Musely však o to hodně bojovat. Nejprve žádost spisovatelky Elišky Krásnohorské (1847 – 1926) o zřízení státního dívčího gymnázia v Praze Vídeň zamítla. Krásnohorská tedy 30. července 1890 založila „Spolek pro ženské studium Minerva“, který by umožnil získat dívkám maturitu a tím i možnost ucházet se o studium na vysoké škole, což do této doby nebylo v Čechách vůbec myslitelné. Své jméno dostal po etruské a italské bohyni chránící lidskou inteligenci.
Spolek se potom stal zakladatelem vzdělávacího ústavu, což už mu Vídeň zakázat nemohla. Osnovu učiva v něm probíraného vypracoval první ředitel této instituce František Prusík. Učivo bylo rozdělené do dvou stupňů, jednoročního a od roku 1892 dvouletého studia a ze čtyř tříd vyššího gymnázia. V roce 1900 se potom i zde začaly používat stejné osnovy jako pro osmitřídní chlapecká gymnázia.
Peníze i jinou materiální pomoc potřebnou k udržení chodu své školy získával spolek z různých subvencí (podpor a darů), přednáškami, pořádáním bazarů a podobnou činností. V roce 1914 škola přešla pod štědrou správu města Prahy a od roku 1917 bylo nazýváno podle své slavné zakladatelky – První městské dívčí reálné gymnázium „Krásnohorská“ v Praze.
Začátky tohoto vzdělávacího ústavu byly skromné. V roce 1890 měla škola jen dvě místnosti ve staré školní budově u sv. Vojtěcha, kde se v jediné učebně se tísnilo 53 žaček. V roce 1915 ale již existovalo 14 tříd a ve školním roce 1935-36 navštěvovalo dívčí gymnázium 927 žákyň. To už se, po rekonstrukci školních budov v Lazarské a Vladislavově ulici, změnilo v moderní a účelně vybavený ústav. Kromě 17 učeben tu byla řada pomocných místností pro chemii, biologii a fyziku, pak kreslírna, rýsovna, tělocvična, profesorská a žákovská knihovna, čítárna a přednášecí sál.
Vznik dívčí školy podpořila řada tehdejších osobností, stejně tak jako ji mnozí význační muži, byť sami vzdělaní, odmítali. Obecně proti byla i tehdejší mužská veřejnost zastávající názor, že žena patří do kuchyně a má se starat o výchovu dětí. Přitom přehlédli a nechtěli vidět, že společnost se s nástupem průmyslové revoluce změnila a že s rozvojem výroby a obchodu práce v domácnosti ženu již tak časově nezatěžuje, nevyplňuje zcela její život a že se zde pro ženu vytvořil prostor i pro její případnou, a to i kvalifikovanou, výdělečnou činnost mimo domácnost. To se však bez vzdělání neobejde.
Jenou z žen, která se vydala touto cestou, byla i naše první architektka Milada Pavlíková, která se narodila 22. srpna 1895 v Táboře v rodině lékaře a vlastence MUDr. Josefa Pavlíka (1863 – 1926) a Marie, rozené Honzákové. Po absolvování gymnaziálních studií na Minervě začala Milada v rozporu se zákony rakousko-uherské monarchie v roce 1914 studovat v Praze architekturu, a to jen proto, že její otec po domluvě s českými profesory dosáhl toho, že jeho dcera mohla navštěvovat vysokou školu. Po dobu studií bydlela u své tety Anna Honzákové, matčiny sestry (1875 – 1940), která rovněž studovala na „Minervě“ a 17. března 1902 v aule Karolína jí byl jako teprve třetí Češce udělen titul MUDr.
Milada potom byla 18. června 1921 jako první žena v ČSR promována inženýrkou architektkou. Čtyři dny poté měla svatbu na Staroměstské radnici se svým vyvoleným, profesorem Vysoké školy zemědělské a lesního hospodářství při ČVUT, ing. arch. Dr. Theodorem Petříkem (1882 – 1941), rovněž táborským rodákem.
Profesně začala Milada Petříková pracovat jako architektka na volné noze. Dům chápala jako účelovou záležitost, organickou součást fungujícího domova. Zvláště se zaměřila na projekty sociálních staveb pro ženy a vyprojektovala tak např. domov osamělých žen v Praze – Dejvicích (1922-23), sociální ústav Domovina Charlotty Masarykové (1925-26) v Praze 12, společenský dům Ženský klub český v Praze 2 nebo dívčí kolej Budeč v Praze 12. Vedle toho je autorkou architektonického řešení i množství vil a rodinných domků. Vedle toho ale stihla porodit i tři syny, Miloše, Aleše a Radka.
Když v roce 1941 náhle ovdověla, vedle péče o syny se i nadále věnovala architektuře, ale její finanční situace nebyla valná. Byla nucena prodat i rodinné sídlo Petříků v Táboře na Převrátilce (tzv. Soukenická bašta). Po roce 1948 byla pronásledována jako příslušnice předválečné inteligence nejen kvůli svému třídnímu původu, ale i původu manžela, byť již zesnulého. Další potíže vyvolalo to, že její sestra Libuše (1900 – 1984), rovněž absolventka Minervy a operní pěvkyně, se ještě před válkou provdala a zůstala v Itálii.
Po roce 1950 tak Milada musela skončit se svým povoláním „svobodné architektky“ a nechat se zaměstnat ve velkém podniku „Stavoprojekt“. Stejně jako většinu tehdejších architektů, kteří něco uměli, ji práce za těchto podmínek neuspokojovala. Socialistický realismus a sovětská architektura jako povinný vzor skoncovaly s jakoukoliv snahou o kreativní myšlení, přestože sami Rusové tento styl posměšně nazývali „pozdní reprezentace“. Jeho ukázkami jsou např. hotel Internacionál v Praze 6 – Podbabě a první stanice metra. Později Milada přešla do podniku „Rudný projekt“, kde vypracovávala urbanistické plány sídlišť a dolů.
Až do vysokého věku jezdívala do Tábora a na letní byt do blízké Plané nad Lužnicí. Zajímala se o dějiny Tábora, práci táborského Husitského muzea a pečovala o památku svého otce. Zemřela 30. června 1985 v Praze ve věku nedožitých 90 let.
