1℃
Dnes je 7. prosinec , svátek má Benjamín

Stanislav Hložek: Co víc si může zpěvák přát, než že jeho písničky zlidoví

Dospěl podle svých slov do věku, kdy píše knihy a přebírá ocenění za celoživotní dílo. Stanislav Hložek, který letos oslavil pětašedesátiny, je ale stále v zápřahu a aktivně zpívá. Žije mezi Prahou, Kolínskem a Moravou, kde zpívá své šestadevadesátileté mamince lidové písničky, které ho kdysi naučila.

V písničce Velikánský umění, kterou jste nazpíval s Hanou Zagorovou, zpíváte „to chce znát, dobře znát, sebe sám“. Znáte se za ta léta?

Nikdy jsem o tom takto nepřemýšlel, ale dalo by se říct, že o sobě vím.

Zpíváte tam také, že je dobré znát, „co smíš a nesmíš“. Co by člověk neměl?

Neměl by dělat to, co nechce, ale jen to, co ho baví, což však kolikrát nejde.

Myslíte, že by také neměl dělat to, co nechce, aby druzí dělali jemu?

Bylo by to ideální, ale ideální stav, jak všichni dobře víme, neexistuje.

A citace ze zmíněné písničky do třetice – zpíváte, že je velikánský umění „když máš vztek a než bys vylít, jít do ohně vodu přilít“. Děláte to, nebo se taky umíte rozčílit? Abych řekla pravdu, moc si vás rozčíleného neumím představit.

To mi říká hodně lidí. Samozřejmě, že když narazím na nějakou nespravedlnost, naštve mě to. Trvá mi ale déle, než se vytočím. Někdy se vytočím zbytečně, pak si říkám, proč jsem se nechal vytočit blbcem, vždyť mi to za to nestojí.

Zase, na druhou stranu, je to zdravé – člověk ze sebe dostane pryč negativní emoce…

To je pravda. Vím ale o sobě, že na některé nenadálé věci neumím okamžitě reagovat tak, jak bych chtěl. Když odpovídám na nečekanou otázku, často si pak říkám „kurňa, mohl jsem to říct líp, něco tam přihodit“. Myslím ale, že v tom nejsem sám.

To určitě ne, máme to tak skoro všichni. Ale zpět k písničkám. Silný text má i Taková je láska má. „Já vím, jak v lásce vyhrát,“ zpíváte. Vyhrál jste?

Toť otázka. Odmalička jsem byl vůči holkám stydlík. Třeba se mi nějaká líbila, ale neuměl jsem jí to dát najevo, styděl jsem se, měl v sobě takovou křeč, až to působilo trapně. Holky se mi líbily a líbí dodnes, teď už jsem ale starší a mám životní zkušenosti. Tenkrát jsem to bral moc živočišně.

A dá se říci, že jste tedy v lásce vyhrál?

V lásce nemůže nikdy nikdo vyhrát.

FOTO: Stanislav Hložek

Stanislav Hložek - FOTO ROZHOVOR Co víc si může zpěvák přát, než že jeho písničky zlidoví – foto archiv Stanislava HložkaStanislav Hložek - Standa HlozekStanislav Hložek - Standa Hlozek

Nedávno jsem byla ve Františkových Lázních, kde v jednom z podniků lázeňští hosté tančili na písničku Krejčí z vašeho repertoáru, kterou znali nazpaměť mladí i staří. Jaký je to pocit, když písnička zlidoví?

Jsem rád, že to říkáte. Co víc si může zpěvák přát, než že jeho písničky zlidoví, když je lidi znají. Tam nahoře mě občas mají rádi a měli mě rádi, když jsme (s Petrem Kotvaldem) zpívali Bílou královnu, Holky z naší školky, Můj čas ze Sanitky, V pohodě a podobně. A i sólové písničky jako právě třeba Krejčí. Je to obrovský dar z nebe, který mám v sobě doteď. Když někde zpívám, všichni tyto písničky chtějí a zpívají je se mnou. Nějaký čas jsem nejezdil na Slovensku, po letech jsem tam začal jezdit pravidelně, a jelikož tam v rádiích hrají tuny muziky, bál jsem se, jestli lidi ještě tyhle písničky znají. Potěšilo mě, že znají. Mám dokonce pocit, že mnohde na Slovensku jsou lidé temperamentnější než tady.

Z vašich sólových písniček se mi moc líbí Táňo, hraj, kterou otextovala Hana Zagorová. Je to vyznání saxofonistce, která hraje v hotýlku na předměstí. Podle mě neprávem zapadla, nemyslíte?

Jsem rád, že je vám ta písnička známá. To bylo tak. Na konci roku 1989 jsem natočil elpíčko sestavené z písniček, které mi napsali kolegové-pěvci. Třeba Karel Černoch mi napsal Jsme lidi, nejsme stroje, kterou jsme nazpívali jako duet. Hanka mi napsala text k vámi vzpomenuté písničce Táňo, hraj, což je parádní věc, ke které hudbu složil náš tehdejší kytarista Honza Rotter. Hanička je i autorkou nádherného textu k písničce Za to může déšť, ne já. Ta se jí taky povedla, je to zlatá kamarádka. Další písničku složil Michal David a tak dále. Tehdy po listopadu 1989 však byla taková atmosféra, že se najednou zahodilo všechno, co bylo předtím, takže elpíčko, které už bylo hotové, nevyšlo. Až po letech, kdy už se tak neselektovalo, vyšlo album digitálně.

Na písničku Táňo, hraj jsem si vzpomněla na nedávném narozeninovém koncertě Petry Rézové, která je nejen zpěvačkou, ale také saxofonistkou. Vy jste jí gratuloval z plátna. Nenapadlo vás někdy si s ní tuhle písničku zazpívat?

Klidně, ale museli bychom to předem nazkoušet. Vzpomínám si však, že kdysi jsem na tu písničku točil televizní klip, režisér vybral saxofonistku, která měla obrovské vnady a k tomu jí oblékli tak, aby ještě víc vynikly. Kolegové muzikanti byli u vytržení, kde jsem takovou Táňu sehnal.

V Českém rozhlase Brno jste moderoval pořad Písničky pro duši, přičemž nyní moderujete podobný pořad Strom lásky mý, pojmenovaný po jedné z vámi nazpívaných písní. Můžete jej představit?

Posluchačům posílám lístky v podobě písní ze stromu, je to hodinka, která se vysílá každou neděli od pěti do šesti. Vymyslel jsem krásnou rubriku, u které mi kolegové závidí, že je také nenapadla. Jmenuje se jednoduše jak facka – podle lidové písničky Muzikanti, co děláte. Po telefonu volám kolegům a ptám se „Jak se máš, co děláš?“. Už jsem tam měl skoro všechny známé zpěváky, protože od letošního února vysílám každý týden. V rádiu machruji: „Kluci, všimli jste si, že jsem ještě neměl stejného hosta dvakrát.“ Vždycky najdu originálního hosta, přičemž zvu nejen zpěváky, i když ti převažují, ale i dýdžeje nebo textaře. Zkrátka ty, kteří mají něco společného s hudbou.

Jaký je rozdíl mezi tím vést rozhovor a odpovídat na otázky?

Mám obrovskou výhodu, že můžu klást otázky úplně jinak než klasický redaktor. Ty lidi dobře znám a mohu si dovolit říct něco, co by si redaktor nedovolil. Proto jsou ty rozhovory uvolněné. Baví to jak mě, tak i kolegy, kteří se rozpovídají a můžeme si ze sebe vzájemně dělat legraci.

Recept na štěstí? Nenechat se rozhodit maličkostmi, říká herečka a zpěvačka Eva Hrušková

Pocházíte z Moravy a opakovaně jste se nechal slyšet, že jste vyrostl na lidových písničkách, které vám máma pořád zpívala.  Vzpomínáte na to rád?

Nejen vzpomínám. Na Moravu jezdím každý týden jednak kvůli rozhlasovému pořadu a jednak právě proto, že maminku, které je 96 a půl, hlídám. Už skoro nemluví, nechodí a já jí zpívám ty stejné lidovky, které kdysi zpívala ona mně. Vzpomíná na ně, a i když je ze sebe mnohdy nedokáže dostat, hlava a oči jí svítí. Paradoxem je, že když na ni mluvím česky, odpovídá těžce, ale když na ni spustím německy, odpovídá bez potíží v němčině, nedávno mi dokonce recitovala německé básničky.

Neúnavný hurikán Dalibor Janda sfoukne na dortu 65 svíček. Co ho vždycky dobije?

Ve středu 27. listopadu budete vystupovat v pražském Divadle Hybernia na koncertě, který připomene osmdesátiny Orchestru Karla Vlacha. Jak na Karla Vlacha vzpomínáte?

Osobně jsem se s ním nesetkal, ale zpíval jsem se všemi možnými orchestry – Václava Hybše, Gustava Broma nebo Václava Zahradníka. Měl jsem čest zpívat i s orchestrem Karla Vlacha, ale to už tam dirigoval někdo jiný. Z doslechu vím, jak kolegové, kteří s ním měli možnost spolupracovat, ho dodnes milují. Stejně tak Gustava Broma, kterého pro mě byla čest v muzice potkat. Na osmdesátinách Orchestru Karla Vlacha zazpívám jednu písničku a rád potkám kolegy, kterých tam bude asi dvacet a dlouho jsem je neviděl.

Žijete mezi Prahou a Moravou. Kde se cítíte doma?

Narodil jsem se v kroměřížské porodnici, takže Kroměříž je pro mě srdcovka. Dětství jsem prožil v Hulíně, kde mám maminku, o kterou se se svými sestrami starám, a také pečuju o barák. Léta jsem navíc bydlel ve Zlíně. Nyní mám trvalé bydliště v Praze na Smíchově a u Kolína jsme si pořídili chalupu, kde jsem často, protože pražský byt okupuje náš mladej. Takže míst, kde se cítím jako doma, je hodně. Je ale doma a doma. Doma jsem tam, kde mám rodinu, ale taky tam, kde mě lidi mají rádi. Když bych měl vybírat, domov je pro mě asi Morava, ale jak v jedné pohádce říká babička: „Jsem všude zdejší“.

Nebo „doma jsem tam, kde si pověsím klobouk“…

To je pravda. V Hulíně mám pověšený valašský klobouk, protože ho nemám kam dát a po ulici v něm nechodím.

Živoucí legenda Hana Zagorová. Kolik nazpívala písní a bez čeho nemůže žít?

Oslavil jste pětašedesátku a jste pořád v zápřahu. Co pracovního nyní chystáte?

K narozeninám jsem si udělal radost a s novinářkou Maruškou Formáčkovou napsal knížku Zběsilé osmdesátky. Při korekturách jsem Marušce říkal, že je ďábel, protože rychleji píše, než já čtu. Maruška už mě kvůli napsání knihy naháněla před pěti lety – tehdy jsem se z toho vykroutil, že knihy píší ti, co už končí, takže ji napíšeme později. Pět let uteklo jako voda a letos přišla zase. Řekl jsem jí, že jsem některé věci přehodnotil a hlavně některé zapomínám, proto je čas knihu napsat. Vzpomněl jsem si na Hanku Zagorovou, která vydala knížku s názvem …než to zapomenu, což je geniální. Je pravda, že než ta moje knížka vyšla, vybavil jsem si plno věcí, na které jsem při psaní zapomněl. Maruška reagovala pohotově: „Vidíš, Stando, budeme muset vydat ještě druhý díl.“ Uvidíme, jaký bude ohlas.

A zpívání?

Na pátého prosince jsem dostal nabídku zpívat ve Zlíně na náměstí, kde budu hrát s kapelou Fredy Bittner Band a vystoupení spojím s třetím křtem knížky, kterou jsem pokřtil již na pražském Střeleckém ostrově a v letním kině v Hulíně, kde jsem v rámci svatováclavských oslav pořádal narozeninový koncert. Letos mě čeká taky například koncert u příležitosti čtyřicátých narozenin fotbalové Amfory. Je toho hodně, včetně charitativních akcí. A abych nezapomněl – dostal jsem dvě ocenění, jedno od uměleckého sdružení Artes Mistr zábavního umění a druhé od Intergramu Senior Grand Prix, tam se ale myslím malinko spletli, protože ceny dávají až umělcům od sedmesátky výš. Byl jsem tam suverénně nejmladší. Zkrátka jsem dospěl do věku, kdy jsem napsal knihu a dostávám ceny.

Stanislav Hložek (65)

Narodil se v Kroměříži, získal druhé místo v soutěži Intertalent, v roce 1980 začal spolupracovat s Karlem Vágnerem, Hanou Zagorovou a Petrem Kotvaldem, z čehož vzniklo plno hitů. Koncem 80. let se vydal na sólovou dráhu, která trvá dodnes. Tehdy vystudoval Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Koncertuje s kapelami Fredy Bittner Band, Charlie Band a SH Band, moderoval televizní pořady, účinkuje v muzikálu Tři mušketýři v pražském Divadle Broadway a v Brně, moderuje rozhlasový pořad, společně s novinářkou Marií Formáčkovou napsal autobiografickou knihu.

Před 3 minutami
V Londýně byla tehdy hluboká noc a spánek britského premiéra Churchilla jistě nebyl klidný. Invaze...
Před 49 minutami
Vášnivá diskuse se v Jazzové sekci při další z řady Valdštejnských besed, organizovaných spolkem Šance...
Před 1 hodinou
Komerční článek
Při přechodu na DVB-T2 je vhodné zohlednit několik kritérií, která mají pro každého jinou prioritu....
Před 1 hodinou
Jeho jméno, Jan Blažej Santini Aichel, pro nás neznamená jenom naprosto unikátní architekturu, ale také...
Před 3 hodinami
Největší vánoční výzvou je poctivá domácí vánočka a chutné křehké cukroví. Příjemně máslová vůně linoucí...
Včera, 21:40
Hidžáb se smí ve škole nosit. S takovým verdiktem přišel Nejvyšší soud, kam se odvolala...
Včera, 18:30
Slavnou obsáhlou příručku o čarodějnicích, nutnosti boje proti nim a způsobech, jak tento boj svádět...
Včera, 17:00
Nezbedný bakalář a skupinka rozjívených žáčků, od těch nejmenších, až po ty na prahu dospělosti....
Včera, 15:00
Je autorem ilustrací k pohádkám - pod zřejmým vlivem svého učitele Hanuše Schwaigera. Dnešní doba...
Včera, 12:30
Sám sebe považoval za Spasitele, čili Mesiáše, příznivci jeho učení zakládali komunity jevící znaky sektářství....
Včera, 11:00
Koráli i medúzy patří do skupiny žahavců. Na rozdíl od přisedle žijících korálů se však...
Reklama