Staroměstské náměstí mohlo vypadat jinak. Jenže sochař Vilím Amort a jeho Hus měli smůlu

7.10.2019
Fefík
Další fotky

Absolvoval obecnou školu v Berouně (odkud pocházel jeho dědeček) a v letech 1879–82 se vyučil v sochařské a štukatérské firmě svého strýce Aloise Amorta v Olomouci. Roku 1882 se přestěhoval do Prahy, ale protože mu chybělo vyšší vzdělání, nemohl se přihlásit ke studiu na Akademii.
V 80. a 90. letech pracoval postupně v několika kamenických dílnách v Praze (mj. u firmy Antonín Riedl a spol., v dílně Aloise Folkmanna, Josefa Fik/gara, Bohuslava Schnircha, Jakuba Ronce, Celdy Kloučka a dalších).
V srpnu 1887 se Amort oženil s Marií Netrefovou a měl s ní pět dětí, tři se dožily dospělosti.

Ve volné sochařské tvorbě se inspiroval literaturou, náboženskými náměty, svými sny nebo přírodní scenérií.
Zlomovým se pro něj stal rok 1893, kdy nečekaně zvítězil se svým sousoším v soutěži na pomník mistra Jana Husa na Malém rynku na Starém městě v Praze.
Na projektu pracoval dva měsíce (od září do listopadu 1892) a nakonec projekt vypadal takto: tři reliéfně zdobené kvádry s postavami Jan Žižky, Prokopa Holého a Jiřího z Poděbrad. Na přední hranol, který převyšoval ostatní, umístil sochař stojící postavu Husa, kterého zobrazil s vousy a vlasy po ramena, oděného do univerzitního taláru. Na dříku sloupu nad postavou mistra umístil vznášejícího se anděla s pochodní, tedy Génia, který mu přikládá věnec na hlavu.

Sochař Franta Úprka, moravský Slovák v Praze. Oblíbený společník byl protikladem svého známějšího bratra Joži

Bylo tehdy odevzdáno devět návrhů. Řada se jich nedochovala, ale naštěstí je známe z reprodukcí v dobových časopisech i z dochovaných fotografií.
Amortovo vítězství mnoho lidí překvapilo, jelikož v té době nebyl příliš znám, nebyl ani žákem umělecké školy, jen vyučený štukatér, a nebydlel ještě ani v Praze, nýbrž v Modřanech. V recenzích soutěže se na Amortův návrh objevily kladné ohlasy – „při pohledu na tento návrh mezi ostatními oceněnými návrhy působil nejvznešeněji, nejharmoničtěji, nejpůsobivěji“.
Fakt je, že Amortův Hus nemá přehnaná gesta (jako jediný nedrží nic v druhé ruce) a spíše je z něj cítit vážnost, skromnost, moudrost a působí slavnostně.
Ale objevila se i kritika, výhrady byly k Žižkovi a Prokopu Holému, jiné kritiky označovaly figurální část pomníku jako disproporční a nelíbilo se jim nedokonalé provedení detailů soch. Některé chyby Amort uznával, sám prý věděl „co schází celku i v podrobnostech“, ale kvůli časové tísni již nestihl nedostatky opravit.
Z prvního návrhu se dochoval jen model postavy Husa, do kamene jej v roce 1926 provedl Vojtěch Brůžek, socha byla osazena v Troji před zoologickou zahradou, pak přenesena ke gymnáziu.

Jak čas běžel, stále se objevovaly další otázky spojené s pomníkem Husa, týkající se třeba jeho umístění. V roce 1899 se rozhodlo, že bude umístěn na Staroměstském náměstí, byl proto vypsán nový konkurz.
Amort od července 1900 pracoval na novém návrhu a poté na několika dalších.

Obdivoval Francii, ta ho zavřela do lágru. Jedna z kapitol života českého sochaře Otty Gutfreunda

V rozhodujícím kole soutěže ale Amort neuspěl, nýbrž Ladislav Šaloun (1870 v Praze – 1946 tamtéž).
Vinu na svém neúspěchu přičítal komisi, která tolerovala nedodržení podmínek zadání, a to zvlášť u Šalounova projektu, který měl být podle Amorta ze soutěže vyloučen.
Sám se zadání přísně držel, a snad proto vypadal jeho projekt poněkud úzkostlivě, suše a uniformně. Amortovo poněkud ironicky posoudil vlastní projekt takto – že již patří „do hrobu minulého století“.
Amort se ale nemohl smířit s prohrou, proto v červnu 1902 vytvořil další model a snažil se přimět předsedu Spolku pro zbudování pomníku Mistra Jana Husa a bývalého starostu Jana Podlipného (1848 v Hněvčevsi – 1914 v Praze), aby se konkurz opakoval. Marně.
S křivdou se Amort nesmířil nikdy. „Smutek mne jímá – žal nad zřejmým bezprávím které se mně stalo – měl jsem tvořit Husa a hle – hamižností lidí děje se bezpráví, vzali mně to co jsem vyhrál, vzali mně to co mně náleželo – Bože to je mně smutno – smutno až k zoufání,“ zapsal si do deníku.

Jako portrétní sochař se Amort prosadil roku 1896 podobiznami Jaroslava Vrchlického a Svatopluka Čecha z karrarského mramoru, které zadavatel, jindřichohradecký sládek Přemysl Růžička věnoval Muzeu království českého (tj. Národnímu). Oba básníci se uvolili sedět mu modelem, také se nechali vyfotografovat. Jelikož si Amort s literáty rozuměl, považoval tyto chvíle za jedny z nejšťastnějších a rád na ně vzpomínal. Busty měly úspěch, jen sochaře mrzelo, že nebyly umístěny v pantheonu muzea, ale v postranních prostorách.
Snad ho utěšilo, že po čase byly dělány další kopie pro jiné instituce.

I sochař Jan Hána má na triku odklizenou sochu. Veřejný prostor ale obohatily jeho křehké dívčí akty

Roku 1896 začal Amort spolupracovat se sochaři Jindřichem Říhou (*1862 v Berouně) a Josefem Kropáčkem zvlášť na výzdobě staveb (například Schierův dům na Staroměstském náměstí), ale kvůli osobním sporům se jejich spolek po třech letech rozpadl. Od února do března 1898 pracoval na návrhu pomníku Františka Palackého. Amort si zřídil vlastní sochařský ateliér roku 1899 a v dalších letech spolupracoval se sochařem Kulou, s vlastníkem holešovické slévárny bronzu Karlem Bendelmayerem a architektem Bóžou Dvořákem (1864 ve Valech u Přelouče – 1954 v Pardubicích).
Po roce 1900 vytvořil řadu portrétů pro nakladatele Františka Topiče nebo portrét Riegrův pro Národní divadlo.

Vilém Amort chápal uměleckou práci jako poslání, kterému je třeba vše obětovat, ale ve svých názorech byl značně konzervativní, neuznával moderní směry umění a vedl polemiku s historiky umění i se spolkem Mánes. Některé veřejné zakázky nakonec ztratil pro svou konfliktní povahu (třeba sochy pro most Svatopluka Čecha, čtyři postavy nakonec vytvořil Antonín Popp).

Odjel na světovou výstavu a domů se už nikdy nevrátil. Malíř a sochař Jan Zach

Vilém Amort je autorem komorních děl, řady štukových reliéfů na budovách nebo soch na veřejných prostranstvích v Praze, v Plzni (městské divadlo), Berouně (radnice – zejména bych upomenul plastiky šesti trilobitů v oddací síni), Kolíně (Rytíř Roland ve štítu radnice), Pardubicích (průčelí Občanské záložny, štukový reliéf Krista na západním průčelí kostela svatého Jiljí v Pardubičkách, Ukřižovaný na průčelí kostela sv. Bartoloměje), Černošicích, Hořovicích nebo na Želivském klášteře.
Díla nejznámější pražskému publiku (Věčnou) Touhu, Rusalku a Vodníka z Petřínských sadů potkal nezasloužený osud. Rusalku ukradli, a po několika pokusech zcizit Touhu raději zbylá díla dali do depozitáře.
Vilém Amort zemřel 5. září 1913 na Smíchově (Nádražní 108) na rakovinu. Poslední útěchu mu poskytl jeho velký přítel Jindřich Šimon Baar, spisovatel, ale také kněz v Ořechu. Je pohřben na Olšanských hřbitovech.

Zdroje: Andrea Svitáková: Sochař Vilím Amort, diplomová práce, MUFF, 2012; Český svět, 1908; Wikipedie

FOTO: Vilém Amort

Vilém Amort - 1 marold 04Vilém Amort - 2 čsv 08Vilém Amort - 3 busta dívky cararský mramor hejtVilém Amort - 3c Husuv_pomnik_1892_Amort wiVilém Amort - 5 sv čech avtz 97
Další fotky
Vilém Amort - 4b pomník palackého svtzVilém Amort - 4b pom palackéhoVilém Amort - 7 schierův dům věs za sarou prahuVilém Amort - 7b starosta a sokol vinohradský karel horák, fr. troníček, olšany 04Vilém Amort - 8 100_2469Vilém Amort - 8 čsvVilém Amort - 8b čsv 07Vilém Amort - 9 sph++Vilém Amort - 9b ph+


Nepřehlédněte