1℃
Dnes je 7. prosinec , svátek má Benjamín

Zdeněk Hříbal: Energií mě nabíjí moje práce

Mnoho lékařů je velkými milovníky umění, někteří jej dokonce sami provozují jako muzikanti, malíři, spisovatelé nebo fotografové. Jedním z nich je MUDr. Zdeněk Hříbal, vedoucí lékař dětské sonografie na Klinice zobrazovacích metod ve Fakultní nemocnici v Motole, kterému se podařilo propojit své dvě životní lásky, medicínu s hudbou. Kromě lékařské praxe je Zdeněk Hříbal již řadu let zpěvákem rockové kapely Bílá nemoc, se kterou právě připravil nové album.

S kapelou Bílá nemoc jste dosud vydali pět alb, zatím poslední byla deska z roku 2004 Stíny a Stouni. Patnáct let je docela dlouhá doba. Proč jste s vydáním další desky tak dlouho otáleli?

Říkali jsme si, že patnáct let je už opravdu hodně a že bychom mohli vydat další desku. Materiálu bylo vcelku dost, ale chlapci z kapely byli trochu nerozhodní a chtěli ještě počkat, aby prý uzrála. Oslavil jsem letos šedesátiny, tak jsem dostal nápad, že bych si novou desku dal jako dárek k narozeninám. Na to konečně kývli a desku jsme natočili u kamarádů na Nouzově ve studiu SONO Records.

Fanoušci Bílé nemoci se na nové CD jistě těší. Jaké je?

Je to naše šestá deska a jmenuje se „… v tichu mezi slovy …“, což je část textu z jedné z naší písničky, která na ní také zazní. Původně se měla jmenovat „Ticho mezi slovy“, ale říkali jsme si, že kdyby se deska plná písniček jmenovala „Ticho“, byl by to trošku paradox. Název „…v tichu mezi slovy…“ má evokovat takový ten trošku magický okamžik, kterým jsou chvíle mezi slovy, kdy třeba člověk odpočívá a myslí si na svoje věci nebo přemýšlí, co bude dál.

Nejsme už ti teenageři…

Jakým způsobem jste vybírali písničky na nové album? Za těch patnáct let se jich muselo nashromáždit asi hodně.

Právě že zase tolik ne. Za těch posledních patnáct let jsme moc produktivní nebyli. Nejsme už přece jen už ti teenageři, ze kterých emoce jen stříkají v podobě muziky a textu. Pomalu, pozvolna se to ale přece jen střádalo. Nebylo to tak dramatický, že bychom vybírali ze sta písní jako bratři Nedvědi, ale tím, že to bylo takhle nadlouho, vykrystalizovaly ty nejkvalitnější skladby. Hraním na koncertech jsme konfrontovali, která písnička má šanci přežít a dostat se na desku a která už ne.

Václav Kopta: Semafor pro mě byla nejlepší startovní pozice

Několik písniček pro Bílou nemoc napsal Ivan Hlas nebo Radůza. Podíleli se i na vaší nové desce?

S Ivanem Hlasem mě pojí dlouholeté kamarádství, známe se léta letoucí. Zatím měl na každé naší desce jednu dvě písničky, vždycky byl tak hodný a otextoval nám hudbu. Tentokrát se to ale dlouho nedařilo a nevěděli jsme, jak by došlo k tomu, aby i na nové desce Ivan nějak zaúčinkoval. Nakonec se nám podařilo najít jednu píseň, kterou oba máme velmi rádi. Je to písnička Andělé a s Ivanem ji zpíváme jako duet. Radůza je novinka. Oslovil jsem ji, protože se mi moc líbí její tvorba. Shodou okolností jsme byli v kontaktu ohledně péče o zdraví jejích blízkých, a potkali jsme se tak i osobně. Ve chvíli, kdy bylo jasné, že budeme točit novou desku, měl Ivan Němec, který je naším jediným a kvalitním tvůrcem hudby, hotovou jednu pomalou a jednu rychlou skladbu. A chyběl jim text. Zavolal jsem Radůze, jestli by byla tak hodná a otextovala nám tyhle dvě písničky. Souhlasila a jsou na naší desce.

Bývá zvykem, že skupiny s vydáním nové desky pořádají také koncerty nebo vyrážejí na turné. Co chystá Bílá nemoc? Můžeme se těšit na nějaký koncert v Praze?

V poslední době jsme hodně intenzivně pracovali na tom, aby se deska kvalitně natočila. Máme v kapele velkou demokracii, a protože je nás hodně, bylo to celé o velkých zádrhelech a rozhodných počinech, jestli zařadit tuhle nebo tuhle písničku. Potom nastala otázka obalu, protože jsme dostali několik návrhů od našeho dvorního grafika Ondřeje Tůmy. Kdyby nám dal dva, tak jsme si vybrali a byl klid, jenže takhle nám zase další chvíle zabralo rozhodování, kterou verzi použijeme. Zatím jsou i proto všechny koncerty k vydání nové desky v jednání. Měli jsme něco jako předkřest v Medovém Újezdě, kde jsme desku poprvé představili. Následoval velký křest a koncert v Malostranské besedě. Samozřejmě bychom rádi udělali těch koncertů víc, třeba i takové menší turné po Čechách, po klubech a tak. Všech no je ale zatím v jednání. Doufám, že do konce roku ještě pár koncertů stihneme domluvit.

Bílá nemoc má evokovat čapkovskou ideologii

Bílá nemoc je amatérská skupina. Jak vlastně vznikla a je mezi vámi ještě nějaký lékař?

Všichni jsme ryzí amatéři, každý z nás má civilní povolání. Jediný profesionální muzikant, který se muzikou živí, je Vladimír Boryš Secký, který hrál i s Karlem Gottem, a my jsme ho ukecali, aby s námi nahrál předposlední desku. Líbila se mu naše muzika, a tak jsme ve spolupráci pokračovali, pokud má čas, hraje s námi. Bílá nemoc vznikla v devadesátých letech z kapely Bonsai, kde jsme byli tři lékaři, pak se to pomaličku redukovalo a nakonec jsem v kapele zůstal jako lékař jen já. Říkají nám sice doktorská kapela, ale je to vlastně postavené jenom na mě. Název Bílá nemoc má evokovat čapkovskou ideologii a postavu lidumilného a blahodárného doktora Galéna. Tím je to takové propletené, ale legitimní povolání lékaře mám v kapele pouze já. Náš první koncert byl kousek od mého bydliště Na Petynce, kde byl rockový klub. Dokonce je ještě někde zaznamenaný na VHS a myslím, že to bylo hodně pionýrské, byli jsme hodně odvážní, hrát v takovém renomovaném a populárním klubu. Naším prvním kytaristou byl tenkrát Honza Ponocný, který je teď kapelníkem Meky Žbirky a ještě má svůj projekt Ponorka. Pozval jsem Ivana Hlase, ať se přijde podívat, že taky umíme hrát. No a ten nám ho samozřejmě ihned přetáhl k sobě do kapely Nahlas. Chvíli jsme pak neměli kytaristu, ale zase se vrátil Jirka Podzimek, který s námi hrál už v Bonsai, takže něco zlého bylo k něčemu dobré. Měli jsme folkový repertoár, který jsme oblékli do bigbeatového hávu, písniček jsme měli dost a hrálo to pěkně.

Z čeho máte největší radost, co považujete za zatím největší úspěch Bílé nemoci?

Jedním z našich největších úspěchů bylo turné s Čechomorem. Hvězdou společných koncertů byla Suzanne Vega. Byl to asi nejdůležitější a nejpříjemnější okamžik naší kariéry, který nás mohl potkat, a samozřejmě i nezapomenutelný zážitek. Byla to veliká radost, spolupráce s muzikanty z Čechomoru a se světovou hvězdou Suzan Vega. Jinak velkým zážitkem je pro mě pokaždé, když se nám podaří natočit desku. Z toho máme všichni velkou radost.

Ivana Leidlová: Praha 6 je můj domov, mám to tady ráda

Máte nějaký hudební sen, který byste si chtěl splnit?

Jedním z nich bylo natočit k mým šedesátým narozeninám novou desku. Samozřejmě by mě bavilo udělat někdy velký koncert i se spřízněnými kapelami, a aby přišlo hodně lidí. Bylo by to fajn, vždycky je to mocná droga a nabití. Myslím, že každý koncert, který je vyprodaný, je velkým zážitkem.

Které hudební styly nejvíce ovlivnily repertoár a směrování skupiny, měl jste nebo máte nějaké hudební vzory?

Vyrostl jsem na folkové muzice, takže můj velký vzor vždycky byli Bob Dylan, James Taylor nebo mám rád taky Leonarda Cohena. Z českého bigbeatu to bylo od Blue Effect přes Matadors, Flamengo po Mišíka a další. V Bílé nemoci to máme tak, že z každé kapely, kterou máme rádi, je tam vždycky nějaký náznak inspirace, ale jinak je naše tvorba originální.

Lékařských kapel existuje spousta

Navštěvují vás v ordinaci kolegové muzikanti a naopak, chodí kolegové lékaři na vaše koncerty?

Mám v muzikantské branži spoustu kamarádů, kteří mě v ordinaci navštěvují nebo volají velmi často o radu. Muzikanti, když vidí v ordinaci známou tvář, tak jsou klidnější. Na druhou stranu je to ale trochu dvousečné, protože za mnou vždycky přicházejí jako za kamarádem, a mnohdy i s prkotinami. Často jsem něco jako „distributor“ nemocných muzikantských schránek a domlouvám ošetření u svých kolegů. Kamarádi tomu říkají „agentura hory doly“. Naše muzika je příjemná a pohodová, takže kolegové lékaři naše koncerty navštěvují. Takové akce, kdy chodilo na náš koncert třeba celé oddělení, to už asi ne, protože času je málo, ale věrní fanoušci na nás chodí pravidelně.

Vy jste také jedním ze zakladatelů oblíbeného hudebního festivalu, přehlídky lékařských kapel Doktorfest. Kolik takových kapel existuje a jak vznikla myšlenka uspořádat akci pro uměnímilovné doktory?

Lékařských kapel existuje spousta. Jenom v Motole je asi pět nebo šest hudebních uskupení, která hrají kvalitní muziku. Hlavní myšlenkou a jedním z inspiračních momentů k založení Doktorfestu bylo ukázat doktory z jiného úhlu pohledu. Jinými slovy, že jsou schopni nejen léčit a operovat, dobře psát a publikovat odborné práce, ale že jsou také schopni se příjemně odvázat a hrát velmi kvalitní muziku. V rámci této akce se prezentují nejen lékaři hudebníci, ale také malíři, fotografové, divadelníci, zkrátka všichni, kdo se vedle medicíny věnují i umění.

Druhá lékařská fakulta byla takový rodinný podnik

A co pacienti v ordinaci, poznávají vás?

Ano a je to docela příjemné. Mají pocit, že mě znají, ale kazí jim to prostředí ordinace. Vždycky říkají: „Pane doktore, my vás odněkud známe.“ Obávám se, odkud co zase přivane, ale pak se domluvíme, že jsem ten z té kapely. Dokonce i mnozí mě oslovují přes Facebook a stávají se z nich také moji internetoví přátelé. Je to fajn, protože když potom jezdí do Motola třeba na kontroly, vědí, že nemusí mít strach, a spíš se těší, což je pro mě velmi příjemné.

Byl to váš dětský sen stát se lékařem, nebo jste uvažoval i o jiném povolání? Čím jste chtěl být?

Přímo z lékařské rodiny nepocházím, ale téma zdraví a zdravotnictví bylo u nás na denním pořádku. Moje maminka je dětská zdravotní sestra a táta byl vedoucím zubní laboratoře. I proto jsem se chtěl lékařství věnovat. V rodině maminky byli zase všichni kováři a kovář se zubařem měl dřív hodně společného, protože kováři trhali zuby, takže se jisté geny propojily. Na zubařinu se mi ale dostat nepodařilo. Řekl jsem si tedy, že zkusím dětské lékařství. Nebyl jsem přijat napoprvé, takže jsem si medicínu nejdřív osahal v nultém ročníku, kdy jsem pracoval jako sanitář na dětské neurologii. Druhá lékařská fakulta, kam jsem se po roce dostal, byla takový rodinný podnik, v ročníku byla výborná parta lidí, a tak se mi dětská medicína nakonec zalíbila.

A k muzice jste se dostal jak, jaké byly vaše hudební začátky?

Bylo to trošku zvláštní. Táta si na páskový magnetofon Sonet Duo z rádia natáčel hudbu všech žánrů, takže muzika u nás hrála permanentně. Vyrůstal jsem v Sokolově, kde jsme měli možnost sledovat německé televizní stanice, a tak jsem se postupně seznamoval se světovou hudbou. Na té jsem vyrůstal a říkal si, že bych se rád naučil hrát na kytaru. Bylo to složité, protože jsem byl samouk. Na základní škole jsem chodil do pěveckého sboru a k tomu jsme se doprovázeli na kytaru. Horší byl ale repertoár, protože jsme hráli budovatelské písně a jim podobné. S nastupující pubertou a mutováním jsem se na nějakou dobu od kytary a zpěvu odloučil. Až když jsem přišel do Prahy do zmíněného nultého ročníku, začal jsem poslouchat Vlastu Třešňáka, Jaroslava Hutku nebo Vladimíra Mertu. Zjistil jsem, že folk je mi blízký, a začal jsem si tyhle písničky nahrávat, poslouchat a hrát. To už byla moje cesta k folkové kapele Bonsai a od roku 1983 je muzika nedílnou součástí mého života.

Na šestce to žije rodinným způsobem

Zmínil jste, že bydlíte v Praze 6. Co na ní máte rád?

Šestka se mi líbí ze všech čtvrtí úplně nejvíc, je to tady krásné. Je tu opravdu všech no, co potřebuji ke spokojenému životu: spousta zeleně, obchůdky, kavárny, bohatá historie. Navíc to tu žije až takovým rodinným způsobem. Moc rád chodím na farmářské trhy a účastním se různých akcí Prahy 6. Mám rád park Kajetánku, který mi připomíná moje studijní léta, mám tady prostě všech no hezky pohromadě a opravdu bych neměnil.

Příliš volného času nemáte. Pokud si ale nějaký najdete, čemu se rád věnujete? Máte kromě zpívání ještě nějaké zájmy, záliby, koníčky?

Moc rád chodím na procházky s pejskem do parku Kajetánka. Rád poslouchám hudbu svých kolegů, moc mě baví desky Ivana Hlase. A kdokoliv z mé ho okolí natočí něco nového, rád si jej poslechnu. Muziku obecně se snažím hodně poslouchat a taky rád čtu. Mám rád každou dobrou knížku, ale nejčastěji vyhledávám životopisy a literaturu faktu.

Jak se těšíte na blížící se vánoční svát ky? Dodržujete nějaké vánoční zvyky, tradice?

Na Vánoce se těším. Letos máme v plánu, že bychom je prožili na naší chaloupce v Podkrkonoší. Dodržujeme s rodinou svátky se vším všudy, od rybí polévky přes cukroví po další různé dobroty. Vánoční atmosféra s ozdobeným stromkem a dárky má pro mě stále velké kouzlo.

Přál bych si žít optimisticky

Co novoroční přání a předsevzetí, dáváte si nějaké?

Přál bych si žít optimisticky a stále mít před sebou něco, na co se můžu těšit. Těším se na novou desku a koncerty s kapelou v příštím roce. Úplně jasné je ale předsevzetí udělat všechno pro to, aby se naše muzika líbila co nejvíc lidem a aby se povedl další Doktorfest.

Co byste popřál čtenářům magazínu Vaše 6 do nového roku?

Určitě takové to obligátní štěstí, zdraví a dlouhá léta. Pře ji všem lidem, aby byli zdraví a dobře se jim dařilo, aby žili s optimismem a s radostí. Myslím, že radost je taky důležitá, protože když upadnete do deprese a pesimismu, tak život nestojí za nic. Opravdu je důležité dívat se do budoucna s vírou v lepší a ještě lepší časy.

MUDr. Zdeněk Hříbal

■ Vedoucí lékař dětské sonografie ve Fakultní nemocnici v Motole a zpěvák skupiny Bílá nemoc.

■ Narodil se v Rychnově nad Kněžnou, dětství a mládí prožil v Sokolově.

■ Vystudoval Fakultu dětského lékařství UK v Praze-Motole, atestoval v oboru radiodiagnostika. ■ Jako lékař působil v okresní nemocnici v Mladé Boleslavi, poté na základní vojenské službě ve Výzkumném ústavu letectví a kosmonautiky v Praze-Kbelích, v současné době je vedoucím oddělení dětské sonografie na Klinice zobrazovacích metod FN v Motole.

■ Patří k zakladatelům folkové skupiny Bonsai, v současné době je zpěvákem pražské rockové skupiny Bílá nemoc, která má v repertoáru jemné folkrockové balady, ale i nefalšované bigbeatové vypalovačky.

Tento článek pochází z webu Vaše 6.
Před 13 minutami
Spor o postup výstavby družstevního bydlení v pražské koalici Pirátů, Prahy Sobě a Spojených sil...
Před 3 hodinami
Po 41 letech se Pražané a turisté dočkali chodníku procházejícího Vinohradskou třídu od Národního muzea...
Dnes, 14:27
Komerční článek
Při přechodu na DVB-T2 je vhodné zohlednit několik kritérií, která mají pro každého jinou prioritu....
Dnes, 14:27
V době výročí 50 let od jeho náhlé smrti, 95 let od narození, ale také...
Dnes, 11:44
Vášnivá diskuse se v Jazzové sekci při další z řady Valdštejnských besed, organizovaných spolkem Šance...
Dnes, 08:33
Babybox, který dosud fungoval v pražském Hloubětíně, se přesunul do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady (FNKV)....
Včera, 21:40
Hidžáb se smí ve škole nosit. S takovým verdiktem přišel Nejvyšší soud, kam se odvolala...
Včera, 17:44
Klášter svatého Gabriela v Praze na Smíchově pošta prodala za 353 milionů korun. V elektronické...
Včera, 14:27
Kriminalisté vyšetřují případ dvacetiletého mladíka, který zemřel v červnu poté, co se v klubu v...
Včera, 13:11
Zaparkují auto, nasednou na tramvaj, metro, příměstský či dálkový autobus nebo vlak a pojedou dál....
Včera, 08:26
Až 600 prostitutek se z noci na noc rozprchne po metropoli. Skončí na privátech, což...
Reklama