• nezarazene
  • Zprávy
  • Stalo se
  • Sport
  • Kultura
  • Ze společnosti
  • Zajímavosti
  • Roman Zach: Říkám si, co se pak asi děje po těch představeních…

    24.1.2024
    Jan Januš

    Populární herec si letos ve svých padesáti vyzkoušel úplně novou roli, v Divadle Bez zábradlí režíroval komedii Láska z mládí. Bavilo ho to, a tak se aktuálně rozhlíží po dalších textech, které by mohl představit. V našem rozhovoru si zavzpomíná i na to, jak mu svého času babičky vozily do divadla koláče, aby ho jako vyhublého doktora Šebka z Ordinace v růžové zahradě vykrmily, a nabízely mu, ať otevře gynekologickou ordinaci třeba v Broumově.

    Letos vám bylo 50 a tak trochu k narozeninám jste si nadělil možnost režírovat v Divadle Bez zábradlí poprvé činoherní představení, Lásku z mládí. Jaká k tomu vedla cesta?

    V Divadle Bez zábradlí jsem hrál ve hře Mnoho povyku pro nic a tam jsme se potkali s Kájou (s Karlem Heřmánkem mladším, hercem a uměleckým šéfem divadla – pozn. red.). Mladí Heřmánkové divadlo převzali a pořád ho chtějí osvěžit, hledají jeho novou tvář. S některými herci tak chtěl Kája pokračovat, jedním z nich jsem byl já. Ne snad, abych byl v angažmá, ale třeba že bych byl pravidelným hostem… a přišel s hrou Láska z mládí. Ta se mi líbila, ale dlouho jsme se z různých důvodů namlouvali. Trvalo to tři roky a přišly ty padesátiny a já si říkal, že bych si rád něco takového, jako je režie, zkusil. Kája zase volal a já jsem mu řekl, že už si to tři roky čtu, mám k tomu klíč a taky vím, s kým bych to chtěl dělat. Protože už jsem taky ve věku, kdy zvláště na divadle nechci hrát úplně s každým. Říkal jsem si, v nejhorším mě pošle do prdele. No a on naopak zajásal. Byl to každopádně zlom, řekl jsem si, buď teď, nebo kdy už jindy. A to, že mi zrovna bylo padesát, je spíš souhra náhod.

    Říkáte, že vaším režijním přístupem je hledání, inscenaci jste vytvářel až na jevišti s jednotlivými herci. Není pak ale protimluvem, že jste za ty tři roky našel k té hře klíč?

    Není. Dobře jsem znal text, žánr, specifický humor, který je pro mě v tomhle druhu inscenace důležitý. Klíč byl i ve výtvarné a hudební složce. Nakonec jsem hru i dost upravil, změnil jsem konec. Text jsem si spíš osahával a když už jsem věděl, kdo v tom bude hrát, transformoval jsem své myšlenky na jednotlivé herce. U Diany Tonikové, Lucky Žáčkové nebo mého syna Prokopa, u Nikol Heřmánkové nebo Ha Thanh Špetlíkové a Karla Heřmánka se mi to zjednodušilo, máme podobný způsob myšlení i práce, slyšíme na sebe. Pro mě není důležité, jestli jde někdo zleva nebo zprava, ale ten vnitřek. Na to jsem zvyklý jak z Činoherního studia v Ústí nad Labem, tak z Divadla Komedie. Je pravda, že jsou představení v jednotlivých alternacích trochu jiná a vy musíte být neustále ve střehu, což je ale zábavné. Situace jsou vyzkoušené na tisíc způsobů. Baví mě hledat do posledního chvíle a pořád zkoušet, neztratit možnost to měnit.

    Uvidíme tedy jiné představení, když bude roli advokáta hrát váš syn Prokop a když ho bude hrát Karel Heřmánek mladší?

    Uvidíte. Kája může hrát mého advokáta spíše jako generačně spřízněného parťáka, který si vydobyl pozici, má svou právnickou firmu. Ale u Prokopa to tak být nemůže, ten věkový rozdíl mezi námi je moc velký. Takže musí hrát geniálního mladého právníka, kterého jsem si z jistých zištných důvodů najal. S Kájou to hrajeme víc jako kamarádi, s Prokopem to je víc o pozici šéfa a divokého mladého talentu. Jestli to může Prokop vůbec hrát, jsem si ověřoval i u dvou dramaturgyní. Obě to posvětili, protože se nám závěrem inscenace line takový jeden zajímavý oblouk, kdy se vlastně tak trochu ukáže, že je svým způsobem mým mladším já. Když má postava byla totiž v jeho věku, udělala jistý krok, který je startérem a vodící linkou celého příběhu A ta jeho postava nakonec podnikne něco, co bych v jeho věku udělal nejspíš také, ale… neudělám…

    Máte zkušenost z malých divadel, i z těch největších, hrál jste v Národním divadle. Vyhovuje vám právě ten střední prostor Divadle Bez zábradlí nejvíce?

    Asi mi tahle velikost přijde dobrá. Ty velké prostory mi úplně nesedí. Když jsem byl v Národním, chyběly mi ty komorní scény a témata. Neříkám tím, že bych už třeba v Národním nechtěl hostovat. Vůbec ne… Baví mě výzvy. Když třeba svoji one man show Skečmen hraju v hospodě nebo v plenéru někde venku. Byl jsem s ní ale třeba taky v Chebu na mezinárodním festivalu Divadlo jednoho herce, v nádherném secesním divadle. Seděli tam předplatitelé a předplatitelky… ta hra je dost nekorektní. Věděl jsem, že jsem ztracenej. Jsem tam sprostej, chodím mezi diváky, ptám se jich na různé intimní záležitosti. Ale i tohle vlastně už umím, během úvodu si diváky trochu prolustruju a zjistím, kam až můžu jít a jak moc nekorektní můžu být. Výzvy…

    A chodí víc diváků, u kterých můžete být víc nekorektní a sprostý, nebo je to naopak?

    V první řadě třeba sedí dámy, na kterých vidím, že ten sprostý Zach se jim nelíbí, ale pak tam zase jsou polohy a části, kdy už ho mají zase rády. Ta hra vychází do jisté míry z mého života a ze života Luboše Baláka, který ji režíroval. Samozřejmě je hodně vyfabulovaná a hodně se tam řeší různá rodinná klišé, život mezi mužem a ženou, děti. Takže divačky se třeba baví, ale jejich partnery to možná rozčiluje. Říkám si, co se pak asi děje po těch představeních. Všichni spokojení asi neodcházejí, ale třeba to přispěje k tomu, že se vyčistí vzduch. A to je taky dobře.

    Je pro vás důležité, aby se divadlo vyjadřovalo k tomu, co se děje kolem nás?

    Ano. Ale ne nutně. V jistých tématech a konsekvencích se paralel se současným světem nevyhnete…

    Na tiskové konferenci k Lásce z mládí jste měl na sobě tričko s Václavem Havlem. Bylo to schválně? Věděl jste, že vás budou fotit, že to bude hodně vidět…

    To je ta paralela… Čekal jsem, jestli se mě na to někdo zeptá… Vzal jsem si ho druhej den po sobě automaticky a došlo mi to, až když jsem vyšel z domova. Říkal jsem si, budete to brát jako gesto. Mám se vrátit a převlíknout? A proč? Už ho mám na sobě, tak jdu. Záměr tam nebyl, ale… mám ho rád. Havel bodne vždycky. Jako paralela… Ano, mohl jsem si to triko sundat… Takže nezáměrný záměr…

    Jsou hry Václava Havla pořád živé, měly by se hrát? Nebo je už odnesl čas?

    Myslím, že jo, jsou živé. Viděl jsem skvělou Audienci v D21. Jirka Panzner a Lukáš Šolc v režii Jiřího Ondry… Tohle je ten Havel, nadčasový.

    Zhruba před deseti lety jste hrál v Divadle na Vinohradech s Dagmar Havlovou Ibsenovu Rebeku. Jaké to bylo?

    Bylo to skvělý. Oslovil mě Juraj Deák: Dáša to chce dělat. A s tebou… Přišlo mi, že to nejde, já z divadla Komedie, ona z Vinohradského divadla. Vzal jsem to jako výzvu, Dáša si mě hodně lustrovala a měla ze mě vítr. Já z ní taky a taky si jí prověřoval… Pak jsme zjistili, že ze sebe máme vítr oba dva a to prorazilo bariéru. A chytli jsme na zkouškách stejnou vlnu. Byla to strašně zajímavá zkušenost a třeba ne poslední. Viď Dášo!!! Jestli to čteš…

    Předpokládám, že příchod popularity musel být velký naráz. Kolem roku 2005 se vám najednou sešly tři velké seriály, Redakce, Hop nebo trop a hlavně Ordinace v růžové zahradě…

    To byl velký naráz. Hrál jsem v Divadle Komedie moderní německou dramatiku… a do toho Ordinace. Do Komedie chodili do té doby hlavně mladí, studenti a najednou se tam začaly objevovat babičky, respektive ženy šedesát plus, které se přijížděly podívat na doktora Šebka. A tam herci od krve. A ony, pane Zach, tohle nemáte zapotřebí dělat, radši se věnujte té gynekologii. Byl to velký kontrast. U některých diváků jsem možná probudil zájem o moderní dramatiku (smích). Babičky mi s vnučkami vozily koláče, byl jsem hubený, musely mě vykrmit. A říkaly, že by bylo skvělé, kdybych si třeba v Broumově otevřel gynekologickou ordinaci, že by se jim takový doktor moc líbil.

    Takže to, jak chtěli lidé diagnózu od Ladislava Chudíka alias primáře Sovy, jste zažil také?

    Měl jsem to taky. Ony si myslely, že stejně jako jsem hodný doktor v seriálu, musím být hodný i v životě.



    Nepřehlédněte