Protektorát Čechy a Morava, hrdinství i kolaborace Čechů. Jací jsme byli?

26.5.2022
Jaroslav Svoboda

O druhé světové válce, resp. o Protektorátu Čechy a Morava, byly už popsány stohy papíru. Každý si asi vzpomene na skupinu Anthropoid a atentát na Reinharda Heydricha, jehož výročí připadá na zítřek. Ovšem, hrdinství, a bohužel i kolaborace, v protektorátu nepředstavovali jen parašutisté a Heydrich.

Už počátky vzniku tohoto „státního“ útvaru byly krušné. Zbylá část Československého území, která nebyla našemu státu ukradena v září 1938 na základě Mnichovské dohody Německa, Itálie a našich spojenců Anglie a Francie, se od 15., resp. 16. března 1939 stala Protektorátem Čechy a Morava, plně pod nadvládou Německa a de facto součástí Velkoněmecké říše. Toto vše bylo však českým obyvatelstvem v drtivé většině přijímáno odmítavě.

Byl předsedou protektorátní vlády a měl se stát druhým prezidentem protektorátu

Doba byla těžká a každodenní represe vlastně posloužily jako jisté síto, jako měřítko morálních hodnot každého občana, který se musel postavit ke každodenním problémům, které byly komplikovány brutálním zacházením ze strany německých okupantů. I přesto ale v zemi docházelo takřka nepřetržitě k sabotážím všeho druhu. Známé bylo heslo PP – Pracuj pomalu. Vyráběly se zmetky, vlakové soupravy měly přeřezané vzduchové hadice brzd, záměrně docházelo k poškozování telefonního a elektrického vedení apod. Lidé to ale přesto dělali, přesto, že jim za to hrozil jediný trest – trest smrti. I přesto ale byli Němci s produktivitou práce spokojení.

V daleko obtížnější situaci ale byli ti, na které se obrátili neznámí lidé s žádostí o přístřeší. Mohlo se jednat o odbojáře, sestřeleného zahraničního letce, ale i o provokatéra gestapa. Pokud se někdo rozhodl takovému člověku pomoci, hrozil mu i celé jeho rodině trest smrti. Jestliže občan odmítl v takovém případě pomoci, pak se to mohlo jevit jako zbabělost, nebo také jako odpovědnost vůči vlastní rodině. V těchto mezních situacích, kdy se jednalo o život vlastní a životy nejbližších, se projevovaly charaktery i postoje každého jedince. Především zde není přesné to, co se zejména v poslední době velmi rozmohlo, a to i v odborných kruzích nebo médiích, tedy srovnání německé okupace s rokem 1968 a okupací sovětskou. Ponechme stranou, jestli vůbec to, co se v Československu dělo po roce 1968, splňuje kritéria pro pojem okupace, pro lepší srovnání ale řekněme, že ano. V tom případě, se vůbec tato období nedají srovnávat. Tisíce mrtvých Čechů v období druhé světové války, vraždění německých okupantů za pouhé podezření pomoci parašutistům, odbojářům nebo partyzánům. Smrt hrozila prakticky za vše. Zejména pak po atentátu na Heydricha byli Češi opravdovými vězni ve svých domovech a stačilo jen se znelíbit sousedovi a už člověk mohl skončit v „Pečkárně“, koncentračním táboře nebo na kobyliské střelnici. Srovnávat tento teror s rokem 1968 je naprosto nemístné.

Byl premiérem protektorátní vlády, skončil jako starý, nemocný a bez peněz

„Myslím si, že je to neúcta dnešních poblázněných mladých lidí, které se snaží ještě někdo více rozeštvat. Jsem z toho moc smutná, když vidím, jak se někdo snaží přepisovat historii. Pro mě to ale není ani historie, je to pro mě můj prožitý život,“ zamýšlí se pamětnice, devadesátiletá Marie Zemanová, která si přežila koncentrační tábor v Osvětimi.

I za protektorátu ale byli lidé, kteří zradili český národ a veřejně s Němci kolaborovali. Někteří pak kolaborovali skrytě jako konfidenti gestapa. Tito udavači v mnoha případech po válce převlékli kabáty a pod příslibem beztrestnosti se stali agenty komunistické StB. Na jižní a jihovýchodní Moravě působily iredentistické a separatistické skupiny Národopisná Morava a Moravská nacionální sociální strana. Každý také zná apoštola národní zrady, ministra školství a propagandy Emanuela Moravce. To byl vlastně symbol národní kolaborace. Za nejrůznější typy kolaborace ale bylo po válce souzeno na 10 000 lidí, 730 z nich pak bylo popraveno.


Témata:

Nepřehlédněte