Malíř Jan Slavíček přišel na svět 22. ledna 1900 na pražské Letné v Dobrovského ulici 10.
Jeho otcem byl, jak svrchu řečeno, impresionistický malíř Antonína Slavíčka (1870 v Praze – 1910 tamtéž), bratrem režisér a ředitel barrandovských filmových ateliérů Jiří Slavíček (1901 – 1957), sestra Eva (1895 – 1953) byla manželkou spisovatele a generála Rudolfa Medka (1890 v Hradci Králové – 1940 v Praze).
„Vzpomínám si, jak měl tatínek viset v atelieru obraz U nás v Kameničkách a já dostal od něho pastelové plátno a podle toho namaloval svůj obraz, za který jsem pak dostal od Švagrovského pětku. A to byly peníze! Jinak jsem dostával za své obrazy podle tatínkových pláten pět až deset krejcarů.“ vzpomínal malíř pro časopis Letem světem.
Do těchto radostných vzpomínek padá pak truchlivá vzpomínka, z Německé Rybné, kde na sklonu léta 1909 stihl otce záchvat mrtvice na levé polovině celého těla a proud těchto smutných vzpomínek vyústil 1. února 1910, kdy se vracel ze školy a nezastihl už otce živého.
Po dobrovolné smrti otce jej umělecky ovlivnil i rodinný přítel a druhý manžel matky, malíř Herbert Masaryk (1880 ve Vídni – 1915 v Praze), syn pozdějšího prezidenta.
V šestnácti byl přijat výtvarnou na akademii a po přípravce Josefa Loukotky studoval u Jana Preislera. Po jeho předčasném skonu pokračoval u Vratislava Nechleby a pak přešel na speciálku Maxe Švabinského. Posledním jeho učitelem byl Otakar Nejedlý, ten ho ovlivnil nejvíce. Školu dokončil v roce 1925.
Jako jednadvacetiletému vyplatili Slavíčkovi dědictví po otci a ten se mohl věnovat cestování.
Podnikl řadu studijních cest, nejvíc do Itálie a hlavně do Francie. Doprovázeli ho Václav Špála a spolužáci Bořivoj Žufan a Josef Hubáček.
Ve všech námětových oblastech své tvorby – v zátiší, v krajinomalbě i pražských pohledech – vycházel z díla svého otce.
Krajinářské motivy vybíral s oblibou z Orlických hor, kraje kolem Německé Rybné (dnes Rybná nad Zdobnicí), kam často zajížděl se svým otcem na faru k jeho příteli faráři Selicharovi a od roku 1926 tu měli vlastní vilku.
V roce 1933 měl Slavíček v Krásné jizbě Družstevní práce v Praze první samostatnou výstavu, dlužno říct, že úspěšnou.
V roce 1937 přijal spolu s Richardem Wiesnerem (1900 v Rudě nad Moravou – 1972 v Praze)
úkol vytvořit rozměrné panorama Hradčan pro čs. pavilon na světové výstavě v Paříži, za které dostali zlatou medaili.
V roce 1938 opustil Letnou a bydlel v zadním traktu Hrzánského paláce na Hradčanech (Loretánská 9), kde měl dříve ateliér a krajinářskou školu malíř Ferdinand Engelmüller.
Tady z okna svého ateliéru maloval pohledy na Prahu, v baretu a bílém plášti, za dozoru Rembrandtova autoportrétu.
Během války se Jan Slavíček zcela izoloval od světa, po válce si to vynahradil a hodně cestoval.
V roce 1967 byl jmenován národním umělcem.
Zemřel 5. dubna 1970, zůstal po něm nedokončený obraz – jak asi tušíte – Prahy.
Zdroje: Letem světem, 1932; Jiří Macháček, Čtení; Květuše Veselá, Filokartie;
Petruše Sekerová; Pražský pantheon
