Poválečná situace Československa nebyla jednoduchá, naše republika se zmítala v bojích o moc. K té se s přispěním SSSR drali komunisté, není se čemu divit, demokracie byla vyčpělá, zejména díky mnichovské zradě našich demokratických přátel.
Beneš byl v úzkých, a tak už to vypadalo, že starým předválečným pořádkům je jednou provždy konec. I prvorepublikové principy policie a četnictva měly být zapomenuty.
První představy o budoucnosti bezpečnostního aparátu nového Československa se utvářely již během války. Moskevské vedení KSČ je ve svých návrzích formulovalo jasně. Už v roce 1943 v rámci moskevských rozhovorů Gottwalda s Benešem vyslovila KSČ požadavek resortu ministerstva vnitra a v březnu 1945 při jednáních o složení nové vlády si tento požadavek komunisté i prosadili.
Prvním poválečným ministrem vnitra se tak stal právě komunista Václav Nosek. Nové uspořádání republiky mělo být založeno na národních výborech jako orgánech státní správy. Tyto národní výbory tak obdržely pro budování bezpečnostních orgánů poměrně značné pravomoci. Bezpečnostní složky národních výborů byly zřizovány po celé zemi, někde dokonce za asistence Rudé armády.
Ještě v dubnu 1945 byl přijat návrh ministra Noska pod názvem „Hlavní zásady výstavby nového bezpečnostního aparátu“. Podle něj se měla organizace Národní bezpečnostní služby skládat ze tří složek, ze sboru uniformované NBS (z bývalého četnictva a uniformované policie), ze sboru pohotovostního (rovněž uniformovaného) a ze sboru neuniformované NBS (včetně vnitřního i zahraničního zpravodajství). Kromě toho se počítalo také se zřízením zvláštní služby na ochranu prezidenta republiky, členů vlády a ústředních úřadů.
Z NBS se stalo SNB
Dne 2. června 1945 ale celý sbor doznal zásadní změny, a to změny svého názvu. Výnosem ministra Noska se totiž stanovil nový název sboru, tedy Sbor národní bezpečnosti.
Pohotovostní složka SNB
Pohotovostní sbor SNB byl schválený už v červnu 1945. Prakticky ihned, 1. června, byla vyhlášena náborová akce k této složce, která byla zahájena už 28. května v budově Ústřední rady odborů v Praze II na Perštýně. Přijímáni měli být pouze uchazeči české národnosti ve věkové hranici od 18 do 35 let, bezúhonní, svéprávní, politicky a charakterově vyspělí a oddaní státní ideologii lidové demokracie. Uchazeči ale museli předložit i doklad o svém vzdělání. Tělesná způsobilost se pak posuzovala na základě lékařské prohlídky. Vítáni byli zejména osvědčení bojovníci z řad revolučních gard a partyzánských oddílů.
Délka jejich služby byla stanovena na dva roky s možností prodloužení. Služební doba ve svazku SNB se započítávala do služby v československé branné moci, platově tak byli zařazeni stejně. Stravování a ubytování v době výcviku pak měli zajištěné v kasárnách.
Od 29. června 1945, kdy vydal ministr vnitra Nosek výnos o organizaci ministerstva vnitra, bylo vše jasné. O den později ministerstvo představilo SNB jako výkonný orgán správních úřadů národní bezpečnosti, do kterého měly být integrovány všechny dosavadní sbory, tedy četnictvo a státní i obecní policie. Na více jak čtyřicet let se tak změnila struktura našeho bezpečnostního aparátu.
Zdroj:
Stráž severu: deník Národní fronty v českém pohraničí, 01.06.1945
Jana Kvapilová: Přehled organizačního vývoje Sboru národní bezpečnosti v letech1945-1950, In: Internetová verze Sborníku AMV 1/2003
www.zakonyprolidi.cz
