Před 120 lety zemřel nejslavnější český autor fantasy: literát, cestovatel a mystik Julius Zeyer

29.1.2021
Františka Vrbenská
Další fotky

FOTO: Julius Zeyer

Julius Zeyer - Jeskyně v Chotkových sadechJulius Zeyer - ZeyerJulius Zeyer - Artuš Scheiner – VyšehradJulius Zeyer - Artuš Scheiner-VyšehradJulius Zeyer - česká-epopeja-Čechův-příchod-1947
Další fotky
Julius Zeyer - Artuš_Scheiner_-_Amis_a_AmilJulius Zeyer - z-archivu-1Julius Zeyer - z-archivu-2Julius Zeyer - Vodňany_zeyerovy_sady_dům_43Julius Zeyer - 1024px-Slavin_Vysehrad_společný hribka

Velikán českého novoromantismu a význačný lumírovec Julius Zeyer se narodil a zemřel v Praze (26. dubna 1841 – 29. ledna 1901), ale nejšťastnější se cítil v jihočeských Vodňanech. Pocházel po otci z alsaské francouzské šlechty, po matce z rodiny pražských Židů, kteří konvertovali ke katolictví. Překvapivé vzhledem k původu, německojazyčné výchově i tvůrčímu exotismu vždy prokazoval až vášnivé češství. Měl převzít rodinnou pilu a velkoobchod se dřívím, ovládnout řemeslo tesaře, studovat na České technice. Lákala jej však literatura, filozofie, estetika, filologie, starověké civilizace, mytologie: přešel na filozofickou fakultu. Opustil ji, aby se díky matčině podpoře věnoval životní dráze spisovatele, básníka, dramatika. Krátce působil také jako vychovatel v urozených domácnostech.

„Ženu ani květinou neudeř!“ – tak pravil český spisovatel Julius Zeyer. Co květinou můžeme říct, to už nepravil. My to ale víme a rádi to povíme

Psal nádhernou, bohatou a kultivovanou češtinou; přitom ovládal šest hlavních evropských jazyků a základy koptštiny, hebrejštiny a sanskrtu. Zajímaly ho cizí země a kultury, vášnivě rád cestoval – zvládl téměř celou Evropu, Turecko a Tunis, vzdělával se a sbíral vzácné předměty, šperky, artefakty, ale také český lidový nábytek. Cestovní poznatky a úctyhodné jazykové vybavení naplno využíval ve své tvorbě. Přesto v poslední etapě života, v letech 1890 – 1899 zakotvil v malebných Vodňanech. Tehdy je často navštěvovaly významné osobnosti českého kulturního, společenského i politického života – výtvarníci, literáti, hudebníci. Našel zde čarovnou přírodu a výtečné přátele, zejména Františka Heritese (1851-1929) a Otokara Mokrého (1854-1899), kteří působili krom svých původních povolání jako básníci, redaktoři a spisovatelé. Zeyer se také přičinil o zrod vodňanského muzea. Nedlouho před smrtí musel královské město nad řekou Blanicí opustit, ale jeho osobnost je s ním spojena dodnes. Kolem domu, v němž bydlel, se rozkládají Zeyerovy sady a Zeyerova ulice, v městské galerii nalezneme jeho pamětní síň. Od roku 1997 se z podnětu spisovatelů Jana Bauera a Miroslava Huleho každé jaro koná setkání spisovatelů Zeyerovy Vodňany; pořádá je městská knihovna a jejich součástí jsou besedy se studenty a čtenáři.

Tip na výlet: Navštivte jihočeské Lurdy, místo zázračných uzdravení

Mladý Julius Zeyer vstoupil do literárního světa s povídkou „Krásné zoubky“ publikovanou v oblíbeném humoristickém časopise Paleček. Nápadník zjistí, že jeho vyvolená má falešný chrup, který ukládá do šálku, v němž pak hostu podává kávu. Zeyerův sarkasmus a humor až groteskního nádechu, který osobně projevoval, se pak do jeho tvorby promítl jen zřídka. Nesla se ve vážném, romantickém a melancholickém duchu.

Zeyer sám si nejvíce zakládal na svých dramatech, z nichž některá byla zhudebněna (Leoš Janáček: „Šárka“) – ale s jejich většinou neuspěl. Kritiku vnímal velmi úkorně… Celý život básníka sužovala vnitřní osamělost, úzkosti, deprese, které sugestivně ztvárnil ve skladbě „Píseň o hoři dobrého juna Romana Vasiliče“. Ačkoli se pohyboval v rušném intelektuálním prostředí (např. kruh kolem Vojtěcha Náprstka nebo salón Augusty Braunerové, matky své celoživotní přítelkyně, malířky Zdenky Braunerové) a byl považován za zábavného společníka, v nitru trpěl. Navázal blízké kontakty s duchaplnými, nadanými dámami, ale nenacházíme doklady o skutečném milostném vztahu k ženě; také se nikdy neoženil. Zdá se pravděpodobné, a četné výmluvné pasáže z jeho děl tomu napovídají, že Julius Zeyer byl založením homosexuální či bisexuální. Coming-out ovšem v jeho době absolutně nepřicházel v úvahu.

Muzeum literatury otevře expozici v roce 2021. Sídlit bude v Bubenči

Pro vzdělaného, senzitivního člověka s bohatou imaginací, kterého konvenční společnost neuspokojuje a který navzdory hmotnému zabezpečení i vrozeným osobním přednostem trpí hlubokými vnitřními traumaty, představuje fantastika úžasnou příležitost k sebevyjádření a skryté zpovědi. Je pochopitelné, že Julius Zeyer zasazoval i zdánlivě soudobé příběhy do nekonkrétního bezčasí a snového oparu („Dům U tonoucí hvězdy“).

Svého času zápasil s vědeckou skepsí, přechodně inklinoval k buddhismu; intenzivně hledal jistotu (své) pravdy, kvůli nezkreslenému přístupu k Bibli se naučil hebrejsky a řecky. Přes nepředstíranou náboženskou vroucnost, příklon ke katolictví (středověké liturgické drama „Příchod ženichův“) a mariánskému kultu („Sestra Paskalina“) byl Zeyer protivníkem náboženské nesnášenlivosti a klerikalismu. Pro něj křesťanství nestálo v opozici k jeho dávnému zájmu o esoteriku, magii, hermetismus. Ale ani k duchovním naukám neváhal přistoupit s kritickou racionalitou.

Vytvořil vlastně subžánr křesťanské fantasy s důrazem na zásadní principy víry a morálky. Zdůrazňoval sebeobětování, hrdinnou pokoru, soucit s bližním: „Kristík“ či „Pohádka o dobrém careviči Eustafovi“. V těchto příbězích pravá magie chybí. Jedná o zásahy Boží  / Kristovy moci, přispění Panny Marie, zázraky křesťanských svatých či o projevy okultních, nadpřirozených sil. Spojovaly se v typicky zeyerovském křesťanském mysticismu („Kristina zázračná“, „Tři legendy o krucifixu“). Křesťanský akcent prozření a odpuštění pronikne i do severské legendy o pomstě a dobrodružném objevování fantaskních zemí: „Maeldunova výprava“ je ve své dávné, původní podobě pokládána za jeden z inspiračních zdrojů k populárnímu „Star Treku“. Víra znamenala cestu k sebezdokonalení, k ušlechtilejšímu člověku, „…k míru a štěstí ve světě.“ (Zeyer v dopise R. B. Máchovi)

Karel Zeman byl světovým průkopníkem fantastiky. Obdivoval ho Spielberg, Burton, Chaplin i Picasso

Kouzla se v Zeyerově díle vyskytují v převzatých, převyprávěných příbězích, jaké známe pod označením retelling – a rádi je čteme. Zeyer se také věnoval mytologické / historické fantasy, čerpající z dávných odkazů. Ledacos z témat oslovuje i současné autory: severské ságy, keltské / irské legendy, čínské / japonské příběhy, staroslovanské báje a ruské byliny. Jiné dnes zůstávají stranou, ačkoli se ve 2. polovině 19. století těšily oblibě: starofrancouzské zpěvy („Karolinská epopeja“), indické či staroegyptské mýty, židovské pověsti („Báje Šošany“), balkánský folklor, italské a španělské romance…. Svou oddanost české zemi a jejímu lidu vtělil ve spirituální povídku „Inultus“, ve velkolepý „Vyšehrad“ a pseudomýtický „Čechův příchod“, spojené v obdivovanou „Českou epopeju“.

 

Zeyer obratně mísil náměty z odlišné doby, kultury i stylu; neváhal kombinovat japonskou frašku a staroanglickou baladu. U příběhů jakoby zasazených do konkrétní dějinné epochy (román „Gompači a Komurasaki“) přizpůsoboval reálie a upravoval jména. Do majestátního tématu starých pověstí českých neváhal vklínit story o vlkodlačici (svazek Chobola a Nynvy v „Libuši“). Zeyer se důkladně seznámil se zvoleným prostředím, kulturou, dějinami; v okamžiku, kdy cítil, že místu, době a lidem v ní rozumí, stvořil barvitou esenci daného světa a do něj s různou dávkou stylizace vložil svůj příběh. Tato volnost se projevuje u hrdinské fantasy, dříve označované jako „meč & magie“. Jsou pro ni typické dobrodružné scény, dynamické zvraty, magie a kouzelné artefakty, boje a nebezpečí – tak je představuje „Román o věrném přátelství Amise a Amila“ (nedávno adaptovaný pro jeviště) nebo často inscenované poetické drama „Radúz a Mahulena“.

Staré pověsti české vlastně neexistují, tvrdil profesor Karbusický. A klidně může mít pravdu

Zeyer kdysi vtrhl na oplocené území realismu a naturalismu, aby se mu pokusil čelit snovými vizemi, niternými démony, vzdálenými krajinami, spirituálními prožitky. Jeho zakotvení v mystice, záliba v exotice a zaujetí pro středověk by našly odezvu u řady moderních autorů fantastiky. Stěží by se ztotožnili se Zeyrovým pojetím rytířské éry jako údobí „velké síly, duševního jasu a ohně promethejského“.  Ale určitě by se s básníkem shodli na romantickém snu o svobodě, duchovní velikosti, touhou po čisté lásce, důvěře, jistotách v neklidném a nepřátelském světě –  a s odsudkem maloměšťáctví, byť v hávu jedenadvacátého století.

 



Nepřehlédněte