„Škoda rány, která padne vedle!“ nebo „Mě taky třískali jako žito a neublížilo mi to!“ Podobné toxické věty z výchovy dětí a mládeže už dnes pomalu odcházejí do propadliště dějin. Alespoň tedy v rodinách, kde se rodiče snaží vyvarovat dědičných paradigmat plných hrubosti a násilí.
Jak ale výchova „po dobrém“ obstojí tváří v tvář mladým a narušeným zločincům, které poslali kvůli jejich problémovému chování do „pasťáku“? Kteří si nejdou pro ránu daleko, kteří mají zkušenosti s alkoholem i drogami a kteří jsou kdykoliv připraveni bodnout svým vychovatelům kudlu do zad? Obrazně i doslova!
Tam je zřejmě jakási autorita podepřená silou nezbytná. Bohužel. Vždyť i ten pověstný Makarenko na začátku svého slavného pedagogického experimentu a následně i úspěchu praštil jednoho z mladých delikventů pěstí.
Kde jsou ale v takových případech zdravé hranice výchovy „mladých vyvrhelů“? A patří tam snad řízené poštvávání starších chovanců vůči mladším? A navádění k tomu, aby je „pořádně zmlátili“, protože sami vychovatelé to udělat nemohou?
A co když se, podobně jako například v kultovním filmu Filipa Renče Requiem pro panenku, takový ústav změní v autonomní stát ve státě, kde neplatí žádná jiná pravidla kromě těch, které si stanoví samo jeho vedení?
