I přesto, že její herecká kariéra na stříbrném plátně byla složena z vedlejších rolí, zanechala po sobě takovou stopu, jako žádná herečka dlouho po ní. Komické postavy vážených dam z lepších vrstev, které představovala ale měly na míle daleko od jejího reálného života.
Jevištní výtvarník a návrhář kostýmů své stopy zanechal i v mnoha dalších oblastech, především v pedagogické činnosti, ale i v malířství, ilustrátorství, filmu a výstavnictví.
„Myslím, že jsem už od malička chtěla být herečkou. Uvědomila jsem si to zvláště nedávno, když jsem objevila svůj starý sešit z páté třídy obecné školy. Dostali jsme tehdy slohové cvičeni na námět: Čim chci být a proč? A já napsala: Chtěla bych být učitelkou nebo herečkou. Učitelkou proto, abych mohla dávat pětky, a herečkou proto, abych mohla chodit po jevišti v krásných šatech.“
Jak málo chybělo a přišli jsme o jednoho ze skvělých českých umělců! Hercem se stal proti otcově vůli a vlastně tak trochu i proti vůli své.
Herec Jaroslav Vojta, pověstný svou milou a veselou povahou, smyslem pro humor a uměním kazit pointy vtipů, se narodil před 130 lety, 27. prosince 1888.
Z díla Jaroslava Kvapila se nám nejspíš vybaví libreto Dvořákovy Rusalky (Národní divadlo, 1901). Přestože byl Jaroslav Kvapil hlavně divadelní režisér, režíroval i tři filmy: Ahasver (1915), Zlatý klíček (1922), a Prodaná nevěsta (1933), podle jeho hry Oblaka natočil režisér Svatopluk Innemann v roce 1933 film Skřivánčí píseň. Napsal osm sbírek básní, některé byly později zhudebněny (J. B. Foerster, Jindřich Jindřich). V roce 1946 titul mu byl udělen titul národní umělec, v roce 1998 Řád T. G. Masaryka II. třídy, in memoriam.