Procestovali spolu celý svět a v jednom autě strávili dohromady devět let. O svých výpravách natočili 4 celovečerní filmy, 147 dokumentárních filmů a 700 rozhlasových reportáží, a napsali přes dvacet knih a 300 reportáží pro časopisy. Nakonec je ale smrt rozdělila.
Miroslav Zikmund se narodil rok po 1. světové válce v Plzni do rodiny strojvůdce. Cestování ho lákalo od mládí, na první velkou výpravu na Podkarpatskou Rus se vydal spolu se svým bratrem Josefem už v šestnácti letech. Při studiu na Vysoké obchodní škole se potkal s Jiřím Hanzelkou a o jejich dalším osudu bylo rozhodnuto.
Do Afriky a Ameriky!
Studium jim sice oběma výrazně prodloužila německá okupace a následné zavření vysokých škol, nicméně hned po jejím dokončení začali spřádat plány na daleké cesty. Jako obchodní inženýři se rozhodli, že se stanou obchodními cestujícími československých výrobků v exotických zemích. A snad právě proto, že Hanzelkův otec pracoval jako dělník ve vývojovém oddělení Tatry, rozhodli se oslovit výrobce tohoto vozu. Šlo o legendární Tatru 87. „Chtěli jsme světu ukázat , jak dobrá auta umíme v Československu vyrobit, chtěli jsme Československo takzvaně prodat,“ vysvětlil později jejich uvažování Zikmund. Tatra se stala jejich zaměstnavatelem a půjčila jim na cestu svůj skvělý vůz, se kterým ujeli 62 tisíc kilometrů z celkem 111 tisíc kilometrů dlouhé cesty – zbytek absolvovali letadlem, vlakem nebo lodí.
Výprava začala v dubnu 1947. Během ní přenocovali na vrcholu Cheopsovy pyramidy, vystoupali na vrchol Kilimandžára, v konžském pralese se setkali s Pygmeji a v Ekvádoru s lovci lebek z kmene Šuárů. Zpráva o únorovém převratu je zastihla v africkém Kongu, ale místní tisk věnoval této události kdesi ve střední Evropě jen minimální pozornost. Její důsledky cestovatelé pocítili až mnohem později, když se po Africe a Jižní Americe chystali skrze Mexiko do USA. Spojené státy už byly totiž tou dobou v nepřátelském táboře imperialistů a oni dva nedostali víza.
A na východ!
V listopadu 1950 se tak ze své 1290 dnů dlouhé cesty vrátili zpět do Prahy, kde je přivítaly davy lidí, kteří jejich výpravu sledovali na vlnách Českého rozhlasu. Krátce po návratu se oba oženili a začali i se svými ženami spolu bydlet ve zlínské vile, kde jsou dnes shromážděny archivní rukopisy, filmy, fotografie a další artefakty z jejich výprav. V hlavě už ale měli další cestu. „Mohl bych říkat, že v tom vězela už odmalička moje touha cestovat. Vůbec ne. V přání dojet co nejdál byla spíš zvídavost a snaha vidět víc, vědět to, co ostatní nevědí. Touha vědět, jak se věci doopravdy mají, mne provází celý život,“ vzpomínal později Zikmund v knize Století Miroslava Zikmunda.
Tentokrát se zaměřili na východní země. Již s doprovodem ve dvou upravených nákladních vozech Tatra 805 v letech 1959–1964 zamířili do Asie a Oceánie. Navštívili například Turecko, Sýrii, Pákistán, Indii, Cejlon, Barmu, Kambodžu, Indonésii, Japonsko nebo Irák. Poslední rok cesty strávili v bývalém Sovětském svazu. Podle Zikmunda jsou běžní Rusové zřejmě nejhodnější lidé na světě. Nicméně to Zikmundovi a Hanzelkovi nezabránilo v kritické sérii reportáží ohledně dění v této zemi. Soubor těchto reportáží s názvem Zvláštní zpráva č. 4 je vystavil nemilosti režimu, zvlášť když se později ještě oba dva kriticky vyslovili proti okupaci vojsk Varšavské smlouvy.
Na život a na smrt
Cestovatelé tak docestovali a jejich knihy byly staženy z knihoven. Na další výpravu se mohli vydat až po roce 1989. Tentokrát ale musel Zikmund vyrazit už bez Hanzelky. Tomu v tom bránily zdravotní komplikace. Oba muži, kteří své pouto shodně označovali za přátelství na život a na smrt a nikdy prý netrpěli ponorkovou nemocí, spolu však v mysli cestovali dál. „Pracuj, filmuj, zpovídej a piš za oba. A přivez mi bumerang,“ nakázal Hanzelka Zikmundovi před jeho cestou do Austrálie. V roce 2003 pak Hanzelka svého největšího parťáka opustil nadobro. První prosincový den letošního roku se tedy Zikmund vydal na poslední výpravu za ním. Bylo mu sto dva let.
