zavřít mapu
Neděle bude svým počasím lákat k vycházkám a my nabízíme jednu, při které užijete i trochu probouzející se přírody. Procházku Záběhlicemi kolem Botiče. Začátek je v 14 hodin na stanici autobusu č. 101 a 188 „V Korytech“ (v Záběhlické ulici, poblíž Hamerského rybníku). Do autobusu č. 101 se nejlépe dostanete na stanici Bělocerkevská, linka 188 spojuje stanice metra Želivského a Pankrác. Průvodkyní je Pavla Lešovská.
Záběhlice byly od románské doby tradiční zemědělskou vsí. Od poloviny 19. století do druhé světové války měly charakter dělnického předměstí s chudinskými koloniemi, po připojení k Velké Praze v roce 1922 v Záběhlicích vznikaly rozsáhlé čtvrti rodinných domků (Spořilov a Zahradní Město), ty byly po druhé světové válce rozšířeny rozsáhlými panelovými sídlišti a začátkem 21. století ve východní části Novým Zahradním Městem. A do Záběhlic patří také bývalá ves Práče.
V předhusitském období bylo na území Záběhlic několik dvorů, převážně v církevním vlastnictví. Některé z nich, Záběhlice a Práče, se rozrostly v osady.
Části území Záběhlic vlastnil klášter sv. Jiří na Pražském hradě, čeští králové a pražští měšťané. Románský kostel Narození Panny Marie stojí v někdejší královské části. Ve 14. století byly v Záběhlicích dvě tvrze, tvrz litomyšlského biskupa, z níž později vznikl Záběhlický zámek, a tvrz Václava IV. uprostřed dnešního Hamerského rybníka. V letech 1407 a 1408 zde král osobně pobýval. Tvrz Václava IV. byla zničena za husitských válek roku 1420. Roku 1770 byly její zbytky zatopeny Hamerským rybníkem. Při bagrování v únoru 1960 byly nalezeny zbytky zdiva a při následném průzkumu bylo odkryto několik místností středověké stavby, pravděpodobně Václavovy tvrze. Pod základy tvrze byly nalezeny zbytky slovanské keramiky z mladší doby hradištní.
Základ kostela Narození Panny Marie na ostrohu mezi Botičem a Hamerským rybníkem pochází z první poloviny 12. století (kolem roku 1125). Ve 14. století byl z románského stylu goticky přestavěn. V té době býval farním kostelem. K další přestavbě došlo v letech 1876-80, kdy byla původní románská věž, zničená bleskem, nahrazena novorománskou.
Vlastníci Záběhlic se mnohokrát měnili, v letech 1436-59 je držel Mikuláš Zajíc z Házmburka. V roce 1813 svobodný pán Jakub Wimmer připojil ke vsi osadu Roztyly. Od roku 1841 vlastnil vesnici Karel Korb, rytíř z Weidenheimu, s přídomkem mladší nebo z Prahy (1836 v Praze – 1881 v Brně), na sklonku života ministr obchodu a pak moravský místodržitel. Po léta první republiky držel dvůr a záběhlický zámek statkář Václav Černý.
Dolní Roztyly, které měly začátkem 20. století 163 obyvatel, byly zcela zlikvidovány kolem roku 1970. Na jejich území stojí Sídliště Spořilov I. a Jižní spojka.
Na místě zámku stávala nejméně od konce 14. století druhá záběhlická tvrz, patřící v předhusitské době litomyšlskému biskupovi. V 17. století byla přestavěna na zámek. Roku 1886 vyhořel a byl obnoven, na počátku 20. století byl znovu zpustlý. V roce 1907 ho koupil a opravil velkostatkář Václav Černý.
Za dob socialismu byla zeď zámecké zahrady pobořená a zahrada volně přístupná. Nyní jsou zámek i zahrada pro veřejnost nepřístupné, objekt je soukromým vlastníkem pronajímán jako kanceláře a sklady.
Podle pověsti se na záběhlickém zámku často zjevovala bílá paní. Vyhnaly ji odtud teprve velké zvony, pořízené do kostela Narození Panny Marie, jejichž zvuk bílá paní nedokázala snést a navždy zmizela.
Historickým jádrem obce byla dnešní ulice K prádelně a navazující úsek ulice Záběhlické, tady se nacházely nejvýznamnější stavení a statky. Modernizace Záběhlické ulice a regulace Botiče však historický vzhled výrazně narušila. Švehlův statek z poloviny 19. století byl pro havarijní stav kolem roku 1975 demolován. A památná lípa poblíž zámku byla poražena začátkem 80. let.
Svéráznou částí původních Záběhlic je přilehlý svah vrchu Homole se strmými a křivolakými uličkami Horní chaloupky a Dolní chaloupky s domky chudinského rázu. Donedávna vzbuzovaly romantický dojem dávných časů, modernizace některých domků však tuto jedinečnost už také narušila.
Místní obyvatelé pracovali většinou v místním velkostatku a pivovaru. Už v 19. století se Záběhlice stávaly centrem chudších dělníků, kteří pracovali v Praze, avšak nebyli dost bohatí na to, aby mohli v Praze i bydlet. Území se zahušťovalo malými chudými domky území Horních a Dolních chaloupek a západním směrem podél Záběhlické ulice. Často zde žila početná rodina v jedné místnosti a další místnosti nebo třeba i půdu malého domku majitel ještě pronajímal dalším rodinám.
Před druhou světovou válkou vznikla v oblasti dnešní ulice Průhonické nouzová kolonie Trnkov. A nedaleko odsud je kolonie Slatiny (která je ale už v Michli).
Svahy nad západní částí Záběhlic – oblast u dnešní ulice Na vinobraní – sloužily pěstování vína. V 15. století bylo záběhlické víno jmenováno mezi lepšími českými víny. V ulici je původně barokní viniční usedlost se zachovalými vinnými sklepy. Vinařství tu provozoval Břevnovský klášter. Historicky cenné vybavení barokní usedlosti (Na vinobraní čp. 93) za první republiky využívali i filmaři. Ačkoliv od roku 1941 byla usedlost památkově chráněna, v padesátých letech 20. století byl objekt přestavěn na byty a postupně chátral, že mu v 60. letech hrozila demolice. Až koncem 20. století byl pěkně opraven.
V letech 1770 až 1880 fungovaly v Záběhlicích měděné hamry (v pražském okolí byly v té době pouze dvě takové dílny, druhá byla v Libni). V těchto místech býval mlýn, o kterém existuje první zpráva už z roku 1432. V roce 1880 na místě hamru zřídil František Ringhoffer malou slévárnu, později své aktivity přesunul na Smíchov.
V roce 1912 sem Ferdinand Blecha z Nuslí přestěhoval První pražskou parostrojní prádelnu a chemickou čistírnu, zkráceně Standard. Podnik dal název „K prádelně“ páteřní uličce středověkých Záběhlic, po válce do 60. let tu sídlila Meopta, v 70. letech Chirana Strašnice.
Součástí Záběhlic je historická osada Práče, zámeček, pivovar, mlýn a hospodářský dvůr, pár chalup, dohromady tak dvacet čísel. Rybníček a zámecký park byly do roku 2006 veřejnosti přístupné, nyní jsou uzavřené. V areálu mlýna a pivovaru sídlí podnik Lesy hlavního města Prahy. Severně, při Práčské ulici, osamoceně stojí klasicistní sýpka a vedle ní výklenková kaplička se sochou svatého Jana Nepomuckého z roku 1808.
Nejstarší písemné záznamy o vsi Práče jsou z roku 1352. K roku 1407 je prvně zmiňována zdejší tvrz, to se ji právě zbavil klášter augustiniánů na Karlově, s rokem 1592 uváděná již jako zaniklá (předpokládá se, že stála v prostoru dvora, snad na místě pozdějšího zámečku). Majitelé Práčí se často střídali, byly mezi nimi pražští měšťané, kláštery i příslušníci šlechtických rodů. Déle držely statek pouze Vchynští (1617 až 1705) a Meissnerové (1784 až 1867).
Zámek (tehdy jako Rittersitz) je poprvé zmiňován roku 1705, začal ho stavět zřejmě nedlouho předtím poslední majitel z rodu Vchynských, neboť ještě o pět let později je uváděn jako „nové sídlo“, zjevně v té době ještě nedokončené. To ho koupily dominikánky z malostranského kláštera sv. Máří Magdaleny, kterým posléze sloužil jako letní rezidence.
Za zmínku tu stojí práčský mlýn, bývalý vodní mlýn na pravém břehu Botiče. Budova s klasicistní fasádou z 18. století má dosud funkční náhon. Mlýn byl prvně zmiňován už roku1450, a to už zjevně nějakou dobu existoval. Dnes je zde sídlo správy pražských vodních toků (spadá pod Lesy hl. m. Prahy).
Procházku Záběhlicemi zakončíme budovou navýsost důležitou – totiž pivovarem, stojí severně od mlýna. Založen byl údajně roku 1710. Původně vyráběl pivo výhradně pro konvent dominikánek, v jejichž byl majetku. V 70. letech 19. Století byl rozšířen a přestavěn na parostrojní provoz, v té době patřil Josefu Kašparovi ze známého pivovarnického rodu.
V pivovaru působil známý sládek Josef Knobloch, později i jeho syn Karel Knobloch, svého času majitel tzv. Anglického pivovaru v Libni. V roce 1899 koupili pivovar, který uměl uvařit i 45 tisíc hektolitrů piva ročně, pánové Emil Stein a Josef Körnfeld, druhý později prodal svůj díl společníkovi. V roce 1922 převzala pivovar Občanská záložna ve Vršovicích, rok nato vyhořel. V provozu byl práčský pivovar do roku do roku 1936.
Ještě koncem 80. let však jeho objekty stály, až poté byla jižní část areálu – včetně typického hvozdu – zbořena.
