StB musíme chápat jako čistě komunistickou represivní složku československého totalitního režimu. V demokratickém státě nemá instituce tohoto druhu v této podobě co dělat, u nás však vznikla již 30. června 1945, tedy v podmínkách demokratického zřízení, ještě před komunistickým únorovým převratem v roce 1948. Mohlo k tomu dojít jen proto, že ji do této podoby od začátku utvářel komunistický ministr vnitra Václav Nosek, jmenovaný do této funkce v tzv. Košické vládě již 4. dubna 1945. Nosek se potom také v roce 1948 stal jednou z hlavních osobností únorového převratu, který pomáhal připravovat, a potom se za něj se svou StB a komunistickými příslušníky SNB také postavil.
Hlavním sídlem StB byla budova v pražské Bartolomějské ulici, přičemž dnes objekt využívá Policie ČR. Jako její snad nejbrutálnější vyšetřovna nechvalně proslul tzv. hradčanský Domeček. Pod vedením kpt. Františka Pergla, známého též pod přezdívkou Suchá lípa, zde vyšetřovatelé StB vyslýchali a „zpracovávali“ mimo jiné vysoké československé armádní důstojníky a hrdiny protinacistického odboje. Mnoho z nich tak mohlo srovnat metody Gestapa a StB na vlastní kůži, někteří v tomto srovnání označují StB jako horší, ostatní je považují za srovnatelné. Když vyšetřovatelům týraní vězni vytýkali, že jsou jak nacisté, vyšetřovatelé odpovídali, že ano, ale ty nacistické metody jsou velmi účinné. StB užívala mnohé stavební objekty také konspiračně, např. část břevnovského kláštera (malý nebo také Sartoriův konvent) využívala pod názvem „Montážní ústav“.StB představovala od počátku komunistický nástroj státní moci, který již v letech 1945 – 1948 prováděl protizákonné operace ve prospěch KSČ, jako bylo sledování a odposlouchávání významných členů ostatních stran či vytváření falešných důkazů, které měly očernit a zlikvidovat odpůrce KSČ. Známé jsou takovéto neúspěšné dehonestační akce okolo Sergeje Ingra, Vladimíra Krajiny, Prokopa Drtiny a Petra Zenkla a naopak zdařilé operace vedené proti představitelům Demokratické strany Jánu Kempnému a Miloši Bugári. Oba tito poslanci se nechali vydat trestnímu stíhání, aby se před soudem očistili, avšak místo toho byli na základě podvržených důkazů odsouzeni do vězení.
Již v této době používala StB nezákonné metody, jako bylo mučení, vynucování přiznání a aplikování drog. Po únoru 1948 se tyto praktiky staly naprosto běžnými a obecně používanými, za notné podpory velmi vlivných sovětských školitelů a pozorovatelů z řad NKVD, zejména v 50. letech. Ti byli už od dob Lenina a Stalina vedeni k tomu, aby plnili jimi předepsané normy zatčených a zavražděných. Tyto brutální metody byly obzvlášť hojně používány zejména při přípravě vykonstruovaných procesů proti politickým a ideovým odpůrcům komunismu či nespolehlivým občanům. Případy úmrtí nebo doživotního zmrzačení vyslýchaných se tolerovaly, nebo dokonce byly považovány přímo za žádoucí. Po výslechu StB zemřeli například filozof Jan Patočka, Karel Lukas či kněz Josef Toufar. StB též s nejvyšší pravděpodobností prováděla vraždy nepohodlných osob, jako byli např. např. Přemysl Coufal, Pavel Švanda.
StB také odpovídala za zřizování pracovních a koncentračních táborů, vedla je a sledovala či přímo řídila způsob zacházení s politickými vězni. Její příslušníci se v těchto pozicích dopouštěli mimořádně krutých vražd, zejména v padesátých letech. Agenti StB v téže době podnikali ilegální akce i v zahraničí, známý je například únos posledního předúnorového předsedy ČSSD Bohumila Laušmana, který emigroval, z Rakouska zpět do Československa (1953) a za záhadných okolností ve vězení zemřel (1963).
Podle řady autorů, odborníků i vyšetřovatelů zločinů byli vyšetřovatelé StB, zejména pak v období největšího teroru, v drtivé většině lidé bez zkušeností a schopností, kteří zákony neuznávali anebo je ani neznali. Jedinou autoritou pro ně byla strana a její přání a rozkazy. Nedostatky důkazů i vlastních schopností nahrazovali krutými metodami výslechů. Někteří autoři srovnávají StB s Gestapem (např. Antonín Kratochvíl, Vladimír Škutina, Artur London), někteří pak podotýkají, že Gestapu šlo více o „skutečné viníky“ než o nějaké konstrukce zločinných spiknutí a procesů apod. Podobně hovořil i bývalý příslušník StB z 50. let Miloš Kocman. Podle bývalého disidenta Petra Placáka se příslušníky StB nestávali lidé z ideologických důvodů, ale proto, že toužili po moci nebo kariéře. Stejně tak i do KSČ vstoupili kvůli jistému kariérnímu postupu či získání dalších výhod.StB formálně zanikla po roce 1989 rozkazem ministra vnitra Richarda Sachera 15. února 1990. Některé její úlohy převzal nově vzniklý Úřad pro ochranu ústavy a demokracie FMV (později BIS), logicky lze předpokládat ale i to, že i nadále skrytě ovlivňovala chod našich polistopadových dějin. Došlo k tomu, že příslušníci zrušené StB nejenomže po většinou nebyli nijak potrestáni, ale mnozí z nich nadále zůstali ve službě nových policejních struktur nejen u již zmíněné BiS a dnes pobírají tomu odpovídající vysoké výsluhové příspěvky a důchody.
