Herbert Masaryk se narodil 1. května 1880 ve Vídni jako druhé dítě T. G. Masaryka a jeho manželky Charlotty. Rodina se v létě roku 1882 přestěhovala do Prahy, na jejíž univerzitě byl Masaryk jmenován mimořádným profesorem.
Vedle rodiny měl vliv na Herbertovo umělecké zaměření malíř Hanuš Schwaiger, otcův přítel. Po studiích na malostranském reálném gymnáziu v letech 1891-96 navštěvoval Herbert v letech 1896-97 oddělení ornamentálního a figurálního kreslení na umělecko-průmyslové škole, v roce 1897 přípravku na Akademii výtvarných umění u profesora Myslbeka a v letech 1898 – 1900 speciální školu u profesora Vojtěcha Hynaise.
Studia završil na akademii ve Florencii (1900-01) a akademii v Antverpách (1901-02).
V roce 1904 vstoupil do Svazu výtvarných umělců Mánes.
Herbert Masaryk byl i dobrým hokejistou a hrál i za reprezentační mužstvo Čech, podle pamětníků se coby hráč pražské Slavie zúčastnil v roce 1901 prvního doloženého utkání v ledním hokeji v Praze.
Roku 1905 nastoupil na vojnu, byl však propuštěn ze zdravotních důvodů (následek sportovních úrazů). Také byl v kroužku šachovém a vesloval za Blesk se svým dobrým přítelem, malířem Angelo Zeyerem. S ním se vydal za Antonínem Slavíčkem do Kameniček, aby čerpal zkušenosti v krajinářské tvorbě (byl tam i Otakar Nejedlý); v roce 1907 se sem rozjel znovu. Oblíbil si také Bystričku u Martina, kam jezdil od dětství.
V letech 1906–10 opakovaně zajížděl malovat do Belgie, v roce 1908 navštívil Alexandrii.
Po návratu z Nizozemí Herbert Masaryk často navštěvoval rodinu přítele Antonína
Slavíčka, trvale postiženého po prodělané mrtvici v srpnu 1909. Po jeho „dobrovolné“ smrti, v únoru 1910 svázal svůj osud se Slavíčkovou čtyřčlennou rodinou ještě těsněji, v srpnu 1910 se oženil s Bohumilou (Mílou) Slavíčkovou (1876 – 1962) a musel tedy zajišťovat obživu pro početnou rodinu, neboť ke třem dětem z Mílina prvního manželství přibyla 3. dubna 1911 dvojčata Anna a Herbert (†2. 7. 1912).
Zpočátku řešila rodina svízelnou situaci prodejem Slavíčkových obrazů.
Herbert Masaryk jako začínající umělec neměl takový kredit jako jeho přítel a předchůdce, a tak sháněl odbyt pro své obrazy velice těžko. Pokoušel se vydělávat si drobnými reklamními grafikami a později i ilustracemi pro dětský časopis.
Z jeho dopisů se dozvídáme o svízelné finanční situaci, často v nich až nutkavě opakuje prosby o finanční pomoc, z nichž je patrné, že v podstatě živořil.
V dopisech se objevuje také ujišťování o intenzivní malířské činnosti. Nechce se vzdát své profese, doufá stále, že něco prodá. V opakujících se prosbách o půjčku působí až dětinsky bezradně, jako by věřil, že v Praze se najdou bohatí kupci a situace se vyřeší. Nevyřešila, ani když cenu obrazů snížil na minimum.
V dopisech matce Charlottě byl Herbert k sobě a ke své tvorbě mnohem kritičtější,
často o sobě pochyboval, byl si vědom skutečné umělecké hodnoty i odlišného vkusu
širšího publika, jemuž potřeboval svá díla prodat. V červenci 1909 jí např. psal: „To, co
je teď ve výstavě, bych roztřískal všechno, to jsou jenom studie, aby člověk jednou něco
udělal, ale docela privátní záležitosti…“
Jinde: „Kdyby dal Pánbůh, abych to vydržel přes léto – to je mi jedno, ta chudoba, naopak, ani nemám chuť na žádné krocany, poněvadž žiju mezi chudými – ale byl bych teď v stavu
udělat několik prima velkých obrazů, poněvadž to cítím a štětec mám celý den v ruce.
Tak se maluje, jako se píše, ale člověk musí nejen s barvami spořit, ale i s terpentýnem.
To si neumíš představit, co to je, jako kdyby Ti na pianě vyndali některé klávesy.“
Dopisy Herberta Masaryka matce a příteli Pavlu Bächrovi známe díky práci Heleny Kokešové z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR.
Přes všechny existenční potíže, nebo právě proto, byla Masarykova tvorba stále intenzivnější. Inspirativní byly letní mimopražské pobyty. V roce 1911 a také 1912 Herbertova rodina trávila léto v Jindřiši u Jindřichova Hradce, kam jezdila i v dalších letech. V roce 1912 pobýval Masaryk s rodinou také v Německé Rybné (dnešní Rybné nad Zdobnicí) v Orlických horách.
Z finančních důvodů musela rodina v roce 1913 prodat dům v holešovické Dobrovského ulici č. 9 a přestěhovat se do nájemního bytu v ulici U Akademie. 12. ledna 1914 se narodil syn Tomáš, který dvouměsíční zemřel na zápal plic. Soužití manželů Masarykových nebylo jednoduché, nakonec se dohodli na rozvodu (23. října 1914) a stokoruně malířových alimentů. Peníze za Herberta nakonec platila poručnice Anny (a pak i Herberty) Alice Masaryková.
Na podzim 1914 se Herbert Masaryk, poté co byl při novém odvodu znovu shledán nezpůsobilým branné povinnosti, vrátil k malířské práci do Borové u Poličky.
Tam bydlel na evangelické faře u faráře Vladimíra J. Čecha, kde intenzivně maloval. V Borové na nádraží se od válečných uprchlíků z Haliče nakazil tyfem. Po návratu do Prahy strávil dva dny v manželčině bytě, kvůli možné nákaze dětí byl převezen do bytu své matky v Mickiewiczově ulici č. 13, poblíž Písecké brány, kde 15. března 1915 hodinu po půlnoci zemřel.
„Vysoký a silný Herbert se zdál být také v dobré kondici, ale nákaza postupovala rychle a jeho organismus boj nezvládl. Možná měla na jejím postupu svůj podíl i skutečnost, že Herbert musel být dosti vyčerpaný. Těsně před osudným dnem na borovském nádraží totiž malíř celé dny brázdil okolí Borové na lyžích, kde trávil hodně času intenzivním malováním,“ míní Václav Nájemník.
„Před 10 dny přijel domů a stěžoval si již na nevolnost, která ho nutila opustit venkov. Lékaři zjistili lehký případ střevního tyfu, jehož průběh byl úplně normální. Ale v noci na dnešek nemocnému se náhle přitížilo a po krátkém zápase zemřel. Pohřeb bude se konati ve středu o 4. hodině odpolední z ústřední kaple na hřbitově Olšanském,“ referoval deník Čas.
Bratr Jan koupil na Olšanech hrob (II-57), 17. března sem byl uložen malíř a byly sem z jiné části Olšan přeneseny i rakvičky dětí Herberta a Tomáše. Podle matriky evangelické fary u sv. Klimenta se pohřeb konal bez duchovního.
Druhorozenou dceru Herbertu už otec nepoznal, narodila se 6. července 1915.
Ona byla tou, díky které dnes pokračuje Masarykův rod.
Ve své tvorbě byl Herbert Masaryk ovlivněn impresionismem, expresionismem, secesí i tvorbou Hanuše Schwaigra. Snažil se ale o svůj vlastní styl. Masaryk ve své době představoval jakousi protiváhu oproti nově nastupující generaci malířů kolem skupiny Osma. Jeho malířský projev byl v oblasti krajiny výrazně slavíčkovsky laděný. Pod tímto vlivem tvoří zejména po roce 1910, tedy po Slavíčkově smrti. Z portrétů, kterým se též intenzivně věnoval, vyzařuje citovost a intimismus a je v nich patrný důraz na koloristickou stránku obrazu. Stejná kultivovanost je vlastní i Masarykovým krajinám.
Rok po smrti na 47. výstavě S. V. U. Mánes představil soubor 22 obrazů Herberta Masaryka, v dubnu 1925 ve výstavní síni Mánesa ve Vodičkově ulici a bylo shromážděno 223 Herbertových prací, v březnu 1935 bylo na vzpomínkové výstavě v Alšově síni Umělecké besedy vystaveno 71 prací, vernisáž uvedl Herbertův dávný přítel Otokar Španiel.
Poslední soubornou výstavu díla Herberta Masaryka v Praze na Národní třídě uspořádalo Masarykovo demokratické hnutí roku 1993 a zahájil ji prezident Václav Havel za přítomnosti obou malířových dcer, Herberty a Anny Masarykových, které též některé obrazy zapůjčily.
První známé kresby Herberta Masaryka pocházejí z roku 1894. Z přibližně 300 obrazů, které vytvořil v letech 1905 až 1915, jich je přes 100 nezvěstných, což souvisí zejména s dvojím exilem jeho starší sestry Alice Masarykové.
Časově omezená tvorba je zřejmě jedním z hlavních důvodů, proč se jeho děl v nabídce objevuje jen velmi málo. Masaryk má dodnes jakýsi punc nenápadnosti a zůstává, i přes své nesporné malířské kvality, doposud sběrateli téměř neobjeven.
Zdroje: Tomanův slovník; Helena Kokešová: Milý Bächře, Práce z dějin Akademie věd 2/2015; Václav Nájemník, ČRo, 2015; Tereza Koucká, ART+, 2016; Wikipedie
