Od dětství byl zvyklý bydlet přímo ve školách, jak to tenkrát chodívalo, a figury počal kreslit pod vlivem ilustrací k Vinnetouovi, nalezených na stěnách krabice od pastelek. Žili v Chotěšově u Stoda a Jaromír dojížděl na plzeňskou reálku a od 1934 pak na jinou (dnešní gymnázium na Mikulášském náměstí). Zvláštní náhodou tu čtyři roky předtím maturoval i další slavný ilustrátor, Bohumil „Bimba“ Konečný (1918 v Plzni – 1990 v Kožlanech).
Na přelomu let 1938/9 bydlili dokonce krátce přímo v Plzni, ve čtvrti Doubravka, a pak v nedalekém Chrástu. Uměleckoprůmyslovou školu v Praze začal studovat roku 1940, ale o tři roky později byl totálně nasazen, naštěstí v Praze. Odsud se posléze vracíval domů a 25. dubna 1945 skoro umřel právě cestou do Plzně při razantním náletu na Škodovku.
Teprve roku 1948 Jaromír Vraštil ukončil studia u prof. Františka Muziky (1900 v Praze – 1974 tamtéž) až v roce 1948 – a šel rovnou na volnou nohu.
Zaměřoval se hlavně na dobrodružnou literaturu, vydávanou Státním nakladatelstvím dětské knihy, kde ilustroval autory jako James Fenimore Cooper (Stopař, Lovec jelenů, Poslední Mohykán, Průkopníci, Prérie, ilustrováno 1957-67), jehož knížkám věnoval přes čtyři sta fascinujících obrázků, Zane Grey (Prázdniny v pralese, Ken Ward v džungli, Na lovu šelem, Prázdniny v pralese, 1970-92), Emilio Salgari (Černý korzár, 1967, Město malomocného krále, 1974) nebo Fritz Steuben (Tekumseh, 4. díly, 1971-79).
Dostal se i k Vernovi (Patnáctiletý kapitán, 1958, Doktor Ox, 1965, Honba za meteorem, 1966, Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy, 1968, Bratři Kipové, 1973), přičemž tou nejméně známou jeho prací v oblasti Podivuhodných cest paradoxně zůstává jeden z jeho nesporných uměleckých vrcholů, devět sgrafitových obrázků ke zkrácené verzi Knihy robinzonů, která vyšla v časopise Pionýr pod titulem Ostrov na prodej (1971-72).
K románům Julese Verna zpracoval i obrazové mapy, které později vytvářel i pro díla dalších autorů, těchto map vytvořil několik desítek. Používal svoji vlastní výtvarnou techniku, kdy se snažil napodobit staré xylografie.
Vraštilův výtvarný projev je dodnes originální a rozpoznatelný. Přiznaně vyšel z díla malíře Rockwella Kenta (1882 – 1971), ilustrátora Bílé velryby (1930).
Dnes je Vraštilovo dílo považováno za českou klasiku ilustrace dobrodružné literatury pro děti a mládež.
Své práce zveřejňoval také v časopisech pro děti a mládež Zatímco pro Pionýra a Ohníček kreslil od roku 1965 až do smrti, méně výrazně a jen dočasně se realizoval v Mateřídoušce (1950-52), v ABC (1966-70) a v Pionýrské stezce (1972-73).
Pionýr mu předložil i práce Jacka Londona nebo Otakara Batličky, přičemž jeho Krádež diamantů předělal v komiks, ale především našel v tomto časopise tucet próz Jaroslava Tichého.
Pro normalizační léta sedmdesátá bylo symptomatické, že přešel od cizokrajných autorů ke spisovatelům a světoběžníkům našim, ať už to byli Miloslav Stingl (Siouxové bojují dál, 1976), Mirko Pašek (Muž pro Oklahomu, 1972, Děvče pro Oklahomu, 1980) anebo a především Václav Šolc, jehož patero publikací (Nejstarší Američané ad.) zpracoval mezi léty 1968 a 1982.
Socialismem byl tento génius doceněn jen spoře – měl jednu jedinou pořádnou výstavu – nezájem doby mu nahrazovalo pár sběratelů a milovníků historie.
Kromě výtvarné činnosti se také aktivně věnoval boxu, trampingu a sběratelství ručních zbraní.
„Vraštil byl fatalista fascinovaný až posedle zbraněmi a neodolatelně jimi vzrušovaný. Měl rád dýky, kupříkladu, a na ilustracích věnoval právě zbraním filigránskou pečlivost. Interiér jeho ateliéru onu vášeň prozrazuje nejvýmluvněji – po stěnách rozvěšené historické pistole, skvostně vypracovaná mušketa, staré zdobené nože, jinde uložené perkusní revolvery, kozácká šavle, na stole tesáky a dýky s vykládanými rukojeťmi,“ napsal publicista Ivo Fencl (*1964 v Plzni), který se dílem malíře soustavně zabývá.
Jednou zbraní si dokonce omylem prostřelil stůl a kreslící prkno.
Jaromíra Vraštila označovali za charismatického, byť ostýchavého. Byl to introvert a solitér. Neměl ostré lokty a občas propadal alkoholu. Dobrovolně se i léčil, ale stejně trpíval depresemi.
Zemřel náhle 16. září 1979 v Praze, když se sám smrtelně zranil zbraní ze své sbírky. Jeho předčasná smrt byla označena jako sebevražda.
„Zabil se asi z nešťastné lásky, myslím. Vždyť já ho tenkrát i potkal u obchodního domu Máj – a on byl úplně nepříčetný z toho, že mu žena zahýbá,“ vzpomněl spisovatel Ondřej Neff při rozhovoru s Ivo Fenclem.
Přesné okolnosti jeho smrti nebyly nikdy zcela spolehlivě vyjasněny a jsou dodnes předmětem různých spekulací.
Zdroje: Ivo Fencl, Neviditelný pes, 2012; Wikipedie
