujeme my ženy samy.

Studenti si přejí zůstat v Praze

Je podle vás pro mladou herečku těžké obstát v dnešní silné konkurenci?

Každý si najde svoji cestu. Musím říct, že já jsem měla od začátku štěstí. Ještě na škole jsem dostala angažmá do Divadla Na Zábradlí, takže jsem měla hodně dobrý start, ale zároveň hodně vysokou metu. Na hereckých školách je to totiž tak, že studenti si samozřejmě většinou přejí zůstat v divadle v Praze. Já jsem si ale myslela, že půjdu na oblast, tam se několik let takzvaně vyhraju a pak, dá-li Pán Bůh, se vrátím do Prahy. Měla jsem to ale vlastně naopak, stalo se mi, že jsem byla na Zábradlí a až pak jsem šla do Klicperova divadla v Hradci Králové. Samozřejmě ta konkurence je určitě hodně velká, ale zase jsem měla hodně velké štěstí potkávat lidi, kteří si mě brali opakovaně na spolupráci, což pro mě znamená poctu nebo pocit, že se jim se mnou dobře dělá. Neumím si třeba dělat moc promo. Vím, že by to chtělo o sobě dávat víc vědět, kontaktovat třeba nějaké režiséry a hlásit se jim, že bych chtěla točit, ale tohle moc neumím. Věřím, že to, co mi má přijít do cesty bez mého přičinění, je prostě správně, že po tom nemusím nějak strašně tvrdě jít. Myslím, že věci přicházejí ve správný čas.

Příběh se odehrává před 120 lety na pražském Újezdu. Od té doby se nejen okolí Újezdu, ale celá Praha 5 hodně změnily. Jsou na pětce místa, která se vám líbí, kam ráda zajdete?

Praha 5 je pro mě tak trošku druhý břeh. Jsem zvyklá spíš na Vinohrady a Žižkov, tak jsem pětku neměla až tak moc probádanou. V posledních letech, tím, že jsem v angažmá ve Švanďáku, tak ji teprve začínám objevovat. Na Praze 5 jsou krásné kavárny, ta čtvrť Smíchova má takový specifický punc, je něčím kouzelná a jiná. Ráda chodím se svým pejskem bíglem Edou do Kinského zahrad nebo na Petřín, který je kousek.

Od dětství jste dělala sportovní gymnastiku. Jak jste se k ní dostala?

Začalo to tak, že v Liboci byl Sokol, kam jsme se sestrou jako malé chodily dvakrát, třikrát týdně cvičit. V Sokole jsme později plynule přešly na sportovní gymnastiku, které jsem se věnovala trošku víc. Začala jsem chodit do Euroteamu do Dejvic, kde už to bylo vrcholovější, větší dril. Jezdili jsme hodně na závody, tréninky jsme měli čtyřikrát týdně, o prázdninách jsme jezdili na soustředění. V patnácti nebo šestnácti letech jsem skončila, protože jsem nastoupila na Pražskou konzervatoř, kde jsme měli dvakrát týdně do šesti do večera školu, takže to časově nešlo skloubit. Navíc jsme na konzervatoři měli pohybu hodně. Byly tam španělské tance, step, akrobacie, klasický tanec, takže jsem vlastně v nějakém pohybu furt pokračovala.

Jako dítě jste chodila i do pěveckého sboru a dramatického kroužku. Kdy vám došlo, že chcete být herečkou, měla jste v rodině nějaké umělce?

Ne, žádné umělce v rodině nemáme, ale odmalička jsem chtěla být herečka. Když se mě někdo zeptal, co budu dělat, až budu velká, tak jsem říkala, že budu herečka a zpěvačka. Prostě mě strašně bavilo předvádět se a blbnout. Nějak jsem odmalička věděla, že chci být středem pozornosti. Potom, když jsem byla o něco starší, přišla varianta, že bych chtěla zkusit hereckou školu, což jsem udělala a ta škola vyšla.

Zpívání s Alo Triem

Na konzervatoři jste vystudovala hudebně dramatický obor, pohybovou průpravu máte i z gymnastiky, zpívání se věnujete s Alo Triem. Neuvažovala jste někdy o tom, věnovat se více hudebnímu divadlu, případně přímo muzikálovému herectví?

Lákalo by mě to, ale muzikál je hodně těžká disciplína a obávám se, že bych to neudýchala. Víc než muzikál by mě bavilo pohybové divadlo, kde by byl třeba scénický tanec s prvky činohry, něco asi tím směrem, co dělá Miřenka Čechová. Sice také nevím, jestli bych to udýchala, ale to by mě hodně bavilo. Nakonec, když o tom tak přemýšlím, tak ony i některé činoherní role jsou fyzicky dost náročné, takže bych to asi zvládla.

Nelitovala jste někdy, že jste zvolila herectví?

Vždycky před premiérou nebo v den premiéry. To je největší stres, největší nervy a člověk si říká, proč to dělá, jestli mu to stojí za to, když má dvacet čtyři hodin sevřený žaludek. Samozřejmě, že nějaké pochyby jsou furt a asi budou do konce života. Není to ale tak silné, abych uvažovala nad tím, že bych dělala něco jiného. Hraní mě naplňuje tak, že chci tohle povolání dělat pořád. Pamatuji se ale, že na škole jsme byli strašně rozháraní, nevěděli jsme, jestli to vydržíme psychicky, jestli to dáme v praxi.

Hrajete v divadle, natáčíte filmy i pro televizi, k tomu zpíváte s Alo Triem. Kde se cítíte lépe, na divadelním jevišti, před filmovou či televizní kamerou, nebo jako zpěvačka?

Nejlíp se cítím určitě na jevišti. Musím říct, že někdy, když zpívám na koncertech, jsou to tak opojné momenty, vteřiny, kdy člověk zapomene na prostor a čas a najednou je v nějaké úplně jiné dimenzi. To se mi při zpěvu občas stalo.

Fascinují mě ženské hlasy

Když jsme u Alo Tria, jste tři zpěvačky, které zpívají texty Vlasty Třešňáka. Jak často vystupujete, kde vás mohou pražští fanoušci vidět a slyšet?

Původně jsme jako Alo Trio fungovali čtyři roky a pak jsme měli pauzu. Prostě jsme se rozpadli. V posledních měsících ale naši kapelu obnovujeme, protože jsme si řekli, že je to hrozná škoda, a vlastně nás mrzí, že už spolu nehrajeme. Naše ta- ková hlavní místa v Praze, kde jsme hodně hráli, byl Jazz Dock, hospoda U Prince Miroslava v Jinonicích nebo Blues Sklep. Jezdili jsme občas také festivaly jako třeba Trutnov nebo nás milovníci Třešňáka zvali někam mimo Prahu. Vydali jsme i CD Eponym.

Jakou hudbu ráda posloucháte?

Poslední dobou zjišťuji, že mě fascinují ženské hlasy, takže si pouštím vlastně jenom zpěvačky. Různě objevuji nové zpěvačky, v poslední době mě hodně nadchla třeba Bára Zmeková, taková obyčejná holčina, která má nádherné autorské texty a krásný hlas. Taky teď jedu Beth Hart. To je nářez. Mám vždycky období jedné až dvou kapel a ty jedu pořád dokola.

Máte nějaký herecký sen, je nějaká postava, kterou byste si ráda na divadle nebo ve filmu zahrála?

Na divadle ani u filmu úplně nějakou vysněnou, konkrétní hru nebo postavu nemám. Můj herecký sen ale je neustále se herecky posouvat, rozvíjet se, pracovat s dobrými režiséry, se kterými je radost pracovat, a potkávat kolegy, kteří mě budou inspirovat. Jde mi hlavně o lidi okolo a také o mě, abych nestagnovala, ale posouvala se dál a hledala nové možnosti, abych neustrnula v nějaké své poloze, kterou budu v inscenacích používat.

Pokud by po vás někdo chtěl, abyste si kvůli roli třeba oholila hlavu, šla byste do toho? Co všechno byste byla ochotná pro nějakou dobrou roli udělat?

Ve chvíli, kdyby přišel režisér s námětem na hru nebo na film, záleží na tom, abych opravdu cítila, že je to příležitost. Myslím, že bych byla ochotná se ostříhat, zhubnout, chodit na box. Byla bych ochotná udělat hodně věcí, ale fakt záleží na tom, o co by se jednalo. Musela by to být kombinace silného příběhu a uhrančivého režiséra. Baví mě výzvy, baví mě, když mi někdo dá roli, pro kterou se musím naučit něco nového. Samozřejmě, co se třeba týče nahoty, mám pocit, že skoro ve všech filmech, ve kterých jsem hrála, tak jsem do toho šla a svlékla se. Myslím ale, že někde to absolutně nebylo potřeba, jen jsem nedokázala říct ne. Snad se to naučím.

Tento článek pochází z webu Vaše 5.
Dnes, 16:30
Dva případy nákazy koronavirem potvrdili lékaři v alzheimer centru v pražských Malešicích. Nemoc covid-19 se...
Včera, 17:51
Návštěvníci historických objektů či výstav na Pražském hradu nemusí od dneška do pondělí platit vstupné....
Včera, 14:44
Komerční článek
Náš REGION představuje top produkty tohoto boxu, které lze zakoupit a testovat na www.brandnooz.cz. KINDER...
Včera, 14:44
Harmonogram stavby trojské lávky koronavirová krize nenarušila. Stavebníci už dokončili pilíře a pracují na mostních...
28.5.2020
Městská společnost Technologie hlavního města Prahy (THMP) otevřela nové výjezdové středisko v Praze Michli. Středisko...
28.5.2020
Týden starý incident mezi pražským primátorem Zdeňkem Hřibem a předsedkyní zastupitelského klubu ODS Alexandrou Udženijou...
28.5.2020
Život v Česku se pomalu vrací do běžných kolejí. Otevřena je většina obchodů, lidé mohou...
Invalidovna
28.5.2020
Výpůjčku západního křídla Invalidovny v pražském Karlíně získalo do konce letošního roku Multikulturní centrum Studia...
28.5.2020
Vlaky se na opravený Negrelliho viadukt v Praze vrátí hned v první den jeho otevření,...
27.5.2020
Na trať mezi pražskými Hlubočepy a Sídlištěm Barrandovem se vrátí od pondělí 1. června tramvaje....
27.5.2020
Komerční článek
Náš REGION představuje top produkty tohoto boxu, které lze zakoupit a testovat na www.brandnooz.cz. KINDER...
Reklama